Ondřej Štindl
Člověk bývá často posuzován podle toho, s kým se stýká. Ledacos o něm však vypovídá i to, s kým se nestýká.
 |  |  |  |  | | | Běloruský prezident nemůže být směšný tam, kde působí moc jeho režimu. Moc daleko ta moc ovšem nedosáhne. | |  |  | |  | Pověsti České republiky proto jistě prospělo, že běloruský prezident Alexandr Lukašenko si včera v nabitém harmonogramu svého pracovního dne našel trochu času, aby na adresu Česka a jeho spojenců pronesl několik celkem barvitých výhružek.
Zmíněné vylepšení pověsti ale závisí na tom, zda se české straně podaří uzavřít celou tu poněkud bizarní epizodu s - řekněme - neodbytným prezidentem způsobem, který nepřipustí výklad, že se Česko výhružek z Minsku zaleklo.
Kromě všech těch diplomatických svízelů, které vyvolala Lukašenkova ne tak docela pochopitelná touha setkat se v Praze s lidmi, jimiž, alespoň podle jeho slov soudě, pohrdá, je ovšem celá kauza zajímavá ještě z jiného hlediska.
Lukašenko včera asi řekl trochu více, než zamýšlel. Pokud vyhrožuje, že "zaplaví Evropu" ilegálními uprchlíky a přispěje ke zhoršení drogového problému, implicitně říká, že na něco takového má jaksi know-how.
Možná se z jeho slov dá dovodit, že součást té předpokládané záplavy ilegálních uprchlíků by podle Lukašenka měli být běloruští občané, a že si prezident tedy je vědom toho, jaký vztah mají Bělorusové k jeho vládě.
Možná v tom je spíš nekritické přeceňování vlastního významu a síly, spojené se stylizací do podoby poslední a krví podepřené hráze, která nevděčnou Evropu chrání před hrozbou z východu.
Ta v Minsku a přilehlých končinách není nijak neobvyklá. Možná je v tom vše zmíněné plus pár dalších věcí dohromady.
Každopádně bylo Lukašenkovo vystoupení svým způsobem diagnostické a také typické pro člověka, který není zvyklý na to, že jsou jeho výroky podrobovány kritickému zkoumání.
Lukašenko je považován za posledního evropského diktátora. Média jej ovšem nevykreslují jako nějakého démonického génia - tahle pochybná čest je vyhrazena pro diktátory, řekněme, vyšší kategorie.
Lukašenko se v západním povědomí řadí mezi diktátory, o nichž se šíří historky spíš anekdotické než hrůzu budící.
I to je docela nebezpečné zjednodušení - koneckonců schopnost působit komicky asi není ten nejdůležitější předpoklad pro to, aby jeden zavedl diktaturu.
Lukašenkovo včerejší vystoupení ovšem spíš potvrdilo ten zmíněný stereotyp, než aby Lukašenkovo Bělorusko v očích Západu změnilo v temnou a nebezpečnou mocnost.
Běloruský prezident nemůže být směšný tam, kde působí moc jeho režimu. Moc daleko ta moc ovšem nedosáhne. |