Jeremy Bowen zpravodaj BBC, Blízký východ

	V uplynulém roce se na Blízkém východě konaly dvoje důležité volby - v Iráku a Egyptě.

Přetrvávající násilí, útlak i vlády despotických režimů jakékoli nadšení z vývoje na Blízkém východě výrazně tlumí.

To, co se v této neklidné oblasti událo v roce 2005, bude mít samozřejmě svůj odraz i v roce 2006.

Přesto se děje něco, co nelze jen tak přejít. Nelze pominout fakt postupných změn, jejichž počátek sahá především do roku 2003, k americké invazi do Iráku.

Pro Blízký východ to byl zlomový okamžik. Přiřadil se tak k dalším významným událostem dvacátého století. K roku 1917, rozpadu Otomanské říše a vzniku moderních států za pomoci Británie a Francie.

K roku 1948 a vyhlášení nezávislosti státu Izrael. K roku 1967 a válce, která stála na počátku současných vyostřených vztahů mezi židovským státem a jeho arabskými sousedy.

Dopady roku 2003 jsou stále silně patrné a poznamenají přinejmenším celou jednu generaci.

Spojené státy byly nejsilnějším zahraničním hráčem na Blízkém východě po padesát let. Prezident George W. Bush dal však rozhodnutím jít do války s Irákem a následnou okupací země blízkovýchodním vztahům nový rozměr.

Jeho administrativa omlouvá ohromnou lidskou, finanční i diplomatickou cenu války tím, že tak přispívá k šíření demokracie k lidem, jímž byla dosud odpírána.

Obavy z násilí

Prosincové parlamentní volby v Iráku se konaly právě díky Spojeným státům. Hlasování samo o sobě však žádný zázračný recept na lepší život nenabízí.

Násilí však bude pokračovat. A vlády po celém Blízkém východě žijí v obavách, že se rozšíří i na jejich území. Například v Jordánsku se to už stalo.

Násilí se tím nezastaví a elektřina kvůli tomu také nezačne pořádně fungovat.

Je to však přinejmenším cesta k vybudování spravedlivějšího systému, možný počátek něčeho lepšího.

Pod záštitou Spojených států nyní musí nově zvolení iráčtí politici dokázat, že umí budovat demokracii.

Nejprve je však nutné odstranit rozbroje, které se odrážejí například v obviněních z podvodů při prosincových volbách, a poté sestavit kabinet. To může trvat několik měsíců.

Násilí však bude pokračovat. A vlády po celém Blízkém východě žijí v obavách, že se rozšíří i na jejich území. Například v Jordánsku se to už stalo.

Varianty demokracie

O kritiky a nepřátele Washingtonu na Blízkém východě není nouze. Ironií je, že intervence USA v regionu a způsob prosazování demokratické agendy vytvořily politický prostor pro rebely.

Dobrým příkladem je Egypt. Také tam se v roce 2005 konaly volby. A podoba tamní demokracie má přinejmenším tolik chyb jako ta irácká.

Zločinci z vládní strany na několika místech uzavřeli hlasovací místnosti. Chtěli tak zamezit hlasování pro opoziční strany. Ani "demokratické" volby proto nejsou zárukou míru v regionu.

Ale Egypt, nejlidnatější arabská země prochází postupnými změnami, které je už obtížné, i když ne nemožné, zvrátit.

Tohle všechno ale neznamená, že se sny, jež chová Bushova administrativa o změnách v oblasti, naplní. Ve skutečnosti je dost náznaků toho, že vývoj naopak probouzí některé z jejích nočních můr.

V egyptských volbách zaznamenalo radikální Muslimské bratrstvo významný úspěch. Má-li Egypt svou demokratickou budoucnost, mohla by být ve znamení islamismu.

Američané tak zjišťují, že problém s demokracií spočívá v tom, že produkuje výsledky, které zrovna neodpovídají jejich představám.

Americký vliv

Washingtonští diplomaté a političtí vůdci na Blízkém východě jsou natolik zaměřeni na Irák, že na Izrael a Palestince už mnoho prostoru nezbývá.

Někteří spojenci Íránu v iráckém šíitském politickém hnutí získali moc díky volbám sponzorovaným Bushovou administrativou.

A nemělo by se zapomínat ani na to, že Američané Íránu posloužili i tím, že odstranili Saddáma Husajna, jejich nejzatvrzelejšího odpůrce v regionu.

V lednu se Palestinci dočkají prvních parlamentních voleb za posledních deset let, i přes přetrvávající pověsti - popírané předsedou palestinské samosprávy - že se nakonec konat nebudou.

Pokud proběhnou, k moci se v Palestině dostane nová generace lidí včetně členů hnutí Hamas, islámské radikální skupiny, která ve volbách pravděpodobně zvítězí.

Jednak proto, že bojuje proti Izraeli, a také kvůli tomu, že není zprofanovaná zprávami o korupci. Její sociální síť taktéž pomáhá nejchudším Palestincům.

Izraelský premiér Ariel Šaron se instinktivně snaží členům Hamasu v kandidatuře zabránit. Od Američanů se dočkal doporučení, aby do voleb nijak nezasahoval.

Přední američtí představitelé dali jasně najevo, že jakýkoli poslanec zvolený za Hamas nebude považován za legitimního demokratického představitele, pokud bude zároveň podporovat násilné projevy Palestinců.

Nejistá budoucnost

Otázkou je, nakolik se tím bude Hamas s Palestinci v zádech řídit.

To znamená, že vize Ariela Šarona o budoucí podobě státu Izrael a budoucnosti Palestiny získá požehnání Washingtonu jen za předpokladu, že izraelský premiér dokáže vše udržet v parametrech takzvané "cestovní mapy"; ta je v současnosti asi nejblíže mírovému uspořádání.

To ovšem předpokládá, že další izraelskou vládu po březnových volbách zformuje právě Šaron a že se mu vyhnou další zdravotní komplikace.

V dlouhodobějším výhledu, po roce 2006, budou Šaronovy plány fungovat jedině tehdy, když je dokáže prosadit také mezi Palestinci. Cokoli, co budou Palestinci považovat za vlastní kapitulaci, k míru nepovede.