Adam Drda
Skládání funkcí a prověřování důvěry, do kterého se pustila koaliční vláda a zejména sociální demokracie, působí na pozorovatele českého veřejného života docela sympaticky.
V zemi, kde se stalo bezmála politickým zvykem držet se každého postu zuby nehty, je ochota nelpět na pozici, z níž plynou peníze a vliv, jakýmsi světlým znamením.
 |  |  |  |  | | | V době referenda o vstupu do EU by bylo velmi nešťastné dát zbytečně velký prostor populistům. | |  |  | |  | Když Vladimír Špidla v pondělí oznámil rozhodnutí svého kabinetu znovu požádat poslance o podporu, komentátoři i politici to také v drtivé většině ocenili - podobně jako včerejší krok vedení poslaneckého klubu ČSSD.
Jenomže při všem uznání nelze přehlížet rizika: zatímco počin šéfa klubu ČSSD Milan Urbana a jeho kolegů nemůže mít na život země žádný dopad, v případě vlády jde o hodně.
Teď to sice vypadá, že koaliční kabinet znovu získá důvěru - jenomže stačí jeden dva poslanci, kteří se zdrží hlasování a nastane nevídaná mela.
Česko totiž nečelí normální vládní nebo koaliční krizi - panuje tu dlouhodobě stav, blížící se krizi politické scény, a současné události jsou jen jedním z jeho projevů.
Demokraté kolektivně podcenili nebezpečí KSČM, dopustili, aby se stala třetí nejsilnější stranou, jakousi koulí na noze, kterou lze jen obtížně setřást. Při prezidentské volbě se navíc ukázalo, že se té koule ani nesnaží zbavit - naopak, silně se k ní připoutali, jako by jim nedošlo, že jim brání ve svobodě.
Pokud vláda v dosavadním složení ve sněmovně neobstojí, nastanou podobně neprůhledná vyjednávání, jako při volbě prezidenta.
Část sociální demokracie se nepochybně bude chtít o extrémní populisty z KSČM opřít, protože je naivně považuje za ideové spřízněnce. Část to bude zarytě odmítat - a teprve v tu chvíli by mohl v ČSSD nastat rozklad, ukončený třeba rozpadem strany.
Ale i kdyby se tento konflikt podařilo překonat, všechny vládní alternativy jsou horší, než současnost. Nebezpečí kabinetu, v němž by zasedla KSČM, snad není třeba blíže popisovat.
Menšinová vláda ČSSD by jednak byla nestabilní a jednak by podléhala pokušení se o komunisty opírat a byla by tudíž vystavena jejich nepřetržitému tlaku.
Eventuelní obnovení blízkého vztahu ČSSD a ODS by zase komunistům znovu nahrálo ve volbách a vedlo by k návratu opozičně-smluvních poměrů: s tím, že na Hradě by už neseděl prezident, jenž by jim čelil a Üstavní soud by byl upraven do podoby, jež by lépe vyhovovala vládnoucím stranám.
Jestliže Špidlův kabinet neprojde, stane se to navíc ve výjimečně nevhodnou dobu z mezinárodního hlediska.
Za prvé může každou chvíli vypuknout konflikt s Irákem, což bude od Česka vyžadovat mimořádnou diplomatickou i vojenskou aktivitu a politické chování slušného spojence: jak se asi takové věci budou dařit v zemi, která nemá plně funkční vládu a jejíž politici jsou ohledně Iráku názorově rozpolceni?
Za druhé se bude za pár měsíců konat referendum o vstupu do Evropské unie: opět je velmi nešťastné, aby se v době tak zásadního rozhodnutí zabývala politická scéna především sama sebou a dala zbytečně velký prostor populistům.
Vicepremiér Petr Mareš v pondělí připustil, že by se v případě vládního neúspěchu u poslanců mohly konat předčasné volby. Právě vzhledem k referendu je to snad nejhorší alternativa.
Výše uvedené nemá vyznívat jako katastrofický scénář, k němuž politický vývoj směřuje - jen je třeba vědět, co všechno je ve hře. ODS už oznámila, že vládu nepodpoří, protože nelze udržovat u moci kabinet, který si není jist vlastními hlasy.
Od opozice je to racionální argumentace. ODS však zároveň říká, že se nechce chovat destruktivně. Jinými slovy, její poslanci by před hlasováním mohli opustit jednací sál a snížili tak potřebné kvórum.
Komunisté sice naznačují podobnou možnost, ale věřit se jim nedá - jim jediným by totiž předčasné volby vyhovovaly. |