Z pera Ivana Medka
K T. G. Masarykovi, když byl již nemocen, přijela delegace odněkud z venkova. Její členové lamentovali - co bude, co bude? Nechte toho, povídal starý pán. Nějaký prezident se vždycky najde, horší, když na vesnici umře třeba pokrývač.
Tak nějak jsem to kdysi slyšel. Začátkem února jsme byli v malé rakouské vesnici vysoko v horách. Jezdíme tam už víc než deset let.
 |  |  |  |  | | | Nějaký prezident se vždycky najde, horší, když na vesnici umře třeba pokrývač. | |  |  | Tomáš Garrigue Masaryk |  | Usedlosti jsou roztroušené po kopcích. Ve výšce 1530 metrů stojí statek, který je nejvýše fungujícím hospodářstvím v celém Štýrsku. Pastviny, lesy, dobytek, ovce, všechno co ke statku patří. Práce, těžká práce, od rána do večera.
Hospodáře, chlapa jak hora, jsme v létě vídali s jeho mladším, dvanáctiletým synem pracovat v lese. Pak jednoho dne přišla zpráva, že náhle zemřel. Bylo mu padesát let.
V celém kraji se cosi jakoby pohnulo. Tahle smrt se dotkla každého.
Fritz Bachler - vulgo Berger (Horák), jak se tam říká podle několik set let starého statku, na kterém hospodařil, nebyl jen sedlák a jako takový reprezentoval svůj kraj ve štýrské selské komoře, byl také dlouholetým místostarostou, jedním z vedoucích horské služby, střelecké gardy, farní rady, spolku veteránů, hřbitovního komitétu, lektorem v kostele atd atd.
To, co vypočítávám jsou, samozřejmě funkce čestné, ale znamenají práci. Jsou to vnější znaky samosprávy, bez které by vesnice nefungovala. Jsou to úkoly, které svobodní a hrdí občané svěřují tomu, komu věří, koho považují za osobnost.
A že Fritz Bachler osobností byl, o tom nás přesvědčoval kdekdo. Za plného poledního slunce a za zvuku zvonů z kostela i malé kapličky uprostřed vesnice sjížděla rakev z hory dolů, kde na silnici stály špalíry střelců, veteránů, členů horské služby a pěvecký sbor.
Tam, v tom kraji, se zpívá vícehlasně a čistě. Nemohla chybět místní kapela, mimochodem o dvacet let starší než Česká filharmonie. Věnce se nevešly ani do kostela, ani pak na hřbitov. Několik set lidí také.
Když o tom mluvím, vím, že to mnohým musí připadat jako sentimentální idyla, folklor. Ale vůbec ne, všechno to je živé.
Když se pak večer v hospodě ptáme, jak bude teď ta útlá vdova se dvěma syny hospodařit, slyšíme: No přece všichni budeme pomáhat a konečně, tomu staršímu už je dvacet, musí to umět. Bude-li jako jeho táta, neprohraje.
Víte, povídá hospodská, on Fritz Bachler nikdy nebyl jen tak pro sebe, netajil se svým politickým přesvědčením - byl křesťan - ale byl tady pro nás všechny a my jsme o tom věděli. Byl to chlap.
Nevím, co bych dodal k volbě prezidenta republiky. |