| |
 | |
| |
| Zprávy | |
| Svět | |
| ČR | |
| Británie | |
| Přehledy tisku | |
| Analýza | |
| Anglicky s BBC | |
| AUDIO | |
| Dobré ráno | |
| |
Zprávy | |
| Svět o páté | |
| Svět o šesté | |
| Interview | |
| |
| SERVIS | |
| Frekvence | |
| Programy | |
| Kontakt | |
| Pomoc | |
| Redakce | |
| LANGUAGES | |
 | |
 | |
 | |
 | |
 | |
| Zprávy: Svět |
| úterý 26. listopadu 2002, 16:15 SEČ | ||||||||||||||||||||||||||||
| Svět kolem nás: Summit NATO | ||||||||||||||||||||||||||||
 Zleva Timothy Garton Ash, moderátor Petr Dudek, Ronald Asmus a Friedbert Pflüger | ||||||||||||||||||||||||||||
Tříproudová dálnice, která od sedmdesátých let minulého století protíná střed města a v kteroukoli denní i noční hodinu přivádí přímo do středu metropole až nepříjemné množství automobilů, zůstala uzavřena. Místo obyčejných lidí vyšli do pražského centra policisté a neopatrný chodec měl najednou větší šanci, že jej srazí policejní anton, či diplomatická limuzína, než nějaký nevýznamný, civilní vůz. Vrcholem vší nezvyklosti byla zóna obklopující bývalý Palác kultury. Kongresové centrum, jak se nevzhledná socrealistická stavba nad Nuselským údolím příhodně překřtila, se ocitlo zabarikádováno za několikanásobnými policejními zátarasy. Vlaky metra, které normálně zastavují pár desítek metrů od vchodu, svištěly najednou bez zastávky kolem. Svět kolem nás, jak zní výmluvný název naznačující i pravidelné téma tohoto pořadu, přestal být Světem KOLEM nás. Svět, metaforicky řečeno, přijel do Prahy na návštěvu. Summit Severoatlantické aliance přivedl do Prahy velkou část světových politických osobností, včetně jejich doprovodů, a rozumí se samo sebou i menší novinářskou armádu. O několika stovkách amatérských i profesionálních demonstrantů už vůbec nemluvě. Do Prahy zavítal i britský historik a spisovatel Timothy Garton Ash, který je i v České republice dobře známý svými knihami a články o nejmodernější historii střední a východní Evropy. Timothy Garton Ash souhlasil s tím, že se zúčastní tohoto vydání Světa kolem nás. Dalšími společníky ve studiu byli poslanec Bundestagu a zahraničně-politický mluvčí CDU/CSU Friedbert Pflüger a bývalý vysoký představitel amerického ministerstva zahraničí, nyní odborník na mezinárodní politiku v German Marshall Fund Ronald Asmus. Pro české vnímání je členství v NATO stále ještě věc aktuální, nová a jaksi nevyzkoušená. Aliance pokročila v Praze v tomto směru o vlký kus dopředu: ve čtvrtek přizvala k členství sedm dalších států z vesměs pocházejících z bývalého sovětského bloku. Je sedm středo- a východoevropských států jako přírůstek do NATO málo, nebo moc? Jinými slovy, je další vlna rozšíření načasována správně? Jak z hlediska připravenosti žadatelských zemí, tak z hlediska mezinárodní politiky?
Friedbert Pflüger a jeho pohled politika působícího takříkajíc za humny České republiky. Pane Asmusi, jak se rozšíření jeví vám z určitého odstupu?
Když v roce 1999 vstupovala česká republika do NATO, mnoho občanů se tvářilo, jako by se jich to netýkalo. Dnes je, alespoň podle průzkumů, situace jiná a Češi pohlížejí na NATO o něco přívětivěji. Jak hledí na nové rozšiřování Timothy Garton Ash?
Jakým způsobem se NATO podle vás rozšiřuje? Je to spíše záležitost vojenských hledisek, nebo politických motivů? Já si po pravdě řečeno myslím, že rozšíření NATO je takovým zvláštním způsobem jednodušší než rozšíření Evropské unie. Existují jasná kritéria, kterých musejí žadatelské země dosáhnout. Ale po dosažení oněch kritérií, což není snadné, se NATO logicky rozšíří až ke hranicím Ruska, a s Ruskem samým ustaví zvláštní vztah, ale v dohledné době nedosáhne dál než do Turecka. Takže se to zdá být jasné: mnohem zásadnější, politické rohodnutí čeká Evropskou unii, a zní: překročíte Bospor a přijmete Turecko? Timothy Garton Ash. Jakým způsobem se Aliance rozšiřuje podle vás, pane Pflügere? Vždy jsem byl velice pro rozšíření. Mimochodem, rozšíření, či expanze, není pro to, co se stalo, ten nejlepší termín. To totiž nebylo rozhodnutí přijaté někde ve Washingtonu, nebo Londýně či Paříži. To bylo zaťukání na dveře. Klepaly země ze střední a východní Evropy - a my jsme ty dveře otevřeli. Takže lepší termín je otevření. Souhlasím s tím, že je třeba držet otevřené dveře a že zůstává ještě mnoho práce. Musíme ale také hledět na to, aby Aliance zůstala funkčním útvarem. Organizací, která je také schopna v dobách krize vojensky zasáhnout. Až do tohoto summitu jsem se obával -- a ještě trochu těch obav zbývá -- že jsme sice rozšířili NATO, ale že je Aliance poněkud irelevantní. Po loňském 11. září už tu NATO není od toho, aby nás chránilo před Ruskem. Před hrozbou z Východu. Poprvé v historii jsme uplatnili článek V, abychom se bránili před nepřítelem, který napadl Spojené státy. Ale NATO přitom nehrálo žádnou vojenskou roli - zůstalo ve válce proti Talibanu a v Afghánistánu nevýznamné. Takže musíme nejen rozšiřovat, ale také zachovávat funkčnost NATO - to je velký úkol, který před námi leží. Pane Asmusi, je Aliance posledních let irelevantním útvarem - v tom smyslu, jak to pojmenoval Fridebert Pflüger? Hlavní otázka, se kterou se potýkáme, zní: k čemu je NATO vlastně dobré ve světě, v němž došlo k rozpadu Sovětského svazu, z něhož již zmizel komunismus a Evropa je stále pokojnější a bezpečnější? Počátkem 90. let zněla odpověď na tuto otázku tak, že NATO musí stabilizovat východní část Evropy a pomoci zastavit válku na Balkáně. S tím také úzce souvisela otázka rozumného přijímání nových členů. V průběhu 90. let jsme pak o otázce intervencí mimo území členských států debatovali stejně vášnivě jako o možnosti otevření dveří novým členům. Dnes je situace taková, že úspěch při jednání a zajišťování míru v Evropě a snižování hrozeb pro tento kontinent vyvažují stále sílící hrozby z jiných částí světa. Klíčová otázka dnes tedy zní, zda jsme ochotni a schopni přeorientovat NATO ze starých hrozeb na nové. Zda NATO jednoduše zůstane pouze v roli jakéhosi "údržbáře míru" ve stále pokojnějším světadílu, anebo zda přijme nové výzvy. A jakkoliv si myslím, že tento summit byl úspěšný při řešení otázek jednotné a svobodné Evropy a že v tomto ohledu splnil své cíle, zároveň se domnívám, že nedal jasnou odpověď na otázku, čím by se NATO vlastně mělo stát. Každá vojenská moc si totiž nejprve musí ujasnit, k čemu je vlastně dobrá. Nejprve musíte rozhodnout, co vlastně budete dělat, a teprve poté řešíte otázku, jaké síly nasadíte, abyste tohoto cíle dosáhli. A ve světě, kde je útok podle článku 5 plánován v Hamburgu, financován v Asii a realizován ve Washingtonu, je opravdu zapotřebí přehodnotit, jaké kapacity vlastně potřebujeme. Myslím si, že aliance dnes učinila určité skromné kroky, aby tuto otázku zodpověděla, ale členské země na obou stranách Atlantiku stále musí dospět k nějakému jasnému společnému postoji. Stačí se podívat na debatu o Iráku. Ronald Asmus. Pražský summit se pokusil na ony naléhavé výzvy, či neřešené, odkládané problémy, reagovat, o čemž svědčí Deklarace, kterou delegáti ve čtvrtek přijali. Měli jste možnost se na ni podívat? Pan Pflüger? Řekl bych, že je to první krok. Nic víc, nic míň. První krok z krize identity NATO. Jsou tu nové hrozby, které žádají od Aliance nové funkce. Ještě jsme na ně neodpověděli zcela. Není mi úplně jasné, zda bude NATO v příštích letech rozhodující silou v boji proti zbraním hromadného ničení. Ale po pražském summitu tu není jen rozšíření, ale také práce takříkajíc na zemi, zejména co se týká síly rychlé reakce v počtu přes 20 000 mužů, jejíž zřízení bylo schváleno. Věřím, že NATO bude pokračovat. Musíme pochopit, že žijeme v nebezpečném světě. Pro nás, Evropany, je mnohem lepší, když máme Alianci, na níž se jako Evropané můžeme podílet prostřednictvím Rady NATO, než když Spojené státy jednají jednostranně a partnery si vybírají jako nářadí ze skříňky, podle mise, kterou zrovna Amerika považuje za důležitou. Je prostě dobré být ve hře a mít podíl na rozhodování. Co napadá při listování deklarací z pražského summitu Timothy Gartona Ashe? Za prvé: být panevropským bezpečnostním systémem už teď NATO dost zaměstnává. A na to bychom neměli zapomínat, protože bychom tím podhodnocovali vlastní zásluhy. Říkat: NATO neznamená nic, protože je v něm celá Evropa, je nesmysl - naopak, znamená hodně, protože do něj celá Evropy vstoupila. Za druhé se mi zdá, že v operačních schopnostech představuje navrhovaná síla rychlého nasazení zásadní záležitost. Je totiž jedna věc, když prezident Bush řekne, ok, vezmeme britské speciální jednotky SAS (es ej es), francouzské speciální síly, pár chlapíků z Německa a dáme to všechno dohromady do jedné operace, ale je něco úplně jiného, když americký prezident řekne: máme tu krizi, NATO má speciální síly už připravené, tak je vezmeme a pod velením NATO celou věc vyřídíme. Takže to, jestli se NATO na něco takového dokáže připravit, mi připadá jako věc první důležitosti. Timothy Garton Ash. Ovšem snaha připravit NATO lépe na situaci, v níž má působit, a přesvědčit ty kritiky, kteří jej považují za přežitek, a vyvrátit jejich argumenty, není nová. Ronald Asmus? Na posledním summitu NATO ve Washingtonu na jaře roku 1999, v předvečer zahájení leteckého útoku NATO v Kosovu, jsme diskutovali o podobných otázkách. A vedoucí představitelé zúčastněných zemí tehdy ve společném prohlášení formulovali velmi jednoduchý cíl, který však byl podle mého názoru nesmírně důležitý. Prohlásili, že si přejí, aby bylo NATO při řešení problémů v příštích padesáti letech stejně efektivní, jako bylo při řešení problémů v minulých padesáti letech. A právě takové NATO se snažíme vytvořit. Schválili jsme sice iniciativu ohledně zbraní hromadného ničení a tak dále, ale skutečností zůstává, že jsme většinu cílů nesplnili. Působil jsem v té době jako vyjednavač, takže si vzpomínám, jak mi jeden můj evropský kolega řekl: "Rone, nejde o to, že bychom s touto koncepcí nesouhlasili. Ale Evropa na ni jednoduše není připravena. Soustředíme se na budování Evropské unie, domníváme se, že otázky nových hrozeb, Iráku a jeho zbraní hromadného ničení již byly prodiskutovány a že jsou příliš vzdálené, než abychom se jimi zabývali. Takže - mohli byste přijít za deset let? To už budeme o něco dále a budeme připraveni navázat na náš dialog na novém základě." A já si vzpomínám, že jsem si tehdy říkal: Ale co když nějaká hrozba vyvstane dříve? Myslím, že po 11. září si mnozí z nás řekli, že svět, jehož příchodu jsme se všichni obávali v nějaké blíže neurčené budoucnosti, přišel již nyní. Takže nastal okamžik pravdy: dokážeme NATO transformovat tak, aby těmto hrozbám čelilo? Po loňském 11. září jsme všichni viděli, že Bushova administrativa jako by vyjádřila NATO nedůvěru. Jako by řekla: "Děkujeme za článek 5 a politickou podporu, ale vy nejste připraveni a ani schopni se na těchto věcech podílet." A mnozí Evropané, kteří měli dojem, že dělají obrovský krok a překračují Rubikon, náhle zjistili, že řada činitelů ve Washingtonu začíná pochybovat o užitečnosti aliance. Takže teď máme další šanci pokusit se tento stav napravit a učinit krok správným směrem. Je to naše druhá šance a my si musíme dávat pozor, abychom ji nepromarnili. Jedenácté září roku 2001 samozřejmě zvýšilo pocit ohrožení a zároveň naléhavou poptávku po nějaké spolehlivé ochraně, záruce bezpečnosti. Chápou Spojené státy a Evropa tuto hrozbu stejně? Friedbert Pflüger. Ještě pořád tu ale zůstává velký rozdíl, co se týče chápání hrozby v Americe a v Evropě. Jak tu správně bylo řečeno, 11. září vedlo Spojené státy k pocitu, že nastala válka s terorismem. V Evropě si stále mnoho vlád myslí, že to je věc, která se nás tak přímo netýká. Usáma bin Ládin přece útočí na Ameriku! A my tu jsme na jakémsi ostrůvku míru, mnoho lidí se tady nijak ohroženo necítí. Myslím, že to je velká chyba a že my Evropané se musíme od Američanů poučit; podle mne to nebyl jen útok na Ameriku, ale na nás na všechny. Nedávno měl být cílem potenciálního útoku vlak londýnské podzemky, německá tajná služba BND dokonce varovala, že Německo jako takové by se mohlo stát předmětem útoku, Al Kájda ohlásila, že cíli případných útoků se stanou Francie a Německo. Proto je úplně zásadní, abychom si uvědomili, že terorismus, zejména ve spojení se zbraněmi hromadného ničení, je onou velkou hrozbou budoucnosti. Proti této hrozbě můžeme být úspěšní jen tehdy, když budeme držet spolu a nedovolíme nikomu, aby nás a NATO rozdělil. Jak vnímá ohrožení ze strany terorismu samotná Evropa? Jsou rozdíly mezi jednotlivými částmi kontinentu? Timothy Garton Ash. V tom jsou dva problémy. Za prvé, během studené války se všichni v Evropě obávali Rudé armády. A Američané rovněž. Tentokrát je to opačně. Američané se cítí vážně ohroženi, Evropané mnohem méně. Ale naneštěstí, a to je druhý bod, takové Slovinsko není ohrožené terorismem tolik jako Amerika. To je fakt. Většina zemí v Evropě se boje proti terorismu neúčastní a necítí se být pod stejnou hrozbou. Takže realita ohrožení je asymetrická. Británie, Francie či Německo jsou ohroženy - protože se boje s terorismem účastní - a to je podle mne trvalý problém. Timothy Garton Ash. Pane Asmusi, je naprosto pochopitelné, že se Američané obávají potom, co se loni 11. září stalo. Ale mnoho pozorovatelů tvrdilo, že Američané na něco takového jako teroristický útok nebyli vůbec připraveni... To je zajímavé. Já jako americký expert na strategii vždy tvrdím, že bychom měli být pokorní. Chlubíme se tím, že máme největší a nejlepší strategické prostředky na světě, a přitom jsme vůbec nezvládli 11. září. Vždycky říkám, že mám v pracovně polici se všemi možnými studiemi o terorismu a zbraních hromadného ničení. Leží mi tam na hromadě, sedá na ně prach a já si dlouho sliboval, že si je někdy vezmu s sebou na dovolenou a přečtu si je. Po 11. září jsem si je tedy skutečně přečetl a řekl jsem si: Proboha! Tihle lidé to všechno předvídali, zatímco my jako příslušníci intelektuální, politické a strategické komunity jsme nedokázali své vědomosti přetavit do diskuse o nových impulzech. Já osobně se dnes cítím v daleko větším ohrožení než kdykoliv v době studené války. Ron Asmus. Pane Garton Ashi, také se cítite více ohrožen než v dobách studené války? Velice spontánně musím říci, že se cítím méně ohrožen než v době studené války. Ať už oprávněně, či neoprávněně. Z intelektuálního hlediska je moje stanovisko možná neobhajitelné, ale domnívám se, že pravděpodobnost jaderné války je dnes v mnoha směrech vyšší než v době války v Bosně nebo v době studené války. Z intelektuálního hlediska mi připadá absurdní, že demonstrace proti válce v Iráku vede organizace s názvem CND neboli Kampaň za jaderné odzbrojení. Vždyť tato organizace vlastně protestuje proti válce za jaderné odzbrojení Iráku! Toto všechno si sice mohu říkat, ale můj instinktivní pocit ohrožení či neohrožení, to je něco úplně jiného. Takhle to alespoň funguje u mě a u většiny Evropanů může být tento pocit ještě o mnoho silnější. Timothy Garton Ash. Máme tu zdá se, dva názory na to, jak reagovat na nejnovější ohrožení ze strany teroristických útoků. Ale ještě se k této otázce nevyjádřil Friedbert Pflüger. Musím říci, že plně souhlasím s Ronem. Cítím se dnes více ohrožen a důvod je následující - za studené války existoval mnohonásobný potenciál, který mohl celý svět vyhodit do vzduchu. Existovala ale taky rovnováha v zastrašování, která fungovala jako odrazující faktor. Bylo to organizované a stabilní. Každý věděl, že válka proti protivníkovi by znamenala zkázu světa. To byla určitá stabilizace. Teď máte všude šílené teroristy, fanatismus, zbraně hromadného ničení, a nevíte, jestli nějaká teroristická buňka nemá chemickou, biologickou, nebo dokonce nukleární zbraň. V Rusku zmizel neznámo kam obohacený uran, vznikají viry s ohromnou nakažlivostí, víme, že Saddám Husajn má alespoň sedm nepilotovaných letadel schopných nést biologické či chemické zbraně, které mohou doletět až do Tel Avivu. Svět je nebezpečný, ale nelze podléhat panice. To by se hodilo teroristům. Myslím si ale, že na pocitu ohrožení musíme zapracovat - lidé v Evropě ho necítí - a Timothy Garton Ash je dobrým příkladem. Pan Garton Ash chce krátce reagovat... Já jsem dobrým příkladem jen částečně, protože v Británii žijeme s terorismem již třicet let. Posledních třicet let vám pokaždé, když přicestujete do Londýna, hrozí, že vedle vás někdo na nádraží odpálí bombu. Pane Asmusi, proč by se podle vás měli Američané cítit ohroženější? Pokud to přijmete jako akademickou otázku... Řada věcí, které dnes tvrdíme o Saddámu Husajnovi, platila již před 11. září, ale tehdy jsme jim prostě nevěnovali pozornost. Já osobně jsem se po 11. září zúčastnil řady seminářů o biologických, chemických a jaderných zbraních a o terorismu a musím říci, že nevycházím z úžasu a děsím se toho, co tam odborníci říkají. Tvrdí, že v souvislosti s teroristickým útokem pro Spojené státy už nestojí otázka "zda", nýbrž "kdy". Domnívám se, že právě existence zbraní hromadného ničení odlišuje tento druh terorismu například od problému Irské republikánské armády. Z kvalitativního hlediska není rozdíl, zda jsou při bombovém útoku zabiti tři lidé nebo deset tisíc lidí, ale podle mého názoru je na terorismu nejhorší nahodilost. Nahodilé byly koneckonců i teroristické útoky v Británii. Terčem se stávají civilisté, terčem se stávají města, stává se jím celá společnost. My jsme v posledním roce dospěli k poznání, jak silně jsme jako společnost zranitelní. Posilujeme sice bezpečnost, ale to je jen ucpávání děr: v samotné podstatě jsme jako společnost stále velmi zranitelní. Proto potřebujeme strategii transformace, strategii změny, abychom pronikli až ke kořenům této situace. Největší hrozbu pro Evropu i Spojené státy dnes představuje část světa, kterou nazýváme "širší Blízký východ". Tamní zkrachovalé režimy totiž produkují lidi a ideologie, které v konečném důsledku hlásají masové zabíjení. Otázka tedy zní, zda jsme jako západní společnost schopni čelit této hrozbě společně. Domnívám se, že Spojené státy jsou terčem číslo jedna, ale nezapomínejte, že Evropa je terčem číslo dvě. Tolik Ronald Asmus. Chtěl bych u toho pocitu ohrožení, jeho vzniku a u reakcí na obou stranách Atlantiku ještě zůstat. Proč je v evropském a americkém nazírání rozdíl, pane Pflügere? Chápaní hrozby ve Spojených státech je pravděpodobně realističtější než v Evropě. Takže to se od vás můžeme naučit. To, co se zase Američané a jejich vláda možná mohou naučit od Evropy, je, že nad terorismem vyhrajeme ne jen vojenskými prostředky, i když jsou důležité a je potřeba je ve spolupráci s tajnými službami užívat, ale když prosadíme jednu podmínku - totiž, že bude na světě více spravedlnosti. Je nutné pracovat s cílem eliminovat příčiny terorismu, které v mnoha případech spočívají v nějaké nespravedlnosti, v regionálním konfliktu, jako v Čečensku. Tady je příčina nelegitimního a strašného terorismu - a zároveň pole pro ty, kteří chtějí zjednat nové Usámy bin Ládiny. Musíme dělat oboje: hrozit pěstí, ale zároveň napřahovat otevřenou dlaň vybízející k dialogu, otevírat své trhy a podporovat demokratizační procesy. Když už je řeč o odstraňování teroristických hrozeb, má v tom podle vás svou úlohu NATO, pane Pflügere? Třeba ve snaze rozšířit stabilitu co nejdále je to možné? Samozřejmě. V roce 1967 vznikla takzvaná Harmelova zpráva o NATO. Harmel (fon) byl tehdejší belgický ministr zahraničí. Zpráva říkala, že NATO musí mít bezpečnostní politiku založenou na dvou pilířích. Za prvé to byla odrazující vojenská síla: nikdy nebýt slabší než Sovětský svaz. Za druhé: spolupráce, politika détente. Odzbrojení, či kontrola zbrojení. Nutnost se navzájem setkávat, výměna idejí. Celý proces Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Když vezmeme obé dohromady, vznikne strategie, kterou můžeme téměř okamžitě dnes použít, i když v jiném prostředí. Je třeba, abychom byli vojensky silní, v případě nutnosti jednat silou, ale na druhé straně se snažit eliminovat nespravedlnosti. Souhlasíte s návrhem strategie, jak jej načertl Friedbert Pflüger, pane Garton Ashi? Složitost situace spočívá v tom, že NATO nemůže otevřít žádné nové trhy, zatímco Evropská unie ano. Tím chci říci, že ony dva pilíře se týkají obou významných evropských organizací. A řekl bych, že Unie se v posledním desetiletí rozhodně dopustila mnohem větších selhání než NATO, a to jak v oblasti vlastního rozšíření na území Evropy, tak v oblasti svého otevírání se - abych použil už zmíněného výrazu - vůči severní Africe, Blízkému východu a rozvojovým zemím jako celku. Proto se domnívám, že jedním z výsledků pražského summitu je poznání, že Evropa ve smyslu Evropské unie opravdu musí dostát své roli a že kodaňský summit musí přijít s odpověďmi, které budou svou ambiciózností a významností srovnatelné s pražským summitem. Timothy Garton Ash. Na pana Asmuse se nyní obracím s následující otázkou: Když odhlédneme od výlučně evropského či euroatlantického regionu, jak zapadá NATO do globálního prostoru? Prvním strategickým úkolem, který před námi stojí, je zaplnit chybějící mezery v panevropském systému, o kterém jsme zde hovořili. Přičemž chápeme, jakým způsobem se NATO snaží na tomto projektu pracovat. Druhým velkým úkolem, před kterým stojíme, je snaha o stabilizaci, demokratizaci a transformaci oblasti širšího Blízkého východu v nový druh společnosti, což by odstranilo hlavní příčiny terorismu. Myslím si, že nejvýznamnější debatou, která dnes probíhá ve Spojených státech, je diskuse, zda byly naše kroky vůči širšímu Blízkému východu správné. Jde nám o demokratizaci a politickou transformaci, přičemž Irák by měl být prvním krokem v rozsáhlejším procesu. Spojené státy dnes stojí před závazkem, jehož důsledky se mohou projevovat po mnoho desetiletí: vybudovat jiný Irák, pokud se vojenský zásah ukáže jako nezbytný. A já jako Američan rozhodně nechci být na takovou věc sám. Takže otázka zní: má onen velkolepý americko-evropský projekt skončit v Evropě, anebo zareaguje na tuto obrovskou novou strategickou výzvu? Ron Asmus. Timothy Garton Ash? S tím se dá samozřejmě souhlasit, ale: Pokud by to bylo formulováno tak, že se Spojené státy rozhodly, že hlavním společným projektem Severní Ameriky a Evropy by měla být transformace Blízkého východu v příštích dvaceti až třiceti letech a že prvním krokem této transformace by měla být válka s Irákem, pak bych s tím měl problém. Proč bychom stejně tak nemohli začít například podporou reforem v Íránu? V tom Íránu, který George Bush zařadil do "osy zla"? Vyjádření Bushovy administrativy k této otázce jsou skutečným problémem. Musí se přece jednat o dialog rovného s rovným, o rovnocenné partnerství. A já si kladu otázku, zda by válka s Irákem byla nejlepším začátkem onoho velkolepého plánu demokratizace a liberalizace Blízkého východu. I tento problém by se měl podle mě opírat nejméně o dva pilíře. S poznámkou se přihlásil Friedbert Pflüger: My se ale nedíváme na válku s Irákem jako na něco, co bychom s radostí vykonali, já jsem to alespoň, Rone, tak nechápal. Doufám, že se nám ji podaří odvrátit a že bude mír. Ale ne mír za každou cenu. Já chci mír a k tomu zničení zbraní hromadného ničení - jak bys asi, Time, taky chtěl. A když už tam jednou zbraně jsou, myslím, že nemáme jinou možnost, než se jich zbavit. A ještě krátká poznámka, Timothy Garton Ash. Naším současným cílem je odzbrojení Saddáma Husajna. Nikoliv změna režimu nebo demokratizace na Blízkém východě. A jako příležitost k odstartování onoho nového velkého projektu, chcete-li, není tento cíl zcela bez problémů. Do Severoatlantické aliance vstupují a budou asi ještě vstupovat země, které strávily desetiletí pod komunistickou nadvládou. Toto dědictví se jistě nějak projevuje na chování tamějších občanů, na jejich morálce, stavu veřejné správy a podobně. Obracím se na pana Gartona Ashe, který se střední a východní Evropě dlouho profesionálně věnoval a věnuje. Myslíte si, že členství v NATO nějak země bývalého komunistického bloku ovlivní? Nebo naopak, tyto země ovlivní alianci? K té první otázce: samozřejmě to mění geopolitickou situaci všech postkomunistických demokracií. Zásadně. Poprvé v moderní evropské historii jsou tyto země ve stejných bezpečnostních strukturách - jako země západní Evropy. Je to zásadní změna - jasně k lepšímu. A co s sebou přinášejí? Myslím, že obraz je trochu smíšený: na jedné straně přinášejí zkušenost nesvobody a zkušenost ceny, která se platí za appeasement, ať už z Mnichova či z Jalty. To je velmi cenné a vyplývá z toho poučení, že někdy je třeba na obranu svobody bojovat. Na druhé straně jsou to společnosti lidí, kteří po padesát či šedesát let uzavírali jeden kompromis za druhým, aby přežili, kteří byli zvyklí žít se sklopenými hlavami, a teď si nic nepřejí víc, než dohonit zaopatřovatelskou, konzumní soolečnost západní Evropy. Takové společnosti nejsou nutně dobrým základem pro statečnou spolupráci při obraně svobody, nebo dokonce prosazování svobody v širším regionu Blízkého východu. Celý odkaz je hluboce dvojznačný: a je proto otázkou pro tyto společnosti a lidi ve střední Evropě a politické lídry, kudy se vydají. Zda na stranu svobody, nebo na stranu sklopených hlav. Pane Pflügere, vy jako německý politik znáte potíže s transformací exkomunistických zemí z první ruky: Doufám, že země střední a východní Evropy budou moci sehrát roli určitého mostu mezi Spojenými státy a Evropou. Prožíváme dobu určitých tendencí k odcizování Evropy a Ameriky. A zejména kvůli té zkušenosti nesvobody. My na západě jsme zažívali mír i svobodu od roku 1945. To je 57 let - nejdelší evropské období bez války. Věříme už, že mír a svoboda jsou samozřejmé. Lidé, kteří mají v kolektivní paměti události Pražského jara roku 1968 a kteří byli svědky komunistického útlaku, mají ke svobodě jiný vztah. Vědí, že o svobodu je třeba usilovat, a že mír není všechno. Život v pouhém míru nemá cenu. Je potřeba míru a svobody. Možná, že to je lekce, kterou se můžeme od střední a východní Evropy naučit. Možnost posledního slova dostane Ronald Asmus: Dějiny umějí být příjemné, ale někdy jsou i kruté. Země z první vlny rozšíření NATO stály před válkou v Kosovu. Země, které byly do Aliance přizvány dnes, mohou ještě dřív, než jejich přizvání ratifikuje americký senát, německý Bundestag a britský parlament, stát před otázkou války nebo míru v Iráku. A taková situace bude prubířským kamenem pro jejich vedení, pro jejich obyvatele. Podle toho, jak se bude o podobných problémech diskutovat a jak se o nich bude rozhodovat, se ukáže, jestli tyto státy dokáží podobné otázky považovat za společnou věc, která se jich týká. Bude to zkouška našeho transatlantického partnerství a test naší solidarity. | ||||||||||||||||||||||||||||
| | |
| | |
| ||
| Akciové trhy: 01:42 GMT | ||
| FTSE | 6406.80 | -11.00 |
| Dow Jones | 12525.7 | -48.11 |
| Nasdaq | 2467.70 | -9.91 |
| FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min | ||
