| úterý 25. března 2003, 10:43 SEČ | | Analýza: Taktika bleskové války | 
| Ondřej Štindl
Před udělováním Oscarů se spekulovalo o tom, jak moc politicky nabitá tentokrát ceremonie bude. Nakonec nijak zvlášť nebyla - na pódiu se odvázal jen oceněný dokumentarista Michael Moore.
Prezidenta Bushe, jeho zvolení, důvody pro válku v Iráku označil za fiktivní - v zájmu vyváženosti by ovšem stálo za to poznamenat, že v Mooreových dokumentech včetně oceněného Bowling for Columbine bylo rovněž odhaleno pro tento žánr neúnosné procento fikce.
 |  |  |  |  | | | Jméno vítězného snímku si lidé udrží v paměti asi dva a půl roku. | |  |  | |  | A jinak... velká překvapení se nekonala. Vítězství muzikálu Chicago se všeobecně čekalo ("nejjistější sázka od doby Titanicu" - psalo se ve sloupcích zasvěcenců).
I cena za režii pro Pianistu Romana Polanského se nedá považovat za bůhvíjaký šok - filmy o holocaustu si na Oscarech tradičně vedou dobře a Polanského konkurenta - Martina Scorsese diskvalifikovala agresívní taktika společnosti Miramax, která údajně letos překročila únosnou mez.
Společnost, která v minulosti dokázala k Oscarům dokopat dílo i tak po všech stránkách prostřední, jako je Čokoláda, tedy letos zazdila šanci žijícího klasika, jehož Newyorské gangy nezúročily ani jednu z deseti nominací.
Smutná ironie osudu, chtělo by se říct. Na druhou stranu - komu vlastně na Oscarech záleží? Správná odpověď na tuto otázku by asi měla znít "všem a nikomu".
Určitě jsou důležité pro přítomný okamžik filmového průmyslu - nominace a případné ocenění táhnou do kin diváky. Navíc filmy, u kterých se oscarové ambice předpokládají, mají většinou premiéru na konci roku, tudíž až do vyhlášení cen prakticky nezmizí z programů amerických multiplexů.
Jde tedy o velké peníze a způsob, jímž produkční společnosti prosazují svoje favority, tomu odpovídá.
S rostoucím časovým odstupem ovšem význam Oscarů dramaticky klesá. Kritik James Benradinelli například udělal improvizovanou anketu na projekci pro filmové publicisty v Los Angeles.
Vyšlo z ní, že jméno vítězného snímku si lidé, kteří se o film zajímají z profesních důvodů, udrží v paměti asi dva a půl roku. Jmenovat vítěze z roku 2000 - Americkou krásu - dokázali jen tři lidé z dvaceti.
Při čtení seznamu filmů oceněných v padesátých nebo i sedmdesátých letech člověk narazí na mnoho filmů, které se skutečně zapsaly do historie umění. U mnoha vítězů z posledních patnácti let se to ovšem dá jen těžko předpokládat.
Bude lidi třeba i za půl století přivádět k nadšení film Čistá duše? Nebo Zamilovaný Shakespeare? Těžko. A pokud snad ano, bylo by to spíš smutné.
Dnešní podoba Oscarů odpovídá taktice, kterou produkční společnosti v celosvětovém měřítku uplatňují. Je to taktika jakési bleskové války - vrhnout film na trh v obrovském množství kopií, přinutit co nejvíc lidí, aby na něj šli hned první víkend - dřív než vyjde většina recenzí - a za velmi krátkou dobu ho nahradit snímkem jiným.
Je to systém, který vznikl v sedmdesátých letech, paradoxně s ním přišli tvůrci takzvaného nového Hollywoodu, z nichž někteří na něj o pár let později krutě doplatili.
Vyhlašování Oscarů je dnes jakousi extenzí toho systému - obrovský humbuk a pak rychlé zapomnění.
Ne, že by bylo nutné se nad tím nějak pohoršovat. Filmové umění žije, i v Americe, kde se mu dokonce daří víc než dřív, i v Hollywoodu. Akorát žije někde jinde. |
|  |  |  |  |  | | Akciové trhy: 00:42 GMT | | FTSE | 6406.80 | -11.00 | | Dow Jones | 12525.7 | -48.11 | | Nasdaq | 2467.70 | -9.91 | | FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min |
|