Adam Drda
Česká média podávají v posledních dnech následující obraz předsjezdové sociální demokracie: je to rozpolcená strana, v níž trvale roste odpor proti nevýraznému šéfovi Vladimíru Špidlovi.
Ten má proti sobě nejmíň polovinu svých oveček a o celé řadě osobností ČSSD se dá mluvit jako o předsednických protikandidátech.
 |  |  |  |  | | | Špidla ve skutečnosti nemá vážného protikandidáta - vždycky se jen "o někom mluví". | |  |  | |  | Na víkendovém sjezdu proběhne zásadní koncepční politická diskuse - Špidla bude muset obhajovat své představy a postupy proti masivnímu protitlaku, a i když vyhraje, bude to o prsa, takže z konfliktu vyjde oslaben.
Jak říká místopředseda strany Stanislav Gross, Špidla si bude muset být vědom, že ne všichni mu odevzdali hlasy s nadšením - a z toho plyne, že staronový předseda bude muset víc poslouchat své kritiky.
Je zajímavé, jak tento obraz souzní s tím, co by si Špidlovi odpůrci v ČSSD přáli. Jsou to pořád ti samí lidé, kterým se donedávna říkalo "zemanovská frakce" - tedy místopředsedové Zdeněk Škromach a Marie Součková, exministři Petr Lachnit nebo Jiří Rusnok, šéf ústeckých sociálních demokratů Jaroslav Foldyna atd.
Tyto lidi kromě nechuti k současné koaliční vládě a některým Špidlovým počinům v zásadě nic nespojuje - rozhodně ne v ideovém slova smyslu. Podařilo se jim sjednotit se za prezidentskou kandidaturou Miloše Zemana, ovšem drtivě prohráli a mohutně se zasloužili o to, že na Hrad usedl Václav Klaus.
Početně nejsou silní, ovšem mají určitý vliv a především provádějí obratnou mediální politiku - soustavně se jim daří předstírat, že jsou větší, semknutější a silnější, než je to doopravdy.
Nahrává jim i vládní jednohlasá většina - Špidla jim je v mnoha otázkách vydán na milost. Nahrávají jim rovněž lidé jako Stanislav Gross, kteří mají pověst obratných stratégů, což nezřídka znamená jakousi "mezipolohu" - neříkají tak ani tak, dovedou prostě čekat, co pro ně bude výhodnější.
Špidlovi odpůrci dnes podle všeho nemají sílu na to, aby svého protivníka svrhli - stávajícího předsedu podpořila drtivá většina krajských organizací ČSSD, jako nejzásadovějšího socialistu ho není možné kritizovat za odchylky od partajního směru, pověst Miloše Zemana ve straně trvale upadá, navíc Špidla ve skutečnosti nemá vážného protikandidáta - vždycky se jen "o někom mluví".
Odpůrci se tedy budou pokoušet udělat z nouze ctnost a vyvolat takovou atmosféru, z níž by vzešlo nějaké premiérovo spoutání - jakási "důtka" od sjezdu, přijetí rezoluce, odsuzující válku v Iráku, nebo třeba závazný postup při reformě veřejných financí, prostě cokoli, co by Špidlovi komplikovalo soužití s koaličními partnery.
Důležité je také vědět, že odpůrci mají strach - před nedávnem dal Špidla kvůli neloajalitě výpověď Jiřímu Rusnokovi a třeba Škromach či Součková se budou usilovně snažit zabránit tomu, aby je potkal podobný osud.
Premiér není v nikterak kritické pozici: sice udělal spoustu taktických chyb a není žádný "politický vůdce" v klausovském smyslu, ale strana teď nikoho lepšího nemá.
Stanislavu Grossovi se do předsednictví evidentně nechce, rozdělení funkcí šéfa strany a premiéra by pozici ČSSD neúnosně zkomplikovalo a totéž platí pro jakoukoli jinou teoretickou vládní alternativu, ať už jde o menšinový kabinet, vládu s ODS či s komunisty.
Právě vztah ČSSD ke komunistům by se mohl stát nejzajímavějším sjezdovým tématem: část Špidlových odpůrců by totiž chtěla zrušit tzv. bohumínské usnesení, zakazující spolupráci s exttremisty - a v tomto bodě se "váhavý předseda" náhle projevuje víc než výrazně, když KSČM označuje za neostalinskou formaci, která nikdy nepřestala usilovat o "revoluci". |