Z pera Jaroslava Veise
Od nejistoty, kdo po Václavu Havlovi k dalším nejistotám - tak by bylo možné charakterizovat dění, které kulminovalo poslední únorový pátek ve Španělském sále Pražského hradu. Jen jedno je totiž v české politice po tomto dni zcela jisté: máme nového prezidenta a je jím Václav Klaus.
I když i na tuto jistotu si budeme patrně chvíli zvykat: třeba moderátorka jeho prvního televizního vystoupení v Sedmičce na Nově Bobošíková, která ani náhodou nepatřila mezi Klausovy kritiky, se rovnou přeřekla a mluvila o něm jako o prezidentu Václavu - Havlovi.
 |  |  |  |  | | | Alfou a omegou, úhelným i prubířským kamenem všeho je nejistota sociální demokracie. | |  |  | |  | Nejistot je ovšem po onom pátku mnohem víc. Je jich dost abychom mohli březen vyhlásit ne měsícem knihy, jak se mu říkalo za starého režimu, ani měsícem internetu, jak se mu někteří snaží říkat dnes, nýbrž měsícem nejistoty.
Proč? Například první nejistota: kdo vlastně Václava Klause prezidentem zvolil? Kromě poslanců a senátorů občanské demokratické strany, kteří se k tomu vždy hrdě hlásili, někteří dokonce volebními plackami v klopě, se k odevzdání hlasu pro tohoto kandidáta po sčítání výsledků nikdo neznal.
Pokud ale těch dalších skoro šedesát hlasů, jež potřeboval k vítězství, nepocházelo od poslanců a senátorů z politických stran, které tohoto kandidáta oficiálně rozhodně nepodporovaly, kde se tedy vzaly?
Člověku může být jen líto historiků, kteří jednou budou odkázáni na pouhé spekulace, až budou vysvětlovat, jak bylo možné, že ač Václav Klaus měl papírově a hlavně veřejně tak malou podporu, v tajné volbě přece vyhrál.
A co teprve, až se objeví všechna opožděná přiznání a začnou se hlásit ti, kdo mu tajně hlas dali a jen takticky vyčkávali, až to budou moci sdělit světu. Nedej Bůh, aby pak těch hlasů nebylo víc než těch, které sečetla volební komise!
Nebylo by nakonec lepší, kdyby to zůstalo, když už si tedy veřejnou volbu prezidenta nemůžeme dovolit, věčně vzývanou pochybou? Něčím, jako je autorství Slezských písní či vzrušující spekulace, jaké že bylo jméno pravého otce Boženy Němcové?
A další nejistota: Kdo vlastně kromě Václava Klause ještě onen pátek vyhrál? Doopravdy komunisté, jak to hlásí šmahem všichni komentátoři?
V hradních chodbách ten den jejich předseda Grebeníček každopádně zářil jak měsíček, vždyť o jeho názor i přízeň teď stáli lidé vznešení, kteří jinak neměli mnoho důvodů s ním jednat. Co mu as sliboval budoucí prezident za hlasy jeho poslanců?
Jak kontrastním dojmem naopak působí rozčarovaný místopředseda komunistů Ransdorf: on se pro změnu nikdy s jistotou nedozví, zda jeho spolusoudruzi ideového odpůrce Klause podpořili všichni - nebo jen skoro všichni.
Hned první březnové pondělí si pořídila vlastní nejistotu taky vláda. Požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Vlastně ani ne tak sněmovnu jako poslance své vlastní koalice, kteří ji tak pěkně vypekli. A je to nejistota docela trvanlivá.
I když vláda důvěru dostane, odstraní to snad skutečné důvody problémů této vlády - totiž jednak její příliš široké rozkročení a především to nejpodstatnější - vnitřní nejistotu nejsilnější parlamentní i vládní strany?
Tím stěžejním problémem, alfou a omegou, úhelným i prubířským kamenem všeho je totiž nejistota sociální demokracie. Strany volebně vítězné a statisticky nejsilnější, avšak po osmi měsících současné vlády zároveň fakticky velmi oslabené, velmi znejistěné.
Můžeme se pouze těšit, že na sjezdu sociální demokracie na konci března si přátelé z Lidového domu si své přátelské vztahy ve volbách - samozřejmě tajných - vyjasní a nejistotě bude konec.
I když - proč by zrovna duben měl být jiný, když se mu říká apríl? |