Ondřej Štindl
Václav Havel si dnes užije první den prezidentské penze. Pro Havla je to po dlouhých desetiletích také první den, kdy bude mluvit a vůbec činit jen sám za sebe. Až doposud byl mluvčím - nejprve nevelké skupinu opozice proti komunistickému režimu, později československého a českého státu.
 |  |  |  |  | | | Generaci vůdců střídá generace správců. | |  |  | |  | Často dával v minulosti najevo, jak se těší na chvíli, až se téhle odpovědnosti zbaví, chuť a zaujetí, se kterými svou veřejnou roli hrál, ovšem byly mnohdy zjevné. Mluví se o paradoxu Havlovy životní dráhy, která vedla přes věznici na Pražský hrad.
Jiný paradox představuje to, že se Havel, který původně chtěl být prezidentem jen na několik měsíců, stal jedním z nejdéle sloužících evropských státníků a svého druhu rekordmanem.
Nedá se čekat, že životopisy příštích českých prezidentů budou tak bohaté na zvraty a dokonce dobrodružství. Není to ovšem jen svědectví o unikátnosti Havlovy postavy, ale i o unikátnosti doby, ve které prožil větší část života, a za níž jeho odchod učinil viditelnou tečku.
A část těch rysů, které jsou dne považovány za typicky havlovské, možná měly víc co dělat právě s dobou, ve které odcházející prezident působil.
O Václavu Havlovi se někdy mluví jako o nějakém poloprezidentovi-polokráli, nicméně snaha být vůdcem ve smyslu, který přesahuje rámec výkonu správy veřejných věcí, není v zakladatelské generaci české postkomunistické politiky charakteristická jen pro Havla.
A nebyl to jen Havel, kdo ve veřejnosti byl schopen probudit takové city, ba až vášně, jaké jsou jindy vyhrazeny pro představitele romantičtějších profesí než je politika.
Havel byl na Hradě v letech, kdy často tak fádní svět politiky veřejnosti připadal skutečně vzrušující, a kdy byl také nový. Byla to také doba, kdy byla česká společnost na cestě a procházela končinami neznámými a snad i nebezpečnými.
Je celkem logické, že Havel v těch letech budil oddanost vyhrazenou pro vůdce, který svoje stádo těmi úskalími dokáže provést, nebo naopak zášť těch, kdo v něm viděli šarlatána, který naopak lidi ze správné cesty svádí.
Podobné emoce tedy až přeuctivou oddanost nebo naopak velice osobní nechuť mezi lidmi provokovali a provokují třeba i Václav Klaus nebo Miloš Zeman.
Zakladatelská generace odchází a nedá se čekat, že její nástupci budou v lidech probouzet podobné emoce. Generaci vůdců střídá generace správců a u správce člověk nehledá inspiraci nebo oporu.
Ideální správce je naopak takový, o jehož existenci člověk ani pořádně neví - ne, že by se česká společnost už dostala do tohoto téměř rajského stadia. Každopádně už v ní zdaleka není tak rozšířený ten prožitek bytí na cestě, těch hlavních cílů - alespoň v politice, zdá se, bylo dosaženo.
Spíš než navigace v neznámém terénu ji čeká kultivace a řekněme rutinní údržba, což není úkol pro lidi Havlova naturelu. Václav Havel odchází, možná unaven a snad také s pocitem uspokojení - přes všechny možné a často zmiňované výhrady na něj má právo.
Při sledování jeho odchodu se svědek těžko brání nostalgii. Protože ta cesta byla při vší občasné frustraci vzrušující. Jenomže už skončila, česká společnost dospěla od normalizace k jakés takés normalitě. Je to jistě i Havlova zásluha. |