Petr Fischer BBC, Londýn

Exilová česká vláda zřídila školu v bezpečné krajině ve Walesu

Její archiv se dostal do České republiky a senátor Edvard Outrata, někdejší žák této školy, jej brzy předá Národnímu archivu.

Exilová česká vláda, vedená prezidentem Edvardem Benešem, zřídila internátní školu pro české a slovenské děti v bezpečné krajině ve Walesu, kam se německé bombardéry, útočící pravidelně na Londýn a další velká města na pobřeží, nedostaly.

Zpočátku sem chodilo kolem šedesáti dětí, ale postupně jich přibývalo. V roce 1943 sem přišla i Milena Grenfellová-Bainesová.

"V roce 1943 mě rodiče poslali do československé státní školy ve Velké Británii, která byla založena rok předtím v malém městečku Cumberley."

"To byla škola pro děti českých vojáků, které už byly v Anglii, a pak přijelo mnoho dětí, které přijely vlakem s panem Wintonem. Protože byly v anglických rodinách, které se dozvěděly, že je tady anglická škola," říká lady Grenfellová-Bainesová.

Brit zachránil přes 600 židovských dětí

Britskému občanovi Nicholasi Wintonovi se na přelomu války podařilo z Česka do Británie převést 669 ohrožených židovských dětí.

Britskému občanovi Nicholasi Wintonovi se na přelomu války podařilo z Česka do Británie převést 669 ohrožených židovských dětí

Většina z nich už nikdy své rodiče neviděla. V jednom z vlaků, které Nicholas Winton z Prahy vypravil, seděla i Věra Diamantová, dnes už paní Gissingová.

Její adoptivní britští rodiče bydleli v Liverpoolu, a tady se také paní Věra, která se doslechla o vzniku československé školy, setkala s prezidentem Benešem. Bylo to na koncertě liverpoolské filharmonie pro české letce, bylo jí tehdy třináct.

"Když jsem mu řekla, jak mě schází být mezi českými dětmi a že chci pokračovat v českém studiu, tak řekl, 'ale víš co, já to sám zařídím, abys tam co nejdřív byla'."

"A skutečně, za 14 dní jsem byla šťastlivec, poněvadž to bylo něco úplně jinýho a krásnýho, být zase mezi českými dětmi," vzpomíná Věra Gissingová.

Nejdůležitější předmět: čeština

Děti se tehdy ve škole samozřejmě učily i anglicky, někteří dodnes umějí klasické Shakespearovy text z paměti, ale jak říká paní Milena Grenfellová-Bainesová, to hlavní byla čeština:

Většina ze zachráněných dětí už nikdy své rodiče neviděla

"Jinak to bylo všechno česky, a páni profesoři si museli napsat vlastní knihy, učebnice, protože jiné nebyli. Učitelé byli vlastně vojáci, profesoři z vojska, jiné nenašli."

"Pan ředitel Jan Havlíček je z profesorů jediný dnes živý, bude mu sto let. A já se těším, že ho za čtrnáct dní uvidím v Praze, kde bude po šedesáti letech sraz naší školy."

Jedna velká rodina

Na sraz po šedesáti letech se podle paní Mileny všichni hrozně těší, protože jsou prý pořád velcí přátelé.

Čím to je?

Paní Milena vidí důvody nejen ve výborné atmosféře školy, ale především v tom, co většinu dětí čekalo po návratu domů.

"Všichni byli sirotci, nikoho tam neměli, a tak se rozjeli do celého světa, a tím, že jsme byli jako jedna rodina, a všichni museli začínat znovu, tak tím se udrželo naše přátelství," uzavírá Milena Grenfellová-Bainesová.