Ivan Kytka Londýn

Tony Blair - deset let v čele

Dnes uplyne přesně deset let od chvíle, kdy jako 41letý stanul v čele tehdy opoziční Labouristické strany.

Dovedl ji dvakrát k volebnímu vítězství a už déle než sedm let také stojí v čele britské vlády.

Na oslavy v Downing Street však nebude zřejmě čas. V úterý večer či ve středu ráno se očekávaly tradiční letní změny v britském kabinetu, situace, kterou prý Tony Blair nemá moc rád.

Je nerad poslem špatných práv a v příštích hodinách mu nezbude nic jiného než několika kolegům v kabinetu oznámit, že s nimi už po prázdninách nepočítá.

V pravý čas na pravém místě

Tony Blair byl zvolen do čela Labouristické strany v červenci 1994 po náhlé a předčasné smrti jejího tehdejšího vůdce Johna Smithe, který byl velice zkušeným politikem.

Ukázalo se ovšem, že Blairova relativní politická nezkušenost nebyla překážkou, spíše naopak. V polovině devadesátých let byla Británie tak trochu unavena z tehdy patnáctileté, šestnáctileté byť úspěšné vlády konzervativců.

Tony Blair byl tedy do určité míry pravým mužem ve správný čas na správném místě, což je v politice někdy stejně důležitá jako kvalita politické vize či schopnost přesvědčivě argumentovat.

Neméně důležité bylo, že jeho tvář, projev a politika byly přijatelné i pro britskou střední třídu, tradiční voliče konzervativců, kteří v Blairovi a v jeho politice neviděli ohrožení svých zájmů – například v oblasti růstu daní.

Někteří politologové spatřují příčiny úspěchu mimo jiné v tom, že přejal některá politická témata i principy Konzervativní strany. Navíc se mu je podařilo "prodat" hlavně mladší části členské základny labouristů.

Zeměměřičská triangulace?

Kenneth Clarke, který sám usiloval o to stát se lídrem opozičních konzervativců, zdůvodňuje úspěch Blairovy politiky takto:

"V případě Tonyho Blaira jde o proces, který on sám, Gordon Brown a Peter Mandelson okopírovali ve Spojených státech od Clintona," soudí Kenneth Clarke a dodává:

"Američtí experti to nazývají zeměměřičskou triangulací: nejprve identifikujete tu oblast politiky, ve které je váš soupeř nejsilnější, pak se přesunete na jeho území, obsadíte ho a zníte jako on."

Bylo by ovšem nespravedlivé zjednodušovat Blairův úspěch pouze na kopírování konzervativců - zafungovaly některé iniciativy, které pomohly ekonomicky slabším, například program pro dlouhodobě nezaměstnané mladé lidi, nebo daňové kredity rodinám s dětmi tak, aby měly zajištěné relativně slušné životní minimum.

Silný, když je při zdi

Tony Blair se však ocitl v posledních měsících v soustředěné palbě kritiky, hovořilo se o jeho sporech a řevnivosti s ministrem financí Gordonem Brownem a před několika týdny se dokonce spekulovalo o Blairově rezignaci.

David Prentice, šéf odborového svazu zaměstnanců veřejných služeb, shrnuje Blairovy současné potíže takto:

"Jakkoliv se to snaží Downing Street popřít, ignorovat, či strkat hlavu do písku," upozorňuje David Prentice, "hlavní otázkou je důvěra - Irák a následky konfliktu jen tak nezmizí."

Pozorovatelé se shodují v tom, že Blair dokáže být jako politik nejsilnější a nejefektivnější právě, když se ocitne pod tlakem, když je v úzkých. Do určité míry mu však také nahrává absence úderné a přímočaré opozice, která by přicházela za voliči s atraktivní alternativou.

I když voliči i členové Labour Party nad Blairovou politikou otevřeně reptají a nejsou s ní spokojeni, v den desátého výročí málokdo pochybuje o tom, že povede labouristy v první polovině příštího roku do parlamentních voleb.

A současné průzkumy naznačují, že ho nemá kdo porazit.