Jan Čáp redaktor BBC

Podchod, kde Či Jamejová se synem přespávají

Čínská vláda pro jejich problémy zřídila zvláštní úřad, ten je už ale případy zahlcen a úředníci poukazují na to, že pokud se nespokojenci začnou organizovat, mohou ohrozit stabilitu celého systému.

Je teprve pět hodin ráno a Či Jamejová už prochází popelnice a hledá v nich věci, které by se daly prodat. Se svým šestadvacetiletým synem Liu Suanem přespávají v podchodu.

Prodala dům na venkově a do Pekingu se přišla dovolávat spravedlnosti poté, co její syn utrpěl při nehodě úraz mozku a nedostal žádné odškodnění. Čas ale utíká a syn potřebuje operaci, na kterou ovšem podle matky nejsou peníze:

"Nedokážu o tom normálně mluvit, protože mě to pokaždé rozpláče. Vždyť syn je ještě tak mladý. Snažila jsem se najít úřad, který by tenhle problém měl na starosti, ale nikdo nám nepomohl. Kdyby byli jen trochu ochotní, syn by mohl jít na operaci," běduje Či Jamejová.

Úřad pro nespokojené

A tak se v průběhu dne se synem vydávají na pouť po pekingských úřadech. Na každém z nich se zařadí do fronty chudých nespokojenců a odesílají své vyplněné formuláře do černé byrokratické díry.

Li Suan nemá peníze na operaci

Petiční a odvolací úřad vláda zřídila jako odvodní kanál pro nespokojenost veřejnosti. S devíti milióny stížností ročně se ovšem tenhle kanál snadno ucpává:

"Objem stížností a peticí narůstá velice rychle, neboť probémy, zejména na venkově, se množí," vysvětluje Ethan Michelson z Univerzity v americké Indianě, který předměty čínských stížnost už delší dobu sleduje.

"Na venkově se stížnosti týkají hlavně lokálních úřadů. Jsou to stížnosti na despotické radní nebo úředníky, kterým se někdy říká 'místní císařové'. Ti na lidech nezákonně vymáhají nejrůznější dávky, daně, poplatky a pokuty," říká Michelson a dodává:

"Lokální byrokraté se zaplétají s nejrůznějšími formami korupce i násilnickým vyřizováním účtů. Ve městech se stížnosti týkají zaměstnání, pracovních podmínek a ze všeho nejvíc nevyplacených mezd."

Když za námi bouchnou dveře jedné ubytovny, ocitáme se v noclehárně, kde v zanedbaných podmínkách žije mnoho venkovských stěžovatelů. Přespání na spartánském dřevěném lůžku tu vyjde na pouhých třicet centů.

Konec krásné Číny

Většinou jsou to ženy, přicházejí po jedné, a uštvané výrazy v jejich tvářích vyprávějí smutné příběhy samy. Spojuje je utrpení i zlost.

Pokud s tímhle úplatkářstvím nezatočíme, bude s naší krásnou Čínou konec. Momentálně místní úředníci lid úplně ždímají Čen Pingová

Pevně svírají papíry, které dokládají jejich kauzy. Podrobnosti každého případu se liší, ale všechny dohromady nahánějí hrůzu. Hovoří o křivdách, násilí i vraždách řízených místními funkcionáři komunistické strany.

Pomoci se však dovolávají u téže strany. Zeptali jsme se tedy čtyřicátnice Čen Pingové, která žádá odškodnění za synovu smrt, odkud se v ní vůbec ještě bere víra v tenhle aparát:

"Domnívám se, že nepodplacení soudci pomohou obyčejným lidem dovolat se spravedlnosti, a proto jsem také vážila dalekou cestu až do Pekingu. Pokud s tímhle úplatkářstvím nezatočíme, bude s naší krásnou Čínou konec. Momentálně místní úředníci lid úplně ždímají," stěžuje si Čen Pingová.

Všichni nespokojenci si dobře uvědomují, že současná praxe nemluví právě pro ně. Jen několika z jejich stížností dopřejí vládní úřady skutečně sluchu, a když se tak stane, úřad pro petice a odvolání nemá pravomoc svá rozhodnutí legálně prosadit.

Pomohou spíš popelnice

A tak se lidská nespokojenost stává viditelnější na ulici. Stále častější jsou hromadné protesty a aktivisté začínají stěžovatele mezi sebou organizovat. Jedním z nich je i muž, který si přál, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě:

Na ulici skončí v Číně mnoho lidí

"Chci, aby si tohoto fenoménu společnost i vláda konečně všimly. Systém peticí a odvolání je k ničemu. Když nic nepodnikneme, společnost akceptuje, že nikde není dovolání. Nechceme úřady nijak strašit, chceme jen, aby si uvědomily, že už mezi sebou spolupracujeme."

A možná právě toho se úřady bojí nejvíc, že by se poškození mohli spojit a destabilizovali zemi. Prozatím ale Liu Suan a jeho matka jen obcházejí úřady a popelnice.

Popravdě řečeno, začínají v tomhle kolotoči ztrácet veškerou naději: "Už nevěříme, že to vyjde," říkají, "úřady nám prostě nepomůžou."

Nemají střechu nad hlavou, ani kam jít, a tak dál čekají na svou spravedlnost, které se možná nikdy nedočkají.