Robin Lustig Bagdád

Od pádu Husajnova režimu stoupl počet lidí, kteří potřebují dávky

V Iráku byli žebráci odjakživa, ale teď je jich tady více než před pádem režimu Saddáma Husajna.

Asi to není něco, co Američané a jejich spojenci očekávali nebo chtěli, když sem před rokem dorazili. Ale ne všem se tady v Iráku vede dobře.

Na náměstí Tiaran v centru Bagdádu každý den dlouhé řady mužů a žen každé ráno čekají na práci. Doufají, že si alespoň dnes vydělají.

"Naposledy jsem pracoval včera, jsem dělník, pracuji na stavbách. Stálou práci nemám, někdy dostanu práci jen jeden den v týdnu a někdy vůbec. Všichni říkají, že to bylo dříve lepší - teď nemáme žádnou práci," říká jeden z mužů.

'Ve frontě na dávky'

Jeho hněv a zloba dalších mužů a žen začíná dělat starosti místním úřadům. Míra nezaměstnanosti se pohybuje mezi třiceti a sedmdesáti procenty u lidí v produktivním věku.

Nechovají se k nám jako k lidským bytostem obyvatelka Iráku

A čím více budou tito muži nezaměstnaní a rozzlobení, tím více bude ohrožena stabilita země. V Iráku sice existují úřady práce, které mají pomoci lidem hledat práci, ale ne všichni jsou úspěšní.

Na úřadě sociální péče pobíhají stovky lidí, mezi nimi mnoho žen, a dožadují se slyšení. Všichni z různých důvodů nemohou uživit svoje rodiny.

Každý den za úředníky přichází někdo jiný. Sobota je vyhrazena slepým, neděle vdovám, pondělí rozvedeným, úterý celkově handicapovaným, středa patří studentům a dětem, které přišli o rodiče.

Na seznamu vyvěšeném na chodbě si mohou přečíst, kdy přijde na řadu jejich případ.

"Teď sem chodí více lidí než dříve. Dříve se lidé příliš styděli nebo se báli přijít a požádat o dávky. Dnes jsou k tomu ale nuceni, nedostávají už žádné peníze od nikoho a proto musí přijít za námi. Platíme těmto lidem v přepočtu 21 dolarů měsíčně," vysvětluje vedoucí úřadu Walíd Sulman Aladamí.

Nové irácké ministerstvo financí poskytuje finance na sociální dávky, ale od pádu režimu Saddáma Husajna počet lidí, kteří dávky potřebují, prudce stoupl.

A válka přispěla k tomu, že počet těch, kteří pomoc potřebují, se ještě zvýšil. Systém zápasí s přílivem žádostí a čekající lidé ztrácejí trpělivost.

"Mám pět děvčat, jsem velmi chudá. Mého muže loni v dubnu zabili Američani. Nemám žádné peníze a nikdo mi nic nezaplatí. Požádali jsme o dávky a pokaždé když přijdeme, řeknou nám, že to ještě není hotové. Nechovají se k nám hezky, nechovají se k nám jako k lidským bytostem," stěžuje si jedna z žen.

Zázrak na druhém konci města

Na druhé straně Bagdádu ale vše vypadá docela jinak. Obchody jsou plné dovezeného elektronického zboží, najdete tady televize, přehrávače, klimatizaci a lidi, kteří mají peníze. V některých oblastech obchod jen rozkvétá.

"Iráčané byli vždycky optimističtí. Hodně jsme si toho prožili a pětatřicet let jsme si říkali - jednoho dne bude lépe. A teď se to den ode dne lepší," raduje se bagdádská obchodnice.

Vede malou tiskárnu a překladatelský servis už asi třicet let - tedy téměř po celou dobu režimu Saddáma Husajna.

"Dokonce i naše pracovní hodiny se prodlužují. Dříve jsme pracovali do dvou odpoledne, potom do čtyř a teď až do šesti večera. Doufáme, že v létě budeme moci zůstat do sedmi nebo do osmi. Musíme se k tomu dobrat postupně," dodává.

Irácké ženy jsou podle ní typicky arabské ženy a v podnikání nebo zaměstnání to nemají vždy lehké. Ženy nicméně tvoří více než polovinu irácké populace a budou hrát zásadní úlohu při budování ekonomické prosperity země.

V Bagdádu už bylo například otevřeno centrum, které má podporovat především ženy z chudších vrstev při hledání práce a má je naučit i podnikání.

To, jak budou úspěšné, záleží částečně na nich, ale bezprostředně také na tom, jak brzy se město a celá země budou cítit v bezpečí.