Z pera Miloše Rejchrta
Patřím ke generaci, která měla ve školních čítankách hezké pohádky o velkém vítězství pracujícího lidu. Líbily se mi: vůdce Klement Gottwald v nich zvítězil nad zlými továrníky a jinými vykořisťovateli. Pohádky byly ilustrované, Gottwald na nich sice neměl dlouhý divoký vous, přesto mi velmi připomínal Mojžíše.
Toho jsem znal zase z domácí výchovy. Mojžíš vyvedl lid z otroctví, zvítězil nad zlým faraonem. Vyvedení z Egypta se říká exodus a vyvedení z kapitalismu Vítězný únor. Tak nějak jsme si to ve své dětské hlavičce srovnal.
 |  |  |  |  | | | Minulost se vždycky proklube do naší přítomnosti a vždycky nabízí, abychom se k ní postavili čelem. | |  |  | |  | Když se mi časem pohádky se přestaly líbit a ve vyvedení z Egypta jsme začal rozeznávat věčně živý příběh o nekončící cestě za svobodou, divil jsem se, že komunisté přišli k moci tak lacino, že na obranu svobody a demokracie v únoru '48 nevyšli lidé do ulic.
Jenže jak jsem mohl vědět, že o únoru '48 nic nevím, když uzurpátoři moci i vědění nám nejen minulost pohádkově vykládali, oni nám některé její kapitoly prostě zatajili. Teprve v roce 1980 jsem se dozvěděl o pochodu pražských vysokoškoláků na Hrad.
Lačně jsem hltal vzpomínky svých starších dvou přátel, kteří se tohoto pochodu zúčastnili. Jejich svědectví znamenalo pro mne převratný objev: v roce '48 národ do chomoutu totality přece jen nešel jako jak ta němá tvář.
Studentů pochodujících na Hrad 25. února bylo určitě méně než lidí na staroměstském náměstí, natěšených na návrat Gottwalda z Hradu. Ale kdo ví, jaké musí být kvórum spravedlivých, aby nějaké společenství před Božími soudy obstálo? Sodomu by jich bylo bývalo zachránilo deset. Studentů bylo několik tisíc.
Po 55 letech se dočkali pamětní desky v Nerudově ulici. Trvalo to dlouho, než se jim dostalo alespoň takového uznání.
Ta prodleva je ostudná, je v ní ale i něco nadějného: tlustá čára, kterou se z pohodlnosti chceme od minulosti oddělit, nefunguje. Nelze se s minulostí vyrovnat jednou provždy a už mít od ní pokoj.
Minulost se vždycky proklube do naší přítomnosti, někdy nás povzbudí, někdy zdeptá. Vždycky ale nabízí, abychom se k ní postavili čelem a vědomě zvolili, co z ní je pro nás ostuda a co sláva, co porážka a co vítězství, kdo je náš Mojžíš a kdo faraon, co je cesta do otroctví a co exodus.
Jsem rád, že pochod studentů na Hrad v únoru '48 se pro nás stává významnou událostí, v jistém smyslu důležitější než vítězný komunistický převrat. Vyvedení Egypta je přece po všechny časy důležitější než egyptské otroctví samo. |