Ondřej Štindl
Včerejší prohlášení české vlády k irácké krizi je v duchu místní tradice otevřené více intepretacím. Vláda koaliční akci chápe, lituje, že probíhá bez mandátu, má v oblasti vojáky, ti ale nejsou součástí případné útočné operace.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda sice v rozhovoru pro BBC z úst vypustil slova podstatně jasnější - Česko je na straně koalice. Předseda vlády je však okomentoval svým oblíbeným způsobem - tvářil se, že je neslyšel. Kdo ví, možná, že si vládní představitelé v té věci předem rozdělili role.
 |  |  |  |  | | | Politici ovšem nejsou placení za to, aby si četli v průzkumech veřejného mínění, když se chtějí dozvědět, co si mají o čem myslet. | |  |  | |  | Za přesné označil vládní prohlášení prezident Václav Klaus. Jakkoli souhrn včerejších vyjádření naznačuje, že český postoj se příbližil stanovisku protiirácké koalice, dá se opět říci, že politici dosáhli jistého stupně jednoty - jednoty v mlhavosti.
Než se ovšem připojíme ke kritice, která za to vládu v Praze stíhá už delší dobu, připusťme, že pro obtížnou srozumitelnost jejích postojů existují různé praktické důvody.
Je to vláda země, která nutně potřebuje spojenectví se Spojenými státy a chystá se na členství v Evropské unii, bez ohledu na to, že USA a země, které se považují za jádro unie, v této chvíli stojí proti sobě.
Je to vláda s většinou jednoho poslance, jejíž nejsilnější strana je v pohledu na Irák nejednotná, a již za pár dní čeká sjezd, který by byl hodně rušný i bez současné krize. Proti útoku na Irák se staví většina veřejnosti, zcela jednotná asi není ani samotná vláda.
A ve výčtu problémů by se dalo pokračovat. Vláda to tedy nemá jednoduché. V té situaci se kabinet rozhodl něco obětovat - konkrétně rezignoval na snahu vést společnost.
Od prezidenta Václava Klause během posledních dnů několikrát zaznělo, že stanovisko české politiky k irácké krizi by mělo obrážet názor veřejnosti. Politici ovšem nejsou placení za to, aby si četli v průzkumech veřejného mínění, když se chtějí dozvědět, co si mají o čem myslet.
Mají v popisu práce, udělat si ten názor sami, koneckonců mají více informací než lidé, kteří vyplňují dotazníky sociologických agentur, a mají také aparát, který by měl být schopen ty informace vyhodnotit.
Politik tímhle způsobem ovšem může dojít k tomu, že jeho názor se rozchází s míněním veřejnosti - politické i širší. Potom ovšem musí nasadit všechny síly, aby ten veřejný postoj změnil, a když se mu to nepodaří a jde o věc natolik zásadní jako je válka, měl by odstoupit.
Čeští vládní politici - především sociální demokraté a lidovci - ovšem neriskovali. Namísto toho zvolili obezřetné vyvažování slovíček, dosahování jednoty založené na nevelkém společném jmenovateli.
Možná se jim to jakž takž vyplatí ve vztahu ke světovým mocnostem. Doma však neukazovali žádný směr, nesnažili se odpovědět na tu úplně nejjednodušší otázku, kterou se lidé ve vztahu k válce trápí: Jestli je správná.
Nechali českou společnost bez vedení. |