Pavel Vondra redaktor BBC

Japonská vláda vyplácí finanční pomoc i obětem žijícím v zámoří

Většina z nich stále žije v Hirošimě, někteří se ale přestěhovali - ať už na jiné místo v Japonsku, nebo do zahraničí. Okolo tisíce jich je v Americe.

Zpravodaj BBC se vypravil za Teruko Morinakovou (73), která pochází ze Spojených států. Narodila se v Toledu ve státě Ohio, a když jí bylo pět let, přestěhoval se její japonský otec s celou rodinu do Hirošimy.

Skrývané utrpení

S výjimkou jediné sestry všichni atomovou apokalypsu přežili. Pět let nato se Teruko vrátila do Spojených států a vdala se.

Japonská kultura přikazuje, aby se o některých věcech vůbec nemluvilo, aby se to bralo jako neměnitelná danost, aby se lidé raději soustředili na budoucnost Mitsuo Tomozawa

Když její japonsko-americká tchýně zjistila, že její snacha přežila výbuch bomby, řekla jí, ať o tom raději mlčí:

"Když jsem přijela z Japonska," vzpomíná Teruko, "byla to ta první věc, co mi řekla. Protože by si prý lidé mysleli, že budu mít postižené děti nebo něco podobného. Pořád mě nabádala: 'Nikdy to nikomu neříkej!'"

Jak se ukázalo, Teručiny děti byly nakonec v pořádku, za to jí samotné se problémy nevyhnuly. Trpí celou řadou chronických zdravotních potíží, které mají zřejmě spojitost s ozářením - selhání ledvin, návaly horka, celková dlouhodobá vyčerpanost.

Jak jí ale přibývají roky a zdraví se zhoršuje, je těžké určit, co je vlastně hlavní příčinou:

"Říkám si: je to jenom tím, že stárnu, anebo za ty problémy může atomová bomba?"

Program pomoci

Před čtyřmi lety zahájila japonská vláda asistenční program pro lidi, kteří přežili útok na Hirošimu a žijí v zahraničí.

Po válce dávala japonská vláda od lidí, kteří přežili a odešli do Spojených států, ruce pryč

Přiměl ji k tomu korejský občan, který se u soudu úspěšně domáhal odškodnění za údajnou diskriminaci, jíž je jako oběť hirošimské katastrofy žijící v zahraničí údajně vystaven.

Od té doby japonská vláda vyplácí měsíční finanční pomoc i těm z obětí, které žijí v zámoří. Přesto na tom nejsou stejně jako jejich protějšky v Japonsku.

Problémy s pomocí

Aby totiž paní Morinaková mohla o zdravotní příspěvky požádat, musela by kvůli tomu podniknout cestu do Hirošimy, což je z Los Angeles 13 hodin cesty letadlem.

Na to se jako starší nemocná osoba necítí, a tak se obrátila na soud, aby jí umožnil nárokovat si pomoc přímo v místě svého bydliště.

Její příbuzný, který žije v Hirošimě a také přežil výbuch atomové bomby, prý zpočátku její postoj nechápal:

"Řekl mi: 'Ty se soudíš se starostou Hirošimy?' A já mu na to odpověděla: 'Mám k tomu důvod - o vás se v Japonsku pěkně starají a pokaždé, když jdete k doktorovi, nemusíte z vlastní kapsy platit vůbec nic. My se ale musíme ubytovat v hotelu, jíst v restauraci a to všechno něco stojí. Není to tak snadné, když člověk stárne.' Pochopil to a sám uznal, že neví, proč se k nám chovají jako k někomu cizímu."

Dvojí metr?

Paní Morinaková letos u soudu svůj případ vyhrála, japonská vláda se ale odvolala.

Skutečnost, že se japonské úřady zdráhají pomáhat hirošimským obětem, které žijí ve Spojených státech, dokládá to, o čem jsou američtí Japonci už dávno přesvědčeni - že jsou odkázáni sami na sebe.

V roce 1945 většina z nich přišla v Hirošimě o příbuzné. Potom ztratili i podporu svých zemí - Japonska a Spojených států.

Bez domoviny

Mitsuo Tomozawa je americký občan. Narodil se na Havaji japonským rodičům.

Okamžitě po výbuchu zemřelo v Hirošimě nejméně 120 tisíc lidí

"Vždycky jsem měl pocit, že Japonsko je mou mateřskou zemí a Spojené státy mou otčinou," řekl BBC.

"A tak jsem nesl velmi těžce, že spolu můj otec a matka válčí. Pak válka skončila a my se snažili získat nějakou pomoc, ovšem ani jedna ze zemí žádnou nenabídla."

V poválečných letech dávala japonská vláda od svých občanů, kteří přežili válečné hrůzy a odešli do Spojených států, ruce pryč.

Americká vláda zase s Tokiem uzavřela dohodu, která ji zbavila jakékoli zodpovědnosti za oběti atomových útoků.

Mlčet a nestěžovat si

Podobně skličující bylo pro ty, co Hirošimu a Nagasaki přežili, jak nepokrytě jim bylo dáváno najevo, aby mlčeli a nestěžovali si.

Mitsuo Tomozawa si dosud živě pamatuje, jak jedna skupina obětí z Kalifornie narazila u japonsko-amerického establishmentu, když se pokusila veřejně prosazovat své zájmy:

"Předáci japonské komunity je obviňovali a říkali jim: 'Mlčte, sakra, vy si tady mluvíte o atomovce a radiaci a skončí to tím, že nás budou diskriminovat všechny.' Takže jim v zásadě řekli, ať nedělají vlny," poznamenává Tomozawa.

To tedy byl, a leckdy stále ještě je, japonský způsob řešení problému.

USA otevřenější

Americký přístup, kdy se lidé i o těch nejbolestnějších věcech nezdráhají otevřeně mluvit, a traumatu se tak postupně zbavují, se však nakonec u zbytku těch, co Hirošimu přežili a usadili se ve Spojených státech, přece jen zvolna prosadil, jak říká Mitsuo Tomozawa:

"I tady ve Spojených státech se lidé, kteří to přežili, pořád zdráhají o věci mluvit, ale ne tolik jako lidé v Japonsku."

"Japonská kultura přikazuje, aby se o některých věcech vůbec nemluvilo, aby se to bralo jako neměnitelná danost, aby se lidé raději soustředili na budoucnost a tak podobně, ale ve Spojených státech dáváme přednost tomu o věcech mluvit, aby se i ostatní lidé dozvěděli, co se tam stalo."

A tak se i dnes, 60 let po svržení amerických atomových bomb na Japonsko, v některých domácnostech v Los Angeles probírají bolestivé vzpomínky, které na intenzitě prakticky nic neztratily, přestože těm, komu patří, už dávno bylo sedmdesát i víc.

Finanční stránka

Teruko Namurové je 78 let. Léky tlumící zdravotní problémy v důsledku Hirošimy ji stojí hodně peněz:

"Není to levné, ty léky, co beru. Přes 80 dolarů. K tomu ještě prášky na vysoký tlak a štítnou žlázu. To víte, dohromady to něco dá."

Jako úředně zaregistrovaná oběť z Hirošimy dostává paní Namurová od japonské vlády příspěvky na léky. Její zdravotní stav je relativně dobrý, a tak pro ni nebyl problém zaletět do Hirošimy a zapsat se do registru.

Návrat ale oživil staré vzpomínky, které jsou bolestivé. Ještě víc by prý ale bolelo o nich mlčet.

Tíživé vzpomínky

Nejhorší je, jak paní Namurová říká, vzpomínka na setkání se skupinou lidí v rozedraných šatech a s popáleninami na celém těle, kteří hledali pomoc ve škole, kde pracovala:

Později jsem si to ale vyčítala, protože bylo jasné, že stejně umřou, a tak jsem si přála, abych jim bývala dala aspoň trošku vody Paní Namurová

"Tak moc chtěli vodu... Nám ale v mládí říkali, že když jste popálení, neměli byste moc pít, protože to vašemu zdraví uškodí, a tak jsme se jim to snažili rozmluvit."

"Později jsem si to ale vyčítala, protože bylo jasné, že stejně umřou, a tak jsem si přála, abych jim bývala dala aspoň trošku vody."

Mnoho pamětníků má podobné vzpomínky. Vesměs si přejí, aby byli bývali v prvních minutách po výbuchu bomby udělali víc, aby pomohli ještě dalším lidem.

Takový typ vzpomínek s věkem sice neslábne, ale těm, kteří se o ně podělí, se s nimi podle psychologů alespoň o něco snadněji žije.