Adam Drda
Televizní řeč prezidenta Václava Klause byla velmi stručná - trvala necelých pět minut. Většinu z ní tvořily bezmála povinné a zdvořilostní fráze typu "nedochází k revolučnímu zvratu," "je na co dobrého navazovat" nebo "budu dělat všechno proto, abych na svou stranu získal i své odpůrce".
Když tyto věty necháme stranou, zůstane z projevu jeden odstavec, kde se prezentuje jakési poselství. Prezident v něm všechny naléhavě vyzývá, aby netrávili čas nekonečnými spory o interpretaci minulosti, zejména posledního desetiletí. Neříká však, proč se to nemá dělat - jen dodává, že názory lidí se liší a lišit budou.
 |  |  |  |  | | | Prezident jistě neměl prostor na nějaký obsáhlý "esej", ale přesto ta jednoduchost pohledu na společnost zaráží. | |  |  | |  | Jenomže to je sotva důvod, aby se o něčem přestalo mluvit. V každé vážné diskusi se vyskytují odlišné názory, a občas - v těch lepších případech - se právě díky vytrvalému rozhovoru dospěje k pravdě. Díky tomu se lidstvo vůbec posouvá kupředu.
Navíc každá debata bez výjimky se tak či onak vztahuje k minulosti, ať už jde o směřování státu nebo koupi rohlíků.
Není těžké dovodit, proč se třeba o poslední dekádě má mluvit: česká společnost se po půl století dostala z totalitního režimu, získala svobodu, na kterou nebyla zvyklá, a při budování demokracie udělala ve všech oblastech, ekonomikou počínaje a politikou konče, spoustu nutných chyb.
Kdyby se nepokoušela ono období neustále interpretovat ze všech možných úhlů, nikdy by ty chyby neodhalila a neuměla by se stávat lepší - otázka, zda ty chyby jsou více či méně spjaty s konkrétními jmény Václava Klause či třeba Václava Havla, je vedlejší.
O dávnější minulosti, ať už je to ta komunistická nebo poválečná či válečná platí totéž - člověk těžko může s optimismem a úsměvem běžet dopředu, jak po něm prezident Klaus doslova žádá, vleče-li za sebou konzervu s hříchy svých předků i sebe sama a odmítá ji otevřít.
Z projevu vyplynulo, že prezident má rovněž zvláštní představu o tom, proč se lidé liší v názorech: podle něj jsou tu jedni, kteři jsou přesvědčeni, že žijí v nejlepším možném světě, protože se jim všechno daří, mají dobrou práci a společenskou prestiž.
A potom druzí, zklamaní, neboť byli dosud pasivnější, pohodlnější, báli se riskovat, případně - a to je řečeno až nakonec - neměli kousek svého štěstí.
Prezident jistě neměl prostor na nějaký obsáhlý "esej", ale přesto ta jednoduchost pohledu na společnost zaráží - o to víc u politika, který si tolik zakládá na svých intelektuálních schopnostech.
Za prvé přece většina lidí není ani stoprocentně šťastná ani zoufalá: prostě padají a zase vstávají až do skonání svých dnů, protože takový už je jejich úděl. Za druhé působí dost zvláštně jakési "redukční" přesvědčení, že názory na minulost a politický vývoj posledních deseti let se rodí z míry osobního úspěchu.
Jistě, občas se to tak dá vykládat, ale vždycky s vědomím, že úspěch je relativní pojem. Navíc člověk si své názory tvoří hlavně podle toho, co za celý svůj život přijal, co do něj bylo vloženo, čemu věří a o co se opírá - nikoli podle toho, jestli je zrovna v místě bydliště populární nebo mu dobře funguje živnost.
Na závěr posluchače může napadnout: Do jaké části výše zmíněného společenského rozdělení by prezident zařadil kupříkladu Roma, jehož rodina už několikrát čelila rasovému útoku, aniž by se jí stát a spoluobčané patřičně zastali?
Ten asi nebude přesvědčen, že žije v nejlepším možném světě - a asi mu k lepší náladě nepomůže ani píle, ani ochota riskovat. |