Je to skoro už šestnáct roků, co si davy v Berlíně vynutily otevření hraničních přechodů do západní části města, dosud střežených komunistickými vojáky. Byla to veselá, nespoutaná noc.

Bez velkých cirátů odstranili překážky. Hranice přestala být nedotknutelná a její strážci najednou byli vyvedení z míry. Když prošlo prvních deset tisíc lidí, přestaly je západoněmecké úřady počítat. A opačným směrem se hrnuli Západoberlíňané, aby našli svoje staré známé.

Když v devětaosmdesátém padla berlínská zeď, mělo to velký dopad na politiku, ale i na sport. Svět si konečně mohl potvrdit to, co už dlouho tušil - že totiž úspěchy východoněmeckého sportu spočívaly na dopingovém programu řízeném z nejvyšších státních míst. Ze systému těžili podvodníci - a to na nejvyšších místech.

Od roku 1972 do roku 1988 získala Německá demokratická republika neuvěřitelných 384 medailí - přestože v osmdesátém čtvrtém se východní Berlín rozhodl bojkotovat hry v americkém Los Angeles. Na zemi s 16 miliony obyvatel to není špatný výkon.

Masivního dopingového programu se údajně účastnilo kolem 200 tisíc atletů, mnohé z nich byly ještě děti - některým bylo teprve deset roků a už do nich pravidelně pumpovali anabolické steroidy.

Ozývaly se hlasy těch, kteří úspěchy NDR zpochybňovali - například americká plavkyně Shirley Babashoffová. Třikrát nedosáhla na zlato, třikrát ji porazily její východoněmecké soupeřky - jednou dokonce odmítla podat na stupních vítězů ruku patnáctileté Petře Thumerové po volném stylu na 200 metrů se slovy: "Co bych jí tak asi přitom měla říkat? Blahopřeji, že jste spořádala nejvíc steroidů?"

Omnibus o problematice dopingu v bývalé NDR připravil Daniel Kaiser.