Z pera Viktora Šlajcherta
Na základní škole jsme se ještě v první polovině šedesátých let učili, že jako Slované máme neobyčejně laskavé a mírumilovné povahy, doslova holubičí.
Ani jsem si tehdy nepřipouštěl, že to silnějším spolužákům nijak nebrání v krutém šikanování těch slabších, a že moji rodiče stísněně umlkají, pokud je na doslech domovník, žoviální tlouštík švejkovského typu, který jako policejní donašeč přivedl v padesátých letech pár lidí z okolí do kriminálu.
 |  |  |  |  | | | Dnes by se nenávist dala vyvážet. | |  |  | |  | Učili jsme se také, že jako Slované obzvláště ctíme rovnost. Naše třídní učitelka snila o tom, že se u nás zavedou školní uniformy sovětského střihu, a přísně dbala, aby se do té doby nikdo ve třídě svým oděním nevyvyšoval nad ostatní. Když jednou přišel spolužák Jarda v tuzexových džínech, musel stát celou hodinu na hanbě.
Později jsem při četbě starých knížek tu a tam narazil na autora, který soudil, že zdejší klima skvěle svědčí osočování, závisti a vzteku. V literatuře jsem objevil zvláštní slovo hassliebe, doslova nenávistná láska, jež údajně poutá obyvatele Čech k jejich domovu a sousedům.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem tomu slovu moc nerozuměl. Mírný lid s holubičí povahou se v české kotlině otupěle kochal iluzí rovnosti, neboť do panování vrchnosti tehdy tak moc neviděl, a svou lásku k pivu a chalupářskému kutilství si žádnou nenávistí nekomplikoval. Kdo se nehnal za kariérou, mohl žít poměrně klidně mezi poměrně slušnými lidmi.
"Hlavně nevystrkuj hlavu, nebo tě přes ní soudruzi majznou," radil mi tehdy můj šéf, jenž prý byl soudruhem jen proto, aby mohl sloužit krásným knihám. Také jsem jim sloužil.
Chápal jsem ho a trochu jím pohrdal, on zřejmě zas trochu pohrdal mnou, že jsem za tak nízký plat ochoten pracovat, ale nenávist jsme k sobě necítili. Ta se do Čech vrátila až se svobodou a volnou soutěží, potažmo nerovností.
Dnes by se nenávist dala vyvážet, sotva však pod starou značkou hassliebe, neboť v ní ingredienci lásky těžko nalezneme.
Staré časy hassliebe nepamatuji a nevím, zda se nenávist předstíranou láskou pouze nekrášlila. Díky četným pozorováním v parcích jsem však pronikl k poznání holubičí povahy.
Typická arogance, s jakou holub odhání od drobků vrabce a sýkorky, plyne jistojistě z jeho přesvědčení, že si jako celosvětově uznávaný symbol míru zaslouží vydatnější výživu než nějaká lokální havěť bez konexí. Navíc si vykračuje v šedavém odění jako zělesněná skromnost, pokrytec.
K holubům lze cítit lásku, pokud však znečišťují národní monumenty, také nenávist. Takový pták by mohl vystřídat i lva na českém státním znaku. |