Pavel Vondra redaktor BBC

Psi husky dokáží ujet velké vzdálenosti

Celkem 79 závodníků a závodnic bude v příštích zhruba deseti dnech v nehostinných podmínkách subarktické krajiny zápolit o jednu z nejcennějších trofejí pro vyznavače tohoto sportu.

Zpravodajka BBC Sian Griffithsová se rozhodla na vlastní kůži ozkoušet, co tento závod obnáší. Zvolila k tomu ale o něco příznivější podmínky, několik tisíc kilometrů na jih - na předměstí kanadské metropole Ottawy.

Eric Robertson se ježdění se psím spřežením věnuje už čtyři roky. Důvody, které ho k tomu přivedly, jsou poněkud nezvyklé - chtěl tím především překonat vrozený strach ze psů.

Pes pro milovníka zimy

Později se ukázalo, že z toho může být i docela slušná obživa, když zájemcům z řad veřejnosti nabídne rychlokurzy v tomto zimním sportu:

Celé to začalo, když mi můj strýc dal psa - Sindibáda. Do té doby jsem se psů bál Eric Robertson

"Celé to začalo, když mi můj strýc dal psa - Sindibáda. Do té doby jsem se psů bál. Pak jsem se ale doslechl, že husky je výborný pes na zimu, protože umí tahat saně."

"A to se mi náramně hodilo, protože já jsem naprostý zimní nadšenec, ale měl jsem zrovna zraněné koleno, takže jsem nemohl hrát hokej nebo lyžovat. Řekl jsem si tedy, že bych měl jízdu na psím spřežení zkusit."

Smečka a dítě

Pak se Eric seznámil s kolegyní závodnicí France Fournierovou. Zkombinovaná psí smečka se utěšeně rozrostla a jejich majitelé také nezaháleli:

Když chcete pořádně rychlou projížďku, zapřáhněte samé aljašské psy, a pěkně vám to pofrčí France Fournierová

"Máme teď padesát psů a jedno dítě," říká France a představuje mi členy své smečky:

"Máme psy plemene husky, kteří jsou středního vzrůstu, pěkně černí nebo šediví a také několik ryšavých. Dokážou ujet hodně velké vzdálenosti, ale unaví se rychleji než eskymáčtí psi."

"A pak máme aljašské saňové psy, ti jsou nejrychlejší. Když chcete pořádně rychlou projížďku, zapřáhněte samé aljašské psy, a pěkně vám to pofrčí."

Praktické kurzy

Kurzy, které Eric a France vedou, jsou orientovány hodně prakticky. Ještě jsem ani pořádně nevstřebala všechno, co mi o psech řekli, a už jdeme k saním.

Následná Erikova šoférská instruktáž netrvá déle než třicet vteřin. S vědomím, že když nepomůžou brzdy, vždycky můžu seskočit, si jdu vybrat osazenstvo spřežení.

Tento sport připomíná jízdu na horské dráze kříženou s dostihy

Psi se můžou zbláznit nedočkavostí - pohled na strojení saní je pro ně k nevydržení. Jsou jako účastnice soutěže krásy dychtící, aby si porotci vybrali zrovna je.

Konečně vyrážíme. Kromě nutnosti udržet rovnováhu a nepustit sáně musí jezdec, tedy "mašer", ovládat řeč psů, což může být v bilingvní Kanadě někdy pořádný oříšek.

Samotná jízda rozhodně nepostrádá vzrušení. Kromě nečekaných zákrut a drncání je tu permanentní nebezpečí, které představují šlehající větve a kameny číhající pod sněhem.

A potom také možnost, že někde dál za městem narazíte na divokou zvěř, jako jsou kojoti, vlci nebo vydry.

Napínavější než horská dráha

Víc než cokoli jiného mi tento sport připomíná jízdu na horské dráze kříženou s překážkovými dostihy, pochopitelně na sněhu a v mrazu. Záchvaty strachu se střídají s naprostým opojením.

Podobné pocity zažívají i další účastníci kurzu, mezi nimi Jane Mannová a její jedenáctiletý syn. Po vzrušující projížďce má prý Jane jedinou touhu - sednout si ke krbu s hrnkem pořádně horkého čaje:

"Je mi opravdu zima, ráda bych se co nejdřív zahřála, jinak nejspíš umrznu. Mám nohy jako led."

Jak se zdá, stále víc Kanaďanů objevuje kouzlo jízdy za psím spřežením. S rostoucí popularitou tohoto čistě venkovního sportu se tak nabízí další způsob, jak si zkrátit dlouhou chvíli v nekonečné kanadské zimě.