Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Milan Hubáček spolupracovník BBC v Japonsku

Minulý měsíc na stránkách jednoho z nejčtenějších japonských deníků Jomiuri Šimbun vypukla slovní válka mezi dvěma tábory učitelů angličtiny, pocházejících především ze Spojených států, Kanady a Británie.

Válka doposud neskončila. Předmětem sporu je názor na to, jak se postavit Japonci, který při spatření cizince zpravidla v dopravním prostředku, dostane chuť si s jeho pomocí pilovat angličtinu.

Jeden tábor jazykových lektorů tvrdí, že jejich morální povinností je pomáhat občanům hostitelské země.

Druhá, zhruba stejně velká skupina namítá - a to dost ostře - že pokud si dotyčný Japonec chce zlepšovat úroveň angličtiny, ať se zapíše do příslušných jazykových kurzů, možností má dost.

Zpravidla dodávají, že oni jsou také jen lidé, že se vracejí unaveni z práce a že po Japoncích žijících v Americe také nikdo nechce, aby jim ve vlaku předváděli čajový obřad.

Cílem mého příspěvku není tento problém vyřešit, spíše mě inspiroval ke shrnutí vlastních dosavadních zkušeností a vyprávění známých.

'V angličtině' předposlední

O tom, že angličtina je skutečná lingua franca současnosti, nikdo na světě nepochybuje. Vědí to i Japonci. Přestože ji studují až jedenáct let, jsou často výsledky dosti chabé, a to i v akademické obci.

Tento jazykový handicap ostře vynikne, porovnáme-li Japonce s příslušníky národů, jimž může zvládnutí angličtiny působit podobné potíže.

Na řadě mezinárodních konferencí jsem mohl mnohokrát srovnávat Japonce s Korejci nebo Číňany. Japonci z tohoto srovnání nevyšli s čistým štítem. A podle posledního průzkumu obsadili co do kvality angličtiny v asijských zemích předposlední místo.

Japonci si nezbytnost znalosti angličtiny uvědomují a na její zvládnutí vynakládají nemalé prostředky a množství času, přestože by školní pensum mělo bohatě stačit.

Na rozdíl od generace svých rodičů mají k dispozici několikasettisícovou armádu učitelů - rodilých mluvčích, rozesetých po státních školách všech stupňů.

Po celé zemi je hustá síť soukromých jazykových škol, mladí Japonci například v metru, nemívají ve sluchátkách poslední hit popové hitparády, ale cvičí si anglickou konverzaci.

Z posledních průzkumů však přesto vyplývá, že dnešní mladí zvládají angličtinu hůře než jejich rodiče. Kde vězí příčiny těchto tristních zjištění?

Angličtina proniká do japonštiny

Mnoho lidí je přesvědčeno, že tím hlavním problémem je nízká efektivita školství.

Žáci a studenti jsou místo konverzace nuceni šprtat se systém gramatických pravidel a biflovat zásobu slov, která mají k praktické použitelnosti dost daleko a angličtinu činí nudnou.

Psaná podoba anglických slov je fonetizována pomocí japonské slabikové abecedy katakana. Správné, angličtině se podobající výslovnosti tím ovšem nedosáhnete - výsledná podoba se blíží spíše italštině.

NĚKTERÉ PŘEJATÉ VÝRAZY

sekuhara = sexuální obtěžování (z 'sexual harassment') pasokon = osobní počítač, pécéčko (z 'personal computer') remokon = dálkový ovladač (z 'remote controller')

Přitom Japonci jsou paradoxně slovy z angličtiny v běžném životě doslova zavaleni - v katakanizované podobě svítí z reklamních panelů, hýří jimi reklamní prospekty, pozadu nezůstává ani tisk.

V japonštině se anglicismy zabydlují takovým tempem, že speciální vládní jazyková komise každoročně sestavuje seznam nejpoužívanějších slovních vetřelců spolu s přípustnými, tradičně japonskými ekvivalenty.

Většina slov či složenin je však krácena a různě pospojována, takže drtivá většina Japonců ani netuší, že vlastně mluví napůl anglicky.

Samostatnou problematiku představují učitelé angličtiny - rodilí mluvčí. Přestože je jich hodně, odhadem dvě stě tisíc, požívají nízké společenské prestiže.

Mají status pomocného učitele, při výuce je s nimi ve třídě japonský učitel, který v převážné většině účinně ruší pedagogické snahy Anglosasů tím, že jako ozvěna tlumočí celou lekci a brání tak žákům vžít se do jazyka.

Platové podmínky také nejsou nijak skvělé a tak není divu, že řada z nich si přivydělává soukromou výukou po večerech.

Řešením je kulturní výměna

Špatné výsledky neefektivních pedagogických metod vedou řadu Japonců k tomu, aby si jazyk osvojili přímo na místě. A tak především do Ameriky jezdí statisíce mladých Japonců, aby se během dvou tří let jazykově skvěle vybavili.

Vedle toho si osvojí i některé prvky euroamerické mentality, především otevřenost, která jim dovolí mluvit s cizincem o věcech, o kterých by si běžný Japonec, se zkušeností skupinové turistiky, promluvit nedovolil.

Kulturní výměna má obousměrně sílící tendence a do zahraničí míří za angličtinou čím dál více mladých. Zdá se, že právě lidé s takto nabytou zkušenosti přispějí k opravdové, nejen proklamované internacionalizaci Japonska.

Nedávno se ve městě Šizuoka konalo Otevřené fórum Japonské asociace pro výuku cizích jazyků. Diskutovalo se tam o připravované vládní reformě, jejímž cílem je, aby Japonci uměli používat jazyky zejména v praktickém životě.

Fórum zaštiťovalo heslo sdělující známou pravdu, že za vzdělání spoluzodpovídá společnost, školy a rodina. Ve světle tristních výsledků výuky cizích jazyků na mě ale tato teze působí velmi alibisticky.