Ondřej Štindl
Podle včerejšího rozhodnutí vykazovalo soudní řízení s undegroundovými hudebníky v roce 1976 zásadní vady, nicméně tehdejší rozsudek nebyl zrušen - státní zástupce bude muset rozhodnout, jestli na základě sedmadvacet let starých důkazů bude žádat, aby se řízení opakovalo.
Nový soud by pak mohl s definitivní platností rozhodnout, jestli se hudebníci skutečně provinili výtržnictvím nebo ne. Dá se očekávat, že to neudělá, což je do jisté míry škoda. Soudní řízení, v němž by se opět probírala společenská nebezpečnost písně Zácpa, by jistě nepostrádalo určité kouzlo.
 |  |  |  |  | | | Soud však jako by řekl - zavřeli vás způsobem, který odporuje pravidlům, ale kdoví, jak to tehdy bylo. | |  |  | |  | Jeden z někdejších úředně potvrzených výtržníků Ivan Jirous včerejší jednání označil za frašku. Těžko se tomu divit, rozsudek určitě nepředstavuje nějaký definitivní happy end v příběhu odvahy a perzekuce - spíš je to antiklimax.
Na druhou stranu - kdyby justiční systém dal jakési oficiální potvrzení toho, že kdysi obžalovaní hudebníci dnes patří do Pantheonu národních hrdinů, bylo by na tom něco až smutného.
Soud však jako by řekl - zavřeli vás způsobem, který odporuje pravidlům, ale kdoví, jak to tehdy bylo. Zásluhy o svobodu tedy muzikantům nikdo neupřel, zároveň je ale nezbavil stigmatu výtržníků, za což by mu měli být snad i vděční.
Protože ve všech smyslech toho slova národními umělci se stávají hudebníci typu Karla Gotta. Lidi jako jsou Ivan Jirous nebo Vratislav Brabenec budou většinovým míněním vždy nanejvýš tolerovaní a svým způsobem je to v pořádku. A pokud jde o český underground sedmdesátých let - svým způsobem to výtržníci byli.
I když v té době neusilovali o víc, než žít si po svém, tak právě to "po svém" muselo většinu lidí iritovat - jejich životní způsob byl totiž v opozici proti českému pojetí spořádanosti a jejich hudba v rozporu s tím, co se i dnes považuje za "pěkné".
Svým způsobem se jim podařilo dosáhnout toho, o čem někteří jejich souputníci na Západě snili - ti ne snad že by toužili po tom, aby je někdo za jejich hudbu zavřel, nicméně by jim asi nevadilo, kdyby o sobě mohli něco takového říct.
Provokace lidí kolem Plastic People byla hodná toho jména. Skutečná provokace je totiž spojená s rizikem ne jako její náhražky, jejichž popisům věnují média mnoho prostoru, a jejichž aktéři neriskují víc, než že naštvou pár lidí, na jejichž mínění jim stejně nezáleží.
Svobodná společnost narozdíl od té totalitní samozřejmě musí unést provokaci nebo skutky, které neodpovídají jejím estetickým a třeba i morálním měřítkům - pokud nejsou vysloveně nezákonné.
Pokud se ale ti, kdo většinové postoje odmítají a kritizují nechají od společnosti hýčkat, je to svým způsobem korupce. A dává to vzniknout různým "alternativním establishmentům" se všemi funkcionáři, funkcionaříčky a příležitostnými tribunály, které k věci patří.
Nejvyšší soud se při svém rozhodování jistě neřídil takovými úvahami a opřel je o přísně pozitivistické pojetí práva. Bezděčně se se mu však podařilo naťuknout širší problém. |