Daniel Kaiser
Americké ministerstvo zahraničí včera vyjmenovalo třicet zemí, které veřejně podporují tvrdý kurs Washingtonu vůči Iráku a jako nádavkem dodalo, že má dalších patnáct spojenců, kteří dávají přednost anonymitě.
Česká republika se ocitla v první skupině, tedy mezi zeměmi, které se za proamerickou politiku nestydí. To, co se teď odehrává v Praze, má ale k takové sebevědomé jednoznačnosti daleko.
 |  |  |  |  | | | Česká republika je aliančník zvláštního druhu. | |  |  | |  | Začalo to v pondělí, kdy se Bezpečnostní rada státu byla schopna shodnout jenom na tom, že dál platí mandát, který českým vojákům v Kuvajtu už v lednu dali poslanci.
Protože mandát může změnit zase jenom sněmovna a ta se Irákem od ledna nezabývala, mohla se Bezpečnostní rada stejně dobře shodnout na tom, že je 17. března, protože zatím nikdo nezrušil gregoriánský kalendář.
Premiér Špidla v pondělí řekl, že se k válce vláda nevyjádří, dokud nezačne, jeho plán se ale dnes pokusí zhatit ministr zahraničí Cyril Svoboda.
Šéf lidovců chce, aby se dnes vláda vybarvila občanům i spojencům. Také o proamerickém postoji Unie svobody není pochyb - připomeňme, že šéf Unie Petr Mareš se Amerikou a její zahraniční politikou ve dvacátém století zabýval i jako historik - a to samé platí pro opoziční ODS.
Problém je, jak už to v poslední době bývá zvykem vždy, když jde o něco důležitého - v nejsilnější vládní straně ČSSD. To se jasně ukázalo už v pondělí na zmíněné Radě, kde prý víc proamerickou politiku žádal spolu s ministerstvem zahraničí i navenek opatrný a konsensuální prezident Klaus.
Sociální demokracie sice ve svých řadách má proamerické jestřáby - určitě ministra obrany Jaroslava Tvrdíka a pořád asi i samotného premiéra Vladimíra Špidlu - jenže na ČSSD čeká za deset dní sjezd a tam prý někteří straničtí pacifisté plánují oslabenému předsedovi Špidlovi na vztek odhlasovat protiválečnou rezoluci.
Těch deset dní bude Špidla hračkou vyšších dějů a faktorů, které nemůže ovlivnit: jak houževnatá bude irácká obrana, jestli se Američanům podaří provést invazi tak, aby pokud možno neumírali iráčtí civilisté a jestli Iráčané nasadí chemické zbraně a zatáhnou tak do konfliktu i české vojáky.
Mandát české protichemické jednotky má dvě vlastnosti: je napsaný tak, že si v něm každý přečte, co chce, a nastavený tak, aby vojáci mohli zasáhnout, když pro ně bude práce. Proto se Washington v podstatě nemýlí, když mezi faktické spojence řadí i Českou republiku.
Je to ale aliančník zvláštního druhu - jestli se ani dnes, poslední den garantovaného míru, vláda nepřinutí k otevřené diplomatické podpoře Ameriky, bude zralá k přeřazení mezi spojence tajné a ještě tajnější. |