Adam Drda
Podle sobotního vydání deníku Mladá fronta Dnes si ministerstvo dopravy, řízené lidovcem Milanem Šimonovským, koupilo čtyři luxusní auta - sice škodovky, ale za to model "pro náročné".
 |  |  |  |  | | | Proč se u dotací do kulturních aktivit zvažovaly škrty, ale u měničů kompaktů a multifunkčních volantů pro náměstky to nikoho nenapadlo? | |  |  | |  | K nim si pak objednalo doplňky v katalogové ceně řádově dvě stě tisíc u každého vozu. Jsou to vcelku sympatické věci, kupříkladu: měnič kompaktních disků za čtrnácti tisíc korun, navigační systém s dynamickým modulem za šedesát tisíc, multifunkční volant v kůži a další kožené doplňky za třicet tisíc atd. atp.
Nárok na používání aut mají ze zákona ředitelé odborů a náměstci ministra. Instituce odmítá sdělit, kolik auta přesně stála a mluvčí ministerstva dopravy absurdně sděluje, že "doplňky jsou přiměřené k zajištění bezpečnosti provozu vozidel na pozemních komunikacích."
Zdánlivě je to prkotina: vážnost té věci jako by nejvíc potvrzovala hlavně ta úřední odpověď mluvčí, která evidentně nevěděla, co vlastně ví tázající se redaktor, a které se tudíž nepovedeným pokusem o vyhýbavou odpověď podařilo stvrdit dojem, že se stala jakási nepoctivost, jíž je třeba zatlouct.
Zdánlivě je to prkotina i z dalšího důvodu: všeobecná česká nechuť k politice a široce sdílené přesvědčení, že všechno, co politici činí, dělají na úkor prostého lidu, vede u citlivého člověka k jisté toleranci - přece se na té závisti nebude podílet.
A "prkotina do třetice": všichni jsou zvyklí, že stát zachází s obrovskými částkami: schodek rozpočtu, to jsou desítky miliard, u proslulého Karla Srby se našlo přes třicet miliónů, řekne-li se tedy dvě stě tisíc, vypadá to úsměvně.
Jenomže když se těch dvěstě tisíc znásobí čtyřmi vozy, je to už osm set tisíc - a pak si stačí vzpomenout, jak velký problém viděl stát po povodních třeba v dotacích pro tzv. živou kulturu. Tehdy se dokonce mluvilo o tom, že třeba literární časopisy nebudou dotovány vůbec, protože si to stát nemůže dovolit.
Proč se u několikasettisícových dotací do jednotlivých kulturních aktivit zvažovaly škrty, ale u měničů kompaktů a multifunkčních volantů pro náměstky to nikoho nenapadlo? To už je legitimní otázka.
V médiích se delší dobu probírá i další podobný případ: ministerstvo pro místní rozvoj vlastní několik bytů, do nichž objednalo luxusní nábytek od jedné z nejdražších firem na trhu za několik milionů.
Když se o věci začalo psát, strhla se v úřadu bouřka, pár lidí přišlo o místo a ministr z Unie svobody-DEU Pavel Němec se hájil mimo jiné tím, že o věci neoprávněně rozhodl jeho podřízený.
Teď, po několika měsících se ukázalo, že ministr se na plánování nákupu možná podílel - alespoň několik lidí to tvrdí. Vyšlo taky najevo, že nábytek byl do bytů nakonec instalován, neboť prý smlouvy byly závazné a nedaly se vypovědět...
Znepokojivé je, že všechny takové záležitosti podlamují důvěru ve stát, což zní možná nadneseně, ale je to pravda: už proto jsou to témata pro vládu jako celek, a je přinejmenším zvláštní, že ji ponechávají v klidu - což jako by vyplývalo například z víkendového televizního vystoupení vicepremiéra Cyrila Svobody k danému tématu.
Přístup k prkotinám dává jakési znamení, jak bude kabinet přistupovat k věcem mnohem zásadnějším, například k reformě veřejných financí. Její součástí by měly být vysoce nepopulární rozhodnutí, omezení výdajů, škrty, deregulace.
Jak si asi vláda představuje, že je obhájí, když její členové nepůjdou příkladem? |