|
Bush a Blair hovořili o šancích Blízkého východu | |||||||||||||||||||||||||||
Problémy Blízkého východu byly jedním z hlavních témat jednání britského premiéra Tonyho Blaira s americkým prezidentem Georgem Bushem. Státníci po schůzce na společné tiskové konferenci hovořili o šanci na vytvoření svobodného palestinského státu a o nutnosti vzájemného soužití dvou nezávislých zemí - Izraele a Palestiny. Oba politici vyjádřili soustrast palestinskému lidu, aniž by ovšem zmínili zesnulého Jásira Arafata. "Vím, že jako svobodné státy máme zodpovědnost za vytvoření strategie, která by pomohla palestinskému lidu dosáhnout demokracie," řekl americký prezident. Podle jeho názoru na Blízkém východě nemůže zavládnout trvalý mír, pokud na palestinském území nebude existovat svobodná a skutečně demokratická společnost, která se změní v palestinský stát. V podobném smyslu se vyjádřil i britský premiér Tony Blair: "Musíme podpořit nadcházející palestinské volby, protože právě ony jsou šancí na ustavení demokracie v palestinské společnosti." Zároveň ale dodal, že pokud mezinárodní společenství chce životaschopný palestinský stát, musí také zajistit, aby na palestinských územích existovala ekonomická, politická a bezpečnostní infrastruktura. Mírová konference až později Slova obou státníků potvrdila všeobecné očekávání, že se Spojené státy budou zřejmě držet trochu stranou od většího zapojení do blízkovýchodního mírového procesu. V prohlášeních George Bushe nepadla zmínka o možném vyslání zvláštního amerického emisara na Blízký východ. Spekulovalo se také o tom, zda budou ohlášeny plány na konání mírové konference. Ta podle George Bushe proběhne, ale až v okamžiku, kdy bude jasné, že může skončit úspěchem. Zdrženlivost se očekávala Očekávaná zdrženlivost Spojených států se vysvětlovala několika důvody. Prezident Bush má před poměrně mnoho úkolů - největším z nich je Irák. Bylo by velmi odvážné pouštět se do dalších tak náročných akcí, jako by bylo okamžité hlubší angažmá v izraelsko-palestinském konfliktu. Podle Jamese Phillipse z myšlenkového trustu Heritage, který je blízký Bílému domu, je opatrnost na místě. Washington se podle něj možná rozhodne pro vyslání zvláštního emisara na Blízký východ, ale osobní zapojení prezidenta Bushe by bylo velkým politickým rizikem, vezme-li se v úvahu neúspěch mírových snah někdejšího amerického prezidenta Billa Clintona po krachu mírových jednání v Camp Davidu v roce 2000. Blair jako první host Tony Blair je vůbec prvním zahraničním státníkem, kterého George Bush od svého znovuzvolení přijal.
Každý konkrétní slib ze strany Spojených států může Tonymu Blairovi získat na domácí půdě ztracené body. Britský premiér čelí za své blízké spojenectví s Georgem Bushem v Británii velké kritice, a to nejen ze strany veřejnosti, ale i vlastních poslanců. Řada členů labouristické strany si přála vidět v Bílém domě namísto George Bushe Johna Kerryho. Další období "úzkých vztahů" ohlášené Tonym Blairem po Bushově opětovném zvolení přivítali s krajní nelibostí. Podle řady kritiků by měl Tony Blair žádat za britské spojenectví v Iráku, ale nejen tam, něco na oplátku. Měl by trvat na tom, aby britsko-americké vztahy fungovaly "oběma směry". Podle amerického republikánského senátora Jima Colbyho si americká administrativa tuto situaci velmi dobře uvědomuje: "Prezident Bush, jeho administrativa, kongres i většina amerických obyvatel si uvědomuje, jak neobyčejnou odvahu Tony Blair na domácí půdě prokázal, jak trval na svém i přes nesouhlas veřejného mínění." "A rozhodně za to bude odměněn a dočká se ve Washingtonu podpory," uvedl republikánský senátor. Řada kritiků má za to, že ze strany Bílého domu lze očekávat opět pouze milé úsměvy, ale žádné závazky. Ovšem také bývalý britský velvyslanec ve Washingtonu Christopher Meyer se domnívá, že Tony Blair je nyní ve velmi silné pozici: "Tato americká administrativa a její prezident přikládají velký význam loajalitě, a to jak na osobní, tak na vládní úrovni." "Je pravda, že Tony Blair nikdy nebude schopen přesvědčit Američany ke krokům, které by podle jejich názoru byly v rozporu s americkými národními zájmy, ale i s tímto vědomím má Tony Blair stále velký manévrovací prostor," soudí Christopher Meyer. |
| |||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||