Z pera Ivana Klímy
Bude se vybírat nový ředitel veřejnoprávní televize, a to je záminka, aby se znovu vyrojily pochybnosti o samé existenci veřejnoprávní televize anebo aspoň jejího druhého programu.
Hlavním argumentem těch, kdo by veřejnoprávní televizi nejraději zrušili, je její údajná rozmařilost a nízká sledovanost.
 |  |  |  |  | | | Van Gogha, který za život prakticky neprodal ani jediný obraz, by poslali právě do továrny na výrobu mýdla. | |  |  | |  | Pokud se týká hospodaření, nejsem kompetentní je posoudit, jen jako autor, který občas do televize přispěl, se odvažuji tvrdit, že pokud se týká honorářů, rozmařile si televize rozhodně nepočíná.
Sledovanost je jiný problém. Tento argument se zdá snadno pochopitelný. Slyšel jsem dokonce extrémní příklad: pokud se sledovanost i sebegeniálnějšího pořadu bude rovnat nule, byl pořad zbytečný a peníze za něj zmarněny.
Ale i tento příklad plyne ze způsobu uvažování, pro které televizní pořad spadá do stejné kategorie jako mýdlo nebo prací prášek. I sebelepší prací prášek, který se neprodá, je přece ve skutečnosti špatný a zbytečný prášek.
Lidé, kteří takto uvažují, nadřazují prodejnost nad všechny ostatní hodnoty, kulturní hodnoty pro ně neexistují. Van Gogha, který za život prakticky neprodal ani jediný obraz, by poslali právě do továrny na výrobu mýdla.
Sledovanost má jeden praktický dopad - totiž cenu za reklamu, kterou si může televize účtovat.
Proto stále přibývá programů předstírajících zábavnost, ve skutečnosti prázdných a duchamorných, zkuste se zeptat nadšeného diváka po týdnu, o čem vlastně ten program byl a co mu přinesl kromě toho, že mu pomohl utlouct šedesát či devadesát minut jeho života.
Žijeme v období kultu zábavy. Nechci si idealizovat vkus většiny lidí, pamatuju, čím se už za mého mládí bavívali v hospodě, jaké vtipy vyvolávaly největší veselí.
Kdysi Máchův Máj jen taktak našel nakladatele a kritika ho zatratila, Rodokapsy měly samozřejmě daleko větší náklad než romány Karla Čapka či Vladislava Vančury a šlágry Zpíval kos kosici či Jak táhne bílý losos peřejí byly populárnější než árie Rusalky.
Uvádím tyto příklady, abych doložil, že sledovanost či popularita nemohou být měřítkem hodnoty kulturních statků.
Veřejnoprávní televize vznikla mimo jiné i pro to, aby v nejsledovanějším médiu dnešní doby vytvořila prostor pro kulturní hodnoty, mezi něž samozřejmě patří i nezaujaté a nebulvární zpravodajství.
O tom, co se stane se společností, když kultura nemá prostor k existenci, nám poskytlo minulé století dostatek otřesných důkazů v hitlerovském či stalinském režimu.
I v současnosti by se daly nalézt souvislosti mezi pokleslostí konzumní kultury a současnou morálkou.
To, za co bychom měli veřejnoprávní televizi posuzovat a hodnotit, není na prvním místě sledovanost, ale to, jaké hodnoty nabízí, jak se jí daří nikoliv soutěžit s pokleslou zábavu, ale překonávat ji. |