BBCCzech

Když na začátku roku 1999 Gerhard Schröder a Tony Blair podepisovali společný program Europe: Neu Mitte a Third Way (Evropa Nový střed a Třetí cesta), pochvalovali si, jak sociální demokracie ovládají Evropu.

Čím to je, ptali se řečnicky, protože odpověď dával přímo jejich program: "...[sociální demokracie] si zachovávají tradiční hodnoty, ale zároveň důvěryhodným způsobem obnovují a modernizují své programy."

Byla to politická hybris, jak Blairovi a Schröderovi o týden nato připomněly evropské volby a ještě o pár měsíců později v Neue Zürcher Zeitung filozof Ralf Dahrendorf, když rozebíral nepřehlédnutelnou zpupnost uvedeného tvrzení.

Nejen že sociálnědemokratická vláda nad Evropou byla pochybná (stačilo počítat hlasy), ale problematické bylo i vyzdvihované zachování starých hodnot v propojení s modernizací programů.

Dahrendorfova kritika mířila na deklarovanou společenskou přijatelnost propojení tradičních hodnot a modernizace, které k Labour i SPD přidalo adjektivum nový.

Německý filozof si povšiml jedné zajímavé věci, která charakterizuje přetrvávající napětí v sociálnědemokratickém hnutí.

Zatímco stará sociální demokracie považovala nejistotu a rizika za ohrožení, což se týkalo i nových rizik globálního světa, noví sociální demokraté naopak začali riziko a nejistotu chápat jako šanci a skutečný motor společnosti a politiky.

Rizikům a nejistotě globálního světa je podle otců "třetí cesty", sociologů Anthonyho Giddense a Ulricha Becka, třeba přizpůsobit i politiku.

Globalizace je šance, nikoli katastrofa, jak tvrdilo, a někdy ještě tvrdí, radikální levicové hnutí. Proto také Dahrendorf mluví o zastáncích třetí cesty jako o "optimistech globalizace".

Ale proč je tu pořád řeč o globalizaci, třetí cesta přece není nic jiného, než pokus spojit výhody čistého tržního kapitalismu s jistotami sociálního státu, pro mnohé cesta bez principů, slepá ulička historie.

O třetí cestě se u nás také ví, že její zastánci záměrně nedbají tradičních ideologií, protože je považují za mrtvé a nedůležité.

Před pár dny to potvrdil Tony Blair v rozhovoru pro Financial Times, když řekl: "Mám jasno o hodnotách" – ale na to, jak je prosadit, na to prý nemá žádný ideologický mustr.

I kvůli této "hodnotologii" je třetí cesta tvrdě kritizována, neboť, jak napsal například americký sloupkař Richard Reeves v levicovém týdeníku New Statesman, "bez ideologie už není role politika přesvědčovat, nýbrž pouze prodávat".

To vše se o třetí cestě u nás ví - ale co s ní má co dělat globalizace?

A přitom právě hledání odpovědi na složitost a proměnlivost globálního prostředí, v němž dnes žijeme, bylo hlavní motivací tvůrců konceptu třetí cesty.

A nebyl to zdaleka jen projekt ekonomický. Hospodářská politika tu hraje stejně důležitou roli jako sociálně-politická proměna společnosti, často se zapomíná na důležitou nálepku třetí cesty, a tou je sociální kapitál.

Třetí cesta chtěla být věčnou sociální revolucí, proměnou, která využívá „osvobozující sílu kapitálu“, jenž - jak sugestivně, ovšem v negativním smyslu, popsal Marx v Komunistickém manifestu - je vybaven nekonečnou ohebností.

Prvotním záměrem nebylo najít politicky výhodnou a dlouhodobě udržitelnou cestu k moci, jak se někdy může zdát z některých populistických kroků Blaira nebo z politických obratů Schrödera.

Nestačí říct, že třetí cesta je jen další variantou keynesiánské politiky tlumení negativních dopadů trhu. Cílem bylo víc: Vytvořit funkční a pořád ještě soudržnou společnost, která by co možná nejlépe napodobovala ohebnost a životnost svého vzoru – kapitálu.

Je to vlastně zvláštní překonání marxistického rozporu mezi prací a kapitálem.

Největším kapitálem má být vzdělání, přesněji schopnost zvládnout jakoukoliv práci (slavný "symbolický analytik" R. Reicha, člověk, který se živí tvorbou a čtením kódů, nejvýnosnější činností současnosti – programátor, ekonomický analytik, marketingový stratég, novinář, politik…).

Popsaný hlavní cíl v posledních letech nenápadně mizí pod nánosem strategií a různých opatření, přebíjejí jej každodenní starosti mocenského provozu.

Jenže od politiků se čekají činy, uskutečnění plánů, které tak pěkně vypadají na papíře, jako ten, co Schröder a Blair podepsali v roce 1999.

Co z nich zbylo? I tento společný dokument Třetí cesty a Nového středu vychází z úkolů, které při vykročení na třetí cestu narýsoval bývalý ředitel London School of Economics Anthony Giddens.

Giddens a další propagátoři třetí cesty (Ulrich Beck, známý pojmem riziková společnost nebo druhá moderna, Robert Putnam, spojený s pojmem sociálního kapitálu a Charles Leadbeater, který začal s úvahami o v Česku oblíbené znalostní ekonomice) hledají novou konfiguraci státu, občanské společnosti a trhu.

Snaží se tyto tři prvky spojit tak, aby si vzájemně rozuměly a aby si také rozdělily práci.

Společnost v globální sféře musí vyrůstat z prolínání těchto tří sfér – trh rád využije aktivity lidí, kterou jistí rozumný a motivační dohled státu.

V prvním probíhá rekonstrukce sociálního státu, v druhém sociální investice do vzdělání a rozvoje technologií, ve třetím větší demokratizace, heslo třetí cesty bylo "přímo k lidem".

To vše se, a to je stejně podstatné, dělá s ohledem na globální ekologická rizika a hlubší kulturní souvislosti, občanská společnost je najednou globální.

Dělá se tu politika nadnárodní, jíž nejlépe sedí oblíbené slovo moderní vědy - komplexní. A jaká je realita?

Při pohledu na cestu Gerharda Schrödera, si nelze zbavit dojmu, že si dokument z roku 1999 nikdy pořádně nepřečetl, nebo že ho začal číst až pod tlakem okolností ve svém druhém volební období.

V roce 1999 měl Schröder velkou možnost začít s výraznými reformami sociálního státu, zdravotnictví, pracovního práva, systému důchodů, malé daňové motivace, o níž se mluví ve společném programovém prohlášení německé a britské sociální demokracie.

Nestalo se. Místo toho německý lídr lavíroval na hranici mezi starou a novou cestou sociální demokracie.

Schröder německé společnosti nedokázal vysvětlit, v čem spočívá rozdíl mezi starou křesťansko-demokratickou cestou sociálního tržního hospodářství a jeho vlastní střední cestou.

Dělal spíše dojem, že jeho politika bude návratem do zlatých časů poválečného boomu.

Byly to marné naděje, které zcela jistě přispěly k tomu, čemu se i v Německu říká krize důvěry v politiku.

Schröder byl nejprve vykreslován jako zastánce starého dobrého sociálního Německa, potom mluvka, teď ho zase odboráři považují za zrádce sociálně-demokratických myšlenek.

Jediné, co Gerhardu Schöderovi nikdy nechybělo a co ho neopouští ani dnes, je silná dovedná rétorika (ovšem i to se oposlouchá).

Z původní otevřené globální politiky se pod tlakem ekonomických problémů fakticky stala politika obrany národních zájmů, k níž má pomoci i správně vykládaná role Evropská unie – jako ekonomicko-politická (pořadí je tu důležité) protiváha Ameriky.

Schröder dokonce vyzval německé podniky, aby v těžkých dobách projevily dostatečné vlastenectví a místo do ciziny, kde jsou menší náklady práce, investovaly doma.

Neu Mitte, tedy i kancléř Schröder, si přitom podle dokumentu z roku 1999 uvědomuje, že "konkurence na trhu zboží a otevřenost mezinárodnímu obchodu jsou základem pro podporu konkurenceschopnosti a hospodářského růstu".

Ale cíl třetí cesty – moderní společnost využívající investic do vzdělání, nových technologií a možností globálních trhů – se v Německu sotva reálně vynořil, smutný osud, který sdílí se slavnou lisabonskou agendou.

Britský premiér Tony Blair je na tom ve výčtu úspěchů třetí cesty mnohem lépe než Gerhard Schröder.

Britská ekonomika prožívá nejdelší období růstu novodobé historie, který nezastavilo ani celkové zvýšení daní, k němuž v Británii během Blairovy vlády došlo (podle Institutu pro rozpočtová studia je to o 27 miliard liber).

Blair byl ale v jiné situaci než Schröder, nemusel odbourávat sociální stát.

Od něj se čekalo, že ho spíše rozšíří a zefektivní, že pomůže překonat velké rozdíly mezi chudými a bohatými, přesněji, že investicemi do vzdělání a zdravotnictví, pomocí nejchudším formou dávky za práci „Welfare to Work“ služby státu, konzervativci delší dobu podceňované zdokonalí.

Blair sliboval, že v Británii bude mít šanci na úspěch každý. A výsledek?

Slušný přehled o Blairově době poskytuje právě vydaná kniha Polly Toynbeeové a Davida Walkera nazvaná Lepší nebo horší – Splnila Labour sliby? (Better or Worse? – Has Labour Delivered?).

Otázka v titulu knihy je zodpovězena spíše kladně, ale v mnoha oblastech je posun s ohledem na relativně dlouhých osm let Blairovy vlády minimální.

Toynbeeová a Walker ukazují, že Blair uspěl v redistribuci bohatství, klesl počet chudých lidí, i když dětí pod hranicí chudoby zůstává 3,3 milionu (23 procent) vysoko nad průměrem EU (18 procent).

Ze starých zemí jsou za Británií už jen Portugalci, Španělé a Italové, například v Dánsku je pod hranicí chudoby jen 5 procent dětí. Minimálně se změnily platové rozdíly mezi muži a ženami.

Nejhorší rozpaky a pro někoho možná i zklamání je Blairova politika v oblastech, které měly být nejsilnější – zdravotnictví a školství.

Tony Blair v nedávné parlamentní debatě lídrovi opozice Howardovi oponoval, že Národní zdravotní systém je mnohem výkonnější než za konzervativců.

Podle všech ukazatelů je to pravda, ale za jakou cenu a za kolik? Náklady na zdravotnictví prudce rostly, do roku 2008 se mají zvýšit na 100 miliard liber ročně, čímž Británie dožene průměr unie.

Ale trvají dlouhé čekací doby na operace, vláda se chlubí, že to za dva roky bude průměrně už jen 10, nikoli 18 týdnů.

Ale čeká se i na ošetření u obvodního lékaře, do 48 hodin se ke svému lékaři, pokud potřebuje, dostane „už“ 97 procent pacientů.

Klesá počet nemocných na rakovinu a srdeční infarkty, ale tímto trendem se už dříve mohly pochlubit konzervativní vlády.

Na školství chtěli politici třetí cesty vystavět úspěch budoucnosti. Do školství teď na ostrovech teče dvakrát více peněz než v minulosti.

Britský vzdělávací systém se ale změnil jen co do přístupu k dětem a vybavení. Výsledky výuky v angličtině a matematice jsou jen o trochu lepší.

Hlavní diskriminační bariéra – peníze – přetrvává. V Blairově Británii modernizační třetí cesty přes veškeré sliby pořád platí, že na vysoké školy se dostávají především dětí z bohatší střední třídy.

Možná největší odchylku od úmyslů třetí cesty vykazuje premiérova zahraniční politika, válka v Iráku byla zcela mimo koncepci globální spolupráce.

Tony Blair se po 11. září stále silněji utvrzuje v pozici univerzální moudrosti, které poskytuje demokratický rámec, vyrůstající zjevně ze západní tradice.

Premiér tento názor popřel, naposledy na Světovém ekonomickém foru v Davosu ho pasoval na mytologii. Demokracie je podle něj univerzální hodnota, něco jako přirozené lidské právo.

Blair, manažer a odpůrce ideologické předsudečnosti a zjednodušování, přichází s ideologickým konstruktem par excellence.

Ve vztahu ke světu přetrvává ve třetí britské cestě vyjednávání, ale už stále častěji z pozice držitele Pravdy, což zcela popírá analýzu světa, v němž třetí cesta hledala své uplatnění, jemnou rovnováhu mezi riziky a ohrožením.

Blairovi zůstává politický drajv na domácí půdě, slib, že modernizace státu formou třetí cesty bude pokračovat.

Snad i proto Blairův guru Anthony Giddens svému žákovi leccos toleruje. A globální rozměr své varianty třetí cesty přece Blair zachraňuje pomocí Africe a nadšeným rétorickým bojem proti klimatickým změnám.

Každá cesta, i ta třetí, uznal nakonec Giddens Blairovi, se nějak klikatí a rozvětvuje a zamotává.

Přesto na stránkách levicového týdeníku New Statesman dále radí – Modernizátoři všech zemí, spojte se! Schröder a Blair už vědí, že to dost době nejde. Leda na papíře, jako v roce 1999.