Z pera Zdeňka Lukeše
Václav Havel odchází z funkce prezidenta republiky. Měl jsem tu výjimečnou příležitost pracovat v jeho hradní kanceláři od roku 1990 a tak se mi znovu vybavují ta zajímavá léta.
 |  |  |  |  | | | Bylo to tehdy tak trochu dada. | |  |  | |  | Snad nejprve ještě čas bezprostředně předtím, kdy Havel seděl s hlavou v dlaních v zakouřené podzemní kobce Laterny magiky, kde na sklonku listopadu toho přelomového a hektického roku 1989 probíhala nonstop jednání Koordinačního centra Občanského fóra.
Musel být na smrt vyčerpaný a někdy jsem měl pocit, že ani nemůže sledovat horečné diskuse asi třicítky lidí, kteří se tam tehdy přeli o tom, co dělat a jak převzít odpovědnost za řízení země, když to nikdo z nás přítomných neuměl.
Ale nebylo tomu tak - Havel občas zvedl hlavu a polohlasem komentoval diskusi. Měl takovou autoritu, že všichni rázem ztichli. Jeho vstupy byly věcné a chytré, nezřídka i velmi vtipné. Musel-li někdy na chvíli odejít, všichni spontánně zmlkli a čekali, až se vrátí. Už tehdy bylo zřejmé, jak silnou osobností je.
Po příchodu na Hrad se v první chvíli obklopil přáteli, neboť prostředí to tehdy bylo věru velmi podivné - doslova zakletý zámek. Některým věcem jsme my - nově příchozí - prostě nerozuměli: chtěl-li člověk projít z jednoho hradního křídla do druhého, musel mu policista odemknout a odpečetit několik dveří.
Řada salonů, které mohly přirozeně plnit svůj účel, pro nějž byly ostatně kdysi navrženy Masarykovým architektem Jože Plečnikem, sloužila místo toho jako skladiště těch nejabsurdnějších předmětů.
O příslovečném nevkusu bývalých obyvatelů těchto prostor ani nemluvě.
Bylo to tehdy tak trochu dada. A my - neprofesionálové v tomto světě, jsme se přirozeně bránili. Je skutečně pravda, že Havel zavedl každé úterý tzv. svetrový den, kdy jsme si mohli oddechnout od těsných obleků.
Ujalo se to ovšem jen nakrátko, neboť zahraniční delegace, které přicházely takřka denně, o této specialitě nic netušily.
I ta koloběžka byla skutečná. Na tomto daru Martiny Navrátilové jsme jezdívali po nekonečných hradních chodbách.
Byl na nás asi tehdy poněkud nezvyklý pohled - ostatně jedna členka advance týmu prezidenta Bushe staršího nám kdysi s trochou neskrývané závisti v hlase řekla: "Když vy jste všichni tak mladí a tak nekonvenční…"
A navíc potkal člověk v hradním areálu zajímavé lidi: když jsem jednou věšel záclony v Havlově nové pracovně, vstoupila do místnosti povědomá tvář. Patřila Jacquelině Kennedyové. Jindy jsem vodil po celém areálu Lou Reeda nebo Bruce Springsteena; Joan Baezová zase zkoušela svým zpěvem akustiku starých sálů.
A ovšem Rolling Stones, jež musel prezident představit nadšenému publiku z tzv. prezidentského balkonu, kde pár let předtím řečnil Brežněv. Klíče od balkonu nikdo nemohl najít, tak jsme tam tehdy lezli oknem…
Kdeže jsou ty časy! Později se provoz kanceláře postupně zcivilizoval, zvážněl, původní "revolucionáři" postupně vyklízeli pole, aby byli nahrazeni profesionálními úředníky, což je jistě správné.
Když jsme se nyní po letech zase téměř všichni sešli ve Španělském sále, říkali jsme si s trochou nostalgie: tak tohle se už asi nikdy opakovat nebude…
Ostatně benefiční loučení v Zlaté kapličce už obstarají jiní. Nikoli staří přátelé z éry disentu - Plastici, Hutka nebo Třešňák, ale normalizační slavíci. |