Adam Drda
Po většinu své kariéry se politici mohou chovat jako politici - občas, ve zvláště vypjatých situacích, je ale potřeba, aby se z nich stali státníci.
Válka proti Iráku takový zásadní historický moment představuje: ovlivňuje mezinárodní boj proti terorismu, budoucnost Evropské unie, jejích vztahů s Amerikou, příští podobu Severoatlantické aliance a spoustu dalších věcí.
 |  |  |  |  | | | Zdá se, že za celý rozruch může snaha Špidlova kabinetu ustát situaci na všech frontách, doma nebo v cizině. | |  |  | |  | České politické representaci se však "státnické jednání" moc nedaří - jako by napřela úsilí k cíli, jež by se dal vyjádřit větou "hlavně si to s nikým nerozházet."
Premiér Vladimír Špidla to koneckonců řekl vcelku jednoznačně: zájmem ČR je podle něj udržet co nejlepší vztahy jak s evropskými sousedy, tak se Spojenými státy, oba tyto prvky jsou důležité, a to je cíl, který sledujeme. A ještě dodal, že český postoj k válce proti Iráku je uprostřed mezi USA a Evropou.
K tomu je třeba za prvé namítnout, že Evropa jednotný postoj k dané věci nemá - Německo, Francie nebo třeba Belgie útok odmítají, avšak Británii, Španělsko, Slovensko či Polsko, tedy země, které se výslovně hlásí či podílejí na vojenské akci snad z Evropy nikdo nevyřadil.
A za druhé: jako by ze Špidlových výroků vyplývalo, že pro politika není až tak důležité si něco myslet, případně řešit morální dilema - důležité je najít pozici, která nikoho nadměrně nerozčílí.
Zvláštní: čeští politici bez rozdílu sranické příslušnosti se při všech možných příležitostech zaklínají státní suverenitou, ale nepatří snad k hlavním znakům suverénního státu, že ví, co chce?
Diskutabilní jsou rovněž vyjádření prezidenta Václava Klause, který se postavil proti útoku a opakovaně říká, že názor vlády má korespondovat s názorem většiny veřejnosti.
Je tu ale otázka, jak spolehlivě se dá nějaký společenský "názor" zjistit a zda něco takového vůbec existuje - mezi náladou a názorem je dosti podstatný rozdíl.
Ale co je důležitější, od politiků člověk jaksi očekává, že si stanovisko vytvoří sami, protože mají lepší informace, větší rozhled a větší zodpovědnost. Proto si je volí, proto je platí.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda v úterý ve vysílání BBC řekl, že Česká republika je politicky na straně válečné koalice a podporuje Spojené státy jako svého partnera, ale že zároveň Česko není součástí vojenské koalice, protože nebyl přijat potřebný akt OSN.
Toto vyjádření vyvolalo politickou kontroverzi a od různých členů vlády a ČSSD si bylo možno vyslechnout kritiku ministra zahraničí a opakované ujištění, že Česko není členem válečné koalice - to je ale totéž, co říká Svoboda, který nikdy netvrdil, že Česko členem je.
Zdá se, že za celý rozruch mohou opět nejednoznačné postoje Špidlova kabinetu, snaha ustát situaci na všech frontách, ať už doma nebo v cizině.
Symbolickou korunu tomuto zmatku nasazuje vyjádření českého generála Petra Pavla, který včera prohlásil "jsme jednoznačně vnímáni jako členové koalice, protože naše jednotka je rozmístěná v Zálivu a plní tam úkoly vpodstatě každý den".
Čím ranní poznámku uzavřít: snad připomenutím, že jeden z vysokých ústavních činitelů České republiky, totiž komunistický místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip, srovnal postup Spojených států s činy Hitlerovského Německa.
Takový výrok dost drsně překračuje to, co by se dalo nazvat nevkusem, zvlášť vypouští-li ho z úst představitel hnutí, které má na svědomí milióny lidských životů. |