Ondřej Štindl
Snaha stran vládní koalice najít společného prezidentského kandidáta nevede zatím k ničemu. Je to také snaha, řekněme, platonická. Poslanci a šéfové stran jednali o kandidaturách lidí, kteří si nejprve zdaleka nebyli jisti, že o úřad prezidenta vůbec stojí a nakonec došli k tomu, že o něj nestojí.
 |  |  |  |  | | | Obavy implicitně říkají, že česká společnost není dost vyspělá na to, aby se v přímé volbě nezačala chovat jako houf dezorientovaných dětí. | |  |  | |  | Pro příště by snad bylo lepší najít někoho, kdo prezidentem skutečně chce být - snad už pominula móda porevolučních let, kdy mezi vysokými činiteli patřilo k dobrému tónu dávat najevo, že své angažmá chápou jako oběť na oltář veřejného zájmu.
Zbývá tedy třetí kolo parlamentní volby, které s největší pravděpodobností nebude ani tak střetem rovnocenných kandidátů jako soubojem těch, kdo by z nejrůznějších důvodů na Hradě chtěli Václava Klause a těch, kdo jsou proti.
Jako nejpravděpodobnější se skoro všem jeví přímá volba. Mnozí zároveň upozorňují na její údajná nebezpečí, volba prezidenta občany podle nich dává šanci nejrůznějším populistům a osobnostem, jejichž kandidatura se při vší dobré vůli nedá vnímat jinak než jako hodně bizarní.
Jakoby na potvrzení těchto obav se ozývají zcela vážné úvahy o vstupu zlatého slavíka Karla Gotta do zápasu o prezidentský úřad.
Ono strašení přímou volbou ale není úplně fér. Případů, kdy vynesla k moci výstřední osobnosti typu někdejšího a později odvolaného ekvádorského prezidenta Bucaráma nebo filipínského televizního herce Josepha Estrady, není zas tolik.
Jako odstrašující příklad se uvádí i volební vítězství italského televizního magnáta Silvia Berlusconiho, ten ovšem zvítězil v regulérních parlamentních volbách. Ti, kdo vyslovují podobné obavy implicitně říkají, že česká společnost není dost vyspělá na to, aby se v přímé volbě nezačala chovat jako houf dezorientovaných dětí.
Samozřejmě, že se nedá vyloučit, že se přímá volba - pokud se uskuteční - nějakým způsobem zvrhne, nebo přesněji, že podíl osobností a vůbec jevů, které jsou jindy jen součástí jakéhosi volebního folklóru bude vyšší, než by střízlivě uvažující lidé a pověst země vyžadovaly.
V tom případě ovšem nebude namístě obviňovat institut přímé volby nebo nevyspělou veřejnost. Moc devalvovat přímou volbu má jen česká politika, pokud bude ve věci výběru hlavy státu dál prokazovat takovou fatální neschopnost jako dosud.
A přispět mohou i tuzemská média- pokud budou vytvářet sebevyplňující proroctví a obrovskou publicitou před veřejností legitimizovat každý výstřední nápad, který v souvislosti s prezidentskou volbou prolétne hlavou některé české celebrity. |