Daniel Kaiser
Nekončícímu seriálu volby prezidenta se v tuzemsku věnuje pozornost opravdu mimořádná. Prezident samozřejmě důležitý je, hlavně kvůli dvěma svým pravomocem: jmenuje vedení centrální banky a také celý Ústavní soud.
 |  |  |  |  | | | Čím víc aktivních nebo teprve vychládajících politiků opravdu zakotví u Ústavního soudu, tím hůř pro jeho pověst nezávislé institiuce. | |  |  | |  | A právě kolem Ústavního soudu, který bude do léta z poloviny vyměněn, se v poslední době rojí spekulace o tom, že si na místa nových soudců brousí zuby někteří současní politici.
V normálních poměrech by takové zprávy asi vyprovokovaly jinačí zájem, v těch současných českých to ale vypadá, jakoby na prezidentovi nebyl zajímavý způsob, jakým naplní svoji klíčovou kompetenci, ale tvář, kterou budeme oblizovat na známkách.
Že je Ústavní soud opravdu důležitý, bylo asi nejlíp vidět, když před dvěma lety smetl novelu volebního zákona ušitou na míru silným stranám.
Tenhle verdikt se dá hodnotit dvojím způsobem: buď jako obrana politické plurality, která obrům zabránila spolknout trpaslíky, nebo jako zabetonování systému, který plodí nestabilní vlády a zachovává českou politku v permanentní krizi. Jisté ale je, že nebýt Ústavního soudu, byly by dnes karty ve sněmovně rozdané jinak.
Jestli tedy prvních deset let Ústavní soud zasahoval do politiky, teď, zdá se, začíná nová historická fáze: politici chtějí zasahovat do Ústavního soudu.
Týdeník Respekt v posledním vydání píše, že si prezidentu Havlovi řekl o místo vicepremiér Pavel Rychetský, už předtím se porůznu vynořila jména dalších možných kandidátů - Petra Pitharta, Jaroslava Bureše, ale také poslanců ČSSD Stanislava Křečka a Jitky Kupčové nebo lidovecké reprezentantky Vlasty Parkanové. Všichni zmiňovaní mají společné dvě věci: vystudovali práva a patří do vládního tábora.
Přitom platí přímá úměra: čím víc aktivních nebo teprve vychládajících politiků opravdu zakotví u Ústavního soudu, tím hůř pro jeho pověst nezávislé institiuce. I v první generaci ústavních soudců byli lidé, kteří prošli některou z bývalých vládních stran - šéf Zdeněk Kessler například poslancoval za ODS, Vojtěch Cepl působil v ODA.
Jenže před deseti lety, kdy se Ústavní soud rodil, byla jiná situace: Kessler v padesátých letech seděl v komunistickém kriminále a těsně po převratu, s justicí plnou předlistopadových kádrů, bylo důležité mít alespoň ve vrchní instanci soudního systému protiváhu, bývalé politické vězně.
Žádný z ústavních soudců navíc před svým jmenováním nepatřil ve své straně do politické špičky, která dělala rozhodnutí. Naopak mezi jmény, která se přetřásají teď, jsou padlí prezidentští kandidáti Pithart, Rychetský a Bureš.
Současná vládní koalice nastupovala se slibem učinit přítrž praktikám opoziční smlouvy, kdy se některé důležité posty v zemi dělily podle politického klíče mezi ČSSD a ODS.
Teď stačí, aby se na Ústavní soud dostal byť jen jeden z dnešních poslanců nebo senátorů, a máme tady takové stranické rozparcelování, jaké moderní český stát ještě neviděl. |