Daniel Anýž Praha

Úterní vydání New York Post přišlo s 'exkluzivní informací'

Za tolik lze totiž na internetu vydražit úterní titulní stranu, na které New York Post oznámil, že prezidentský kandidát John Kerry si za svého případného viceprezidenta vybral kongresmana Dicka Gephardta.

A jak se chlubil deník, šlo o jeho exkluzivní zprávu.

Ale ouha - ta informace byla exkluzivně chybná. Kandidátem na viceprezidenta se stal ve skutečnosti senátor John Edwards.

Deník New York Post je tabloid, tedy bulvární list, ale podle Billa Cartera, mediálního analytika z deníku New York Times, jde o opravdu pořádnou novinářskou botu.

'Šampus' a blahopřání

Tou zatím úplně nejhorší byla podle Cartera zpráva v roce 1948 zpráva Chicago tribune, že v prezidentských volbách zvítězil Thomas Dewey. On ve skutečnosti prohrál s Harry Trumanem. "Dewey porazil Trumana," hlásil titulek a přitom to bylo naopak.

"Případ New York Post se může zařadit na druhé místo. Přišli s vlastní velmi důležitou zprávou a vybouchli. Zajímavé je, že i loni se jim podařil pěkný kopanec, když oznámili, že baseballový tým New York Yankees prohrál a v redakčním komentáři prohru ještě rozebrali. Jenže Yankees zápas s Red Socks vyhráli," říká Carter.

Honba za exkluzivními zprávami má prostě svá úskalí. A konkurence, v tomto případě druhý newyorský tabloid Daily News, se teď, jak upozorňuje Bill Carter, dobře baví.

"New York Post a jeho největší konkurent po sobě navzájem tvrdě jdou. Opravdu se nenávidí. Šéfredaktor Daily News teď poslal svému kolegovi v New York Post láhev šampaňského s blahopřáním - k vaší světově exkluzivní zprávě," přibližuje situaci v New Yorku mediální analytik New York Times.

Zásah shora?

Dalo by se čekat, že v New York Post teď musejí padat hlavy, včetně té šéfredaktorské. Proč se tak zatím nestalo? Podle Billa Cartera byl možná prvotním zdrojem omylu sám majitel novin.

Hodně často se spekuluje, že původní tip přišel od Rupperta Murdocha, který se to měl nějak dozvědět Bill Carter, New York Times

"Hodně často se spekuluje, že původní tip přišel od Rupperta Murdocha, který se to měl nějak dozvědět. Podivné na té uveřejněné zprávě bylo, že neuváděla žádné zdroje. Prostě jen oznámení Gephardta jako viceprezidenta."

"Pod zprávou nebyl nikdo podepsán, což je nejpodivnější. Šéfredaktor nešel na kobereček a nijak se k tomu nevyjádřil. Proto lidem vrtá hlavou možnost, že to celé spustil někdo shora," říká Bill Carter z deníku New York Times.

Ke jménu Ruppert Murdoch ještě dodejme, že jde o mediálního magnáta, vlastnícího kromě jiného v USA studio 20th Century Fox, kabelovou televize Fox News a v Anglii například londýnský deník Times.

'Dewey porazil Trumana'

Ještě se na moment zastavme u citované události z roku 1948, kdy list Chicago Tribune pasoval dnes již prakticky zapomenutého Toma Deweyho na prezidenta.

Z toho mylného titulek "Dewey defeats Truman" se v amerických médiích mezitím stalo ustálené rčení. Když vám někdo řekne, že jste to jako novinář pojal ve stylu 'Dewey defeats Truman', tak to rozhodně není pochvala.

V Chicago Tribune se tenkrát ještě snažili zoufale zachránit situaci tak, že poslali každého, kdo měl ruce a nohy, z redakce ven sbírat již vytištěné noviny od stánků a od dveří.

V živé paměti asi mnozí mohou mít noc volebního souboje Bush versus Al Gore v listopadu 2000. Ke zmatku tehdy mohutně přispěly i americké televize, které během noci dvakrát měnily jméno vítěze.

Odměny ve výši stovek tisíc

Tomáš Klvaňa, který přednáší na Newyorské univerzitě v Praze, tehdy tyto zmatky sledoval přímo v Bushově volebním štábu v texaském Austinu. Šlo podle něho o špatnou práci novináři, nebo o složitou situaci, kterou nešlo lépe zvládnout?

Je tam obrovský psychický tlak, který s sebou nese odměny ve výši několika set tisíc dolarů pro novináře, který s tou zprávou přijde jako první Tomáš Klvaňa

"Dílem je to unikátní situace už z toho důvodu, že o prezidentovi Spojených států rozhodlo několik set hlasů na Floridě, ale je to i záležitost konkurence médií," upozorňuje Klvaňa a pokračuje:

"Ve Spojených státech je konkurence mezi několika kabelovými televizemi, které vysílají zpravodajství 24 hodin denně. Proto se jedna druhou snaží trumfnout v tom, kdo prezidenta oznámí dřív."

"Je tam obrovský psychický tlak, který s sebou nese odměny ve výši několika set tisíc dolarů pro novináře, který s tou zprávou přijde jako první."

Pokud je řeč o konkurenčním boji, jako o prvotní příčině těch chyb, měli bychom se asi otázat, zda vypjatá konkurence je narozdíl od většiny ostatních oborů, zákazníkům, tedy obecenstvu médii na škodu.

'Divákům je to jedno'

"Divákům je to v podstatě jedno. Je to záležitost profesní konkurence. Velice to sledují šéfové, ale běžnému divákovi je jedno, jestli se nějakou zprávu dozví o pár vteřin dříve či později," míní Tomáš Klvaňa.

Tlak na rychlost způsobuje omezení standardů. "Leckdy se do médií dostane neověřená informace, nebo ověřená jen z jednoho zdroje a ten zdroj může mít, jak známo, vlastní motivace."

I na české scéně známe případy, kdy se novináři takříkajíc utnuli. Česká tisková kancelář například v létě 1995 předčasně pohřbila spisovatele Jaroslava Foglara. On sám prý při tom zrovna hrál na harmoniku, když z rádia slyšel, že umřel.

MF Dnes a izraelské volby

Té situaci americké prezidentské volební noci se pak si nejvíce podobá případ, kdy deník Mladá fronta Dnes v květnu 1996 o premiérských volbách v Izraeli, v kterých se střetli Benjamin Netanjahu a Šimon Perez.

V redakci do poslední chvíle sledovali průběžné výsledky a ještě před koncem voleb, pustili do tisku informaci po titulkem: Šimon Peréz vyhrál volby. Jenže to bylo přesně naopak.

Redaktor MF Dnes Viliam Buchert, který měl tehdy v noci službu, vzpomíná: "Při tom rozhodování se vycházelo ze zkušenosti nejen z Izraele, ale i z jiných zemí a také z průzkumů a zejména z toho, že byla sečtena polovina výsledků a ten rozdíl byl poměrně jednoznačný. Výsledky se v noci, hluboko po naší uzávěrce, změnily."

Ten rozdíl nakonec činil asi třicet tisíce hlasů, nicméně ve prospěch Netanjahua. Jak se Viliam Buchert cítil?

"Samozřejmě když jsem ráno v televizi viděl ten výsledek, polil mě studený pot. Pak jsem o tom mluvil se šéfredaktorem a domluvili jsme se, že pokud bude chtít, tak z redakce odejdu, protože ta chyba byla skutečně velká."

Ale, snad to nebude pro posluchače příliš překvapivé, i otrlí novináři se chybami učí. A jestli je něco na velkém omylu dobré tak to, jak připouští redaktor Buchert, že se na něj nezapomíná.

"Od té doby jsme velmi, velmi opatrní v tom, abychom napsali, že někdo vyhrál. Spíše se to snažíme interpretovat tak, že by kandidát mohl vyhrál," našel redaktor MF Dnes Viliam Buchert soukromé poučení z jedné krizové noci.