Z pera Jaroslava Jírů
Od listopadu 1989 sleduji s potěšením, jak se mluva naše, ten bujný oř, vyrovnává se změnami společenského klimatu. Sotva jsem si v prvních popřevratových dnech zvykl na smysluplnost a uvědomil si, že mlžení nepatří výlučně do přehledu počasí, překvapují mne zase některé nešvary.
Tak si stále nemohu zvyknout na věčně omílaný obrat "je to o tom, že" a tvrdošíjně spojuji sloveso zmínit se s šestým pádem, ačkoli nynější brusiči jazyka na něj navěšují pád čtvrtý.
 |  |  |  |  | | | Základy pohodář budoval ještě před listopadem, kdy sloužil do roztrání těla Státní tajné bezpečnosti. | |  |  | |  | V poslední době obohatila český jazyk dvě slova, stojící často ve významovém protikladu: pohodář a potížista. Jsou to dva protipóly osobních vlastností člověka.
Pohodář je ideální typ pro všechny společenské situace. Používá se někdy i při soudních přelíčeních. Má se totiž automaticky za to, že pohodář, vzor vyrovnanosti a klidu, se nemůže dopustit žádného zločinu a když, tak pouze nevědomky.
Naproti tomu všemi zatracovaný potížista je ten nejhorší člověk na světě: kverulant, který stále někoho obtěžuje a nikdo se mu nezavděčí. Zkazí každou legraci, a to je v zemi, kde je poněkud nespisovný termín sranda skloňován při každé příležitosti, pokládáno přímo za hřích.
Nemohu si pomoci, ale to, jak náš jazyk s pojmy pohodář a potížista nakládá, svědčí o některých rysech naší skutečnosti lépe než si sami myslíme. nesmírně se v Čechách obdivuji dvěma lidem: zakladateli společnosti Člověk v tísni Šimonu Pánkovi a Daně Němcové, která pečuje o uprchlíky.
Jsou mně mnohem milejší než estrádní hvězdy, nejlepší hokejisté a nejprotřelejší politici. Přitom si myslím, že Dana Němcová a Šimon Pánek jsou přímo klasičtí potížisté.
Neustále musejí někoho obtěžovat, rušit z příjemného klidu, v jednom kuse zápasí s byrokraty, narážejí denně na lidi lhostejné, netečné k utrpení těch druhých. A proč vlastně?
Vždyť by mohli žít v pohodlí, vydělávat si mnohem více peněz a být jak se říká pro sebe. Kdybych mohl uspořádat soutěž o zlatého potížistu, navrhl bych oba dva na první cenu.
Ale co s pohodářem? Ten metály nepotřebuje, na něj se přece směje celý svět. Všichni ho milují. Nikoho nerozčiluje, protože se zajímá pouze sám o sebe a své estrádní kousky. Miluje ženy, víno a zpěv a své mafiánské triky domlouvá v přítmí luxusních restaurací.
Ví všechno o tom, co se děje v nejvyšších kruzích a dovede to v pravou chvíli dát k lepšímu. Je to skvělý společník pro každou příležitost. Žádný velký raut se bez něj neobejde.
Občas ho vidíme na titulních stránkách magazínů s manželkou, dětmi a psem na zahradě přepychové vily hned vedle mercedesu. Základy budoval ještě před listopadem, kdy sloužil do roztrání těla Státní tajné bezpečnosti.
To je pohodář okázalý, milující nádheru, ale jsou i pohodáři lidových restaurací, kteří po posledním pivu a finální moudrosti ve stylu: "V tomhle státě se může všechno" utíkájí rychle domů počítat své stříbrňáky.
Mezi těmito dvěma protipóly žijí milióny lidí. Nejsou ani zcela bílí, ani úplně černí. Kam se přichýlí, v kom budou vidět svůj vzor? Na tom do jisté míry záleží budoucnost České republiky. |