Z pera Tomáše Halíka
Kdykoliv vidím na kalendáři datum 25. února, vzpomenu na jeden zimní večer, kdy jsem - bylo to asi ve čtvrté třídě základní školy - dostal za úkol připravit školní nástěnku ke Dni vítězství pracujícího lidu.
Seděl jsem doma poněkud bezradný nad kupou plakátů a novinových obrázků, na nichž se z nebe spouštěla svalnatá pěst dělnické třídy nad dýmajícími fabrikami a dole se před ní ve strachu krčily bachraté postavičky se žlutozelenými tvářemi, typicky zahnutými nosy, jidáškými váčky s dolarovými bankovkami v rukou a s krysími ocásky.
 |  |  |  |  | | | Nejsem rád, že dějinná paměť vyhasíná tak brzy, že na místo smíření a uzdravení nastoupilo krátkozraké zapomínání. | |  |  | |  | Otec, na kterého jsem se obrátil o pomoc, tentokrát dělal, že mne neslyší, chvíli nervozně přecházel kolem stolu a pak mne, následován úzkostnými pohledy maminky, pozval do své pracovny, posadil do křesla a tam mi - jako muž muži - stručně a jasně vysvětlil, co byl 25. únor 1948 a proč v naší rodině svátek vítězství pracujícího lidu neslavíme a slavit nikdy nebudeme.
A jestli mi to snad předtím nebylo jasné, tak od té chvíle jsem už nemohl být na pochybách, že ti "reakcionáři", o kterých se mluví v rozhlase a ve škole, to je také naše rodina a naši přátelé, byť nemáme zahnuté nosy, dolarové váčky a krysí ocásky a časem jsem se naučil jemně rozlišovat, s kterým kamarádem, ba i s kterým učitelem občas mohu mezi čtyřma očima mluvit tak, jako mluvil otec se mnou tehdy v pracovně, zatímco před všemi ostatními musím mlčet a myslit si své.
Třídní rozdělení světa se týkalo i naší třídy ve škole na Pankráci a železná opona nezačínala až pár kilometrů za Chebem, ale procházel jsem jí denně na cestě z třetí patra kolem dveří souseda, domovního důvěrníka, roznášejícího před 25. únorem po bytech nájemníků vlaječky a donášejícího kamsi zprávy o tom, za kterými dveřmi se večer ozývá znělka z Beethoveny Osudové, koho "volá Londýn", kdo nesrovnává krok, když z pražského rádia hraje Kupředu levá.
Začal jsem konečně rozumět tomu, co mínili přátelé mých rodičů, když se už tolik let loučili tajemným pozdravem "do vánoc to praskne", ale začal jsem se poznenáhlu vciťovat i do únavy a smutku z toho, jak s každými vánocemi tato naděje znovu vyvanula.
Když jsem v listopadovém chladu roku 1989 na Václavském náměstí zvonil klíči, spolu s opojnou radostí mne naplňoval i palčivý smutek z toho, že se těch nadcházejících prvních svobodných vánoc moji rodiče a tolik lidí, kteří nesli na svých zádech všechny kříže dvacátého století, už nedožili.
Pětadvacátý únor už třináct let není v našich kalendářích značen červenou barvou, ztrácí se mezi všedními dny. A přece by si zasloužil, aby zůstal dnem zamyšlení.
Když jsme na Václavském náměstí zvonili klíči, asi jsme nečekali, že za třináct let bude opět komunistická strana mít rozhodující slovo při volbě hlavy státu, že bude zvažovat, zda jednomu z kandidátů odpustí, že měl odvahu nazvat hanebnosti našich dějin pravým jménem a zda druhého odmění za to, že se s nimi svezl na vlně populistického nacionalismu.
Jsem opravdu rád, že ony první vánoce svobodného vydechnutí nebyly zatíženy duchem pomsty a odplaty, že se ten dlouho čekaný obrat obešel bez násilí, honů na čarodějnice a drastických trestů podle principů kolektivní viny.
Ale nejsem rád, že dějinná paměť vyhasíná tak brzy, že na místo smíření a uzdravení nastoupilo krátkozraké zapomínání. Pětadvacátý únor by měl být dnem vzpomínky a střízlivých úvah.
Ne, nevolám po žádných shromážděních s bojovně antikomunistickými hesly. Na jednu věc nesmíme zapomenout: Totalita tenkrát prošla dveřmi demokracie. Demokracie, která se nedovedla bránit, demokracie, která nedokázala být tak věrohodná a přesvědčivá, aby se dostatečné procento lidí nedalo zlákat populistickými hesly jejích protivníků.
Je-li nějaké poučení z 25. února 1948, které stojí za to stále připomínat, pak je to, myslím, zejména toto: snažme se, aby naše demokracie byla natolik kvalitní, že bude svým občanům stát za to, aby si ji stále znovu svobodně volili a aby jí v čas potřeby ubránili. |