Daniel Kaiser
Když zkraje týdne Francie, Belgie a Německo zablokovaly projednávání turecké žádosti o pomoc v případě iráckého útoku, bylo jasné, že NATO je v krizi, jakou současná politická garnitura nepamatuje.
Přesto americký ministr obrany Donald Rumsfeld reagoval na odpor tří zasloužilých členů s úsměvem: protože Aliance sdružuje devatenáct zemí, je to prý pořád 16:3.
 |  |  |  |  | | | Praha nemusí měnit kurs - dál si to šine po své střední cestě, ta se ale pomalu začíná stáčet americkým směrem. | |  |  | |  | Bylo to od Rumsfelda možná trochu moc optimistické, někteří členové Aliance patřili po celou dobu sporu Ameriky s Francií a Německem mezi nejisté kantonisty. Také Česká republika, která zatím hledala zlatou střední cestu mezi oběma póly západního společenství, při tom hledání se ale zmítala jak divá.
Nejdřív chtěl premiér vyhovět americké žádosti o poskytnutí chemické jednotky, pak ale narazil na vlastní poslance a nechal si od nich vnutit klauzuli o dodatečném aktu Rady bezpečnosti OSN. Výsledek: jednotka má sice zeměpisně rozšířený, ale vojensky rozředěný mandát.
Jiný příklad: dopis osmi, jímž se ke slovu přihlásili evropští spojenci Ameriky, premiér podepsat odmítl a musel za něj zaskočit odstupující prezident Havel. V tom nejdramatičtějším kole sporu, které tento týden odstartovala turecká žádost, se ale česká vláda včera ocitla proti Německu a Francii skoro automaticky. Nemohla jinak.
Netrpí komplexem bývalé velmoci, který Francii přikazuje lišit se od Spojených států, volby loni v červnu nevyhrála pomocí protiválečné rétoriky, jako německý kancléř Schröder.
Ministr zahraničí Svoboda i včera plédoval pro nějaký kompromis mezi francouzskoněmeckou a americkou pozicí. Potíž je v tom, že Francie, Německo a Belgie už svým chováním k Turecku zašly tak daleko, že zbytek Aliance přinutily vytáhnout karty na stůl a buď jít s nimi, nebo s Amerikou.
Praha vlastně ani nemusí měnit kurs. Dál si to šine po své střední cestě, drží se mantinelů, které si sama vytyčila, cesta se ale pomalu začíná stáčet americkým směrem.
To je zjevně i strategie premiéra Špidly - bez velkých řečí se v terénu ocitnout po boku Spojených států a jejich vojáků, pokud možno tak, aby si toho nevšimla ani premiérova vlastní strana. |