Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Střela MOAB má sílu malé jaderné bomby

"Raději dezertujte a žijte, abyste viděli dospívat své děti."

Tak zní výzva na každém z deseti milionů letáků, které už Američané svrhli na irácké území.

Američané jsou si velmi jistí úspěchem v iráckém tažení, podporuje je v tom jejich technologická převaha nad protivníkem.

Jaký kalibr by mohli Američané proti Iráku nasadit?

Tím nejtěžším má být skoro desetitunová puma MOAB (Massive Ordnance Air Burst).

"Matku všech bomb" ("Mother Of All Bombs"), jak nejtěžší konvenční pumu v americkém arzenálu přezdívají, odzkoušeli Američané druhý březnový týden poblíž základny Eglin na severozápadě Floridy hned dvakrát.

MOAB je asi o dvě a půl tuny těžší než "sekačka sedmikrásek", puma BLU-82, kterou Američané použili při dobývání horské pevnosti Tora Bora při afghánském tažení roku 2001.

Už jen to svědčí o tom, že Washington chce dát do duelu s Bagdádem všechno, co dát může.

Satelitní navádění není bez chyb

MOAB je naváděna na cíl na bázi GPS pomocí satelitů a je tedy přes svůj úctyhodný konvenční rozměr zároveň jednou z tak zvaných chytrých zbraní, na něž Američané v posledních letech sázejí.

Navigace pomocí GPS mění například v rámci moderní soupravy JDAM (Joint Direct Attack Munition) tradiční bomby, jež by klesaly k zemi volným pádem v naváděné střely s přesností zásahu kolem dvanácti metrů.

Objevují se i staré zbraně, známé z první války v Zálivu, ale v novém kabátě - například střely Tomahawk. Půltunové konvenční rakety, které byly poprvé použity během operace Pouštní bouře, jsou dnes už také naváděny pomocí GPS.

Jak ovšem upozorňuje Michael O'Hanlon z Washingtonského Brookings Institution, navádění GPS není bez nevýhod:

"Přesnost je asi jedním z nejdůležitějších faktorů. Američané se bojí nepřesné mušky jako čert kříže. Mají k tomu dobré důvody, pramenící z vlastní zkušenosti. Během tak zvané první války v Zálivu zapříčinila 'přátelská palba' skoro čtvrtinu veškerých amerických ztrát."

Určitě by se chtěli vyvarovat také opakování incidentu ze třináctého února 1991. Po americkém útoku na kryt v irácké Amaríje zůstalo přes čtyři sta mrtvých civilistů, především žen a dětí. Američané bunkr považovali za jedno z nepřátelských velitelství.

'Lehčí je sehnat semtex'

Takzvané chytré zbraně teoreticky dostupné nejsou, zvlášť pokud jde o navádění systémem GPS. Tvrdí to aspoň britský odborník na zbraně, profesor Tim Garden:

"To je tedy teorie. Pravda je patrně někde uprostřed: vyrobit si bombu naváděnou GPS jde snáz než vyrobit si atomovou pumu, ale mnohem jednodušší je obstarat si semtex."

Slepý odpor

Jak dokládají první útoky na strategické cíle v Bagdádu, chytrým zbraním se Iráčané účinně bránit příliš nemohou. Zprávy očitých svědků mluví o slepém odporu protivzdušné obrany, i když v zásadě nejde o nic těžkého.

"Víme, že největší obavy u protisaddámovské aliance vzbuzují irácké biologické zbraně. Irák údajně disponuje jak plyny, které bývaly nasazovány už za první světové války, tak i moderními nervově paralytickými látkami se smrtícím účinkem. Co by ale mohli Iráčané proti spojencům postavit dál?" klade otázku Michael O'Hanlon.

O nepříliš dobrém stavu jejich ozbrojených sil už BBC informovala, právě tak jako o tom, že s velkou pravděpodobností vsadí na gerilový boj a boj ve městech, kde by nebyly tolik v nevýhodě.

Fedajíni v záloze

Ale mohly by sáhnout k bohapustému úskoku. Ten by mohly vést třeba paravojenské oddíly fedajínů. Zformoval je před deseti lety Husajnův syn Udaj a dnes čítají asi patnáct tisíc mužů, kteří nepodléhají ústřednímu armádnímu velení.

Jim Wilkinson z amerického štábu v Tampě s odvoláním na zprávy tajných služeb tvrdí, že Irák pro fedajíny sháněl uniformy vojáků protisaddámovské aliance. Do nejmenšího detailu prý kopírují americké a britské stejnokroje.

Westerplatte po irácku má vypadat tak, že fedajínští provokatéři budou páchat v uniformách nepřítele násilí na vlastních krajanech a popouzet proti Američanům a Britům světové veřejné mínění.

Co bude na konci

To, zda sáhne Saddám Husajn k taktice spálené země, není vyloučeno. Během první války v Zálivu v lednu 1991 otevřeli ustupující Iráčané kohouty u ropných terminálů a do Perského zálivu vypustili šest milionů barelů černé břečky.

Bylo to dvacetkrát víc, než uniklo u břehů Aljašky v roce 1989 z potopeného tankeru Exxon Valdez. O měsíc později zapálili přes sedm set kuvajtských ropných vrtů.

Přestože je dnes už zřejmé, že tímto způsobem nelze způsobit škody nadobro, jakkoli šlo o měsíce trvající ekologickou katastrofu, panují obavy, že by Husajn mohl nařídit něco podobného.

Tentokrát v samotném Iráku.