Z pera Terezy Brdečkové
Celé dětství mne nutili jezdit na lyžích. Nikdo sice vyloženě neřekl, že musím, ale já jsem cítila, že kdybych nelyžovala, tak bych se vymkla a příčila se rodině, škole a přátelům, a to jsem nechtěla.
 |  |  |  |  | | | Byli takoví, co jezdili, jako by se sami chtěli zabít, jiní, kteří chtěli asi zabít ostatní, pak ti, co jeli hezky akorát a užívali si prázdnin. Projeli ti, kteří jen předváděli drahé lyže a kombinézy. | |  |  | |  | Jak radostné bylo pro mne na prahu dospělosti poznání, že lyžování je nepovinné. Že už nikdy nemusím do Krkonoš, kde pokaždé nastydnu, že je čistě mou věcí, zda obléknu to podivné drahé brnění a nechám se za šílené peníze táhnout na laně vzhůru do kopce, odkud pokaždé sjíždím v panice, že si rozbiju hlavu o nedaleký porost, nebo že do mě naboří nějaký nezodpovědný sportovec.
Tohle všechno jsem najednou nemusela a připadalo mi, že jsem dostala dárek.
Na sjezdovku jsem se vrátila teprve letos, po šestnácti letech. Jenom na jeden den - při ceně dva tisíce čtyři sta padesát slovenských korun za rodinu a odpoledne na Štrbském Plese to déle ani nešlo. Ale nelitovala jsem.
Když jsem přijela vlekem nahoru, splnila jsem si svůj dávný sen státi se nedělní lyžařkou. Slunce zářilo, nade mnou se pnuly štíty, pode mnou pluly mraky. Sjet dolů jsem se beztak bála, a tak jsem se opřela dozadu o hůlky a předstírala, že se jen tak opaluji. Dívala jsem se, jak se kolem ženou lidé na lyžích.
Nevěřili byste, co na sebe na takové sjezdovce prozradíte. Kolem jela paní s umnou trvalou a dělala úhledné obloučky jako malý traktor. Tu a tam se přehnal nějaký sportovec tak rychle, že nebylo možné postřehnout, jak vlastně vypadá.
Mnozí projeli nejenom šílenou rychlostí, ale taky naprosto bezohledně. Už z jejich mírně roznožené jízdy bylo jasné, že sami nedokáží zastavit ani se nikomu vyhnout, a že očekávají, že jim sami půjdeme z cesty.
Nejhorší bylo, když se pár tvrdých povah sdružilo. Vznikla nebezpečná partička, před kterou se na sjezdovce všechno třáslo - sjezdařští teroristé.
Pár dospělých pokřikovalo povely na svoje lyžující děti. Některé jásaly a jiné se tvářily stejně zoufale jako kdysi já.
Bohatí cizinci ze západní Evropy na sebe z jízdy pokřikovali sebevědomě nahlas, zatímco turisté z Ukrajiny spolu rozmlouvali tichým hlasem a vzájemně si na okraji sjezdovky nabízeli čokoládu.
Byli takoví, co jezdili, jako by se sami chtěli zabít, jiní, kteří chtěli asi zabít ostatní, pak ti, co jeli hezky akorát a užívali si prázdnin.
Projeli ti, kteří jen předváděli drahé lyže a kombinézy. A ovšem i ti, co měli nejlepší úmysly, dobré vybavení a zjevně nestáli na lyžích poprvé - a přesto se potupně kutáleli prostředkem dráhy, anebo je omylem srazil někdo zezadu. Zkrátka smolaři.
Nakonec ti, kteří se mi líbili nejvíc - obratní, vynalézaví a krásní, kteří si docela přirozeně hledali tu nejzajímavější cestu, nepadali a nebourali do druhých. Člověk si řekl, že i když takhle nikdy jezdit nebude, je rád, že je viděl.
Prostě, vypadalo to jako život sám - ovšem na rozdíl od života si sjezdovku můžete projet víckrát. Napadlo mě ale, že když jedete poprvé a naposled, nemůžete se sice vyhnout smůle, můžete ale stejně dávat pozor na cestu i na ostatní.
A taky že když už jednou na tom kopci stojíte, tak uděláte lépe, když se cestou dolů netřesete hrůzou, ale radujete se z jízdy. Upřímně řečeno, nikdo vás k ní nenutí.
Radostně jsem se odrazila a jela sama dolů. Myslela jsem, že to bude horší. Za dva a půl tisíce slovenských korun to bylo nakonec skvěle strávené odpoledne. |