BBCCzech

Klesající porodnost a vzrůstající dlouhověkost přivedly Evropu na pokraj bezprecedentní socio-ekonomické krize. V Německu už se dokonce objevily náznaky politické války mezi generacemi.

Edě Milschussové je 92 let. Narodila se v dnes již neexistujícím Prusku na území dnešního Polska, kde se ještě jako malé dítě naučila hrát na kytaru a zpívat ve sboru.

Personál pečovatelského domu pro seniory, kde dnes Eda žije, tvrdí, že podzim svého života (Lebensabend, jak Němci říkají) mezi nimi tráví v naprosté spokojenosti a štěstí.

Wittenberge je velice tiché město, kde kromě ptáků žádné jiné výrazné zvuky neuslyšíte. Nachází se na hranici spolkových zemí Braniborsko a Sasko-Anhaltsko asi 120 kilometrů severozápadně od Berlína, a jak se tu někdy říká, 35 let směrem k budoucnosti.

Nemá to ale nic společného s výdobytky moderní techniky, spíše s dramatickými demografickými trendy. Ulice jsou prázdné a spatřit na nich mladého člověka je velice vzácné. Může za to nízká porodnost a velká migrace lidí, kteří odsud odcházejí za prací a lepším životem do západní části Německa.

Každému třetímu Wittenberčanovi už bylo šedesát. Průměrný věk zdejších obyvatel je 47 let a oficiálně udávaná míra nezaměstnanosti 27 procent, výrazně nad celonárodním průměrem. Je to prý tak trochu jako cestovat strojem času.

Jörg Tremmel, zakladatel Společnosti pro mezigenerační spravedlnost, nevidí situaci v budoucnu růžově:

"Myslím, že v posledních sto letech se společnost dělila především na bohaté a chudé. Příští velká sociální bitva se ale podle mě povede mezi starými a mladými. Jsme na samotném počátku věkutřesení, jakési sociální obdoby zemětřesení."

Bavit se o důchodcích v Německu, Belgii a dalších zemích možná není zrovna módní téma, ilustruje to ale dost možná největší krizi, které kdy Evropa v období míru čelila. Prakticky ve všech koutech tohoto kontinentu se odehrává bezprecedentní demografická revoluce.

Je to výsledek působení dvou sil - klesající porodnosti a rostoucí dlouhověkosti. A jak experti předpovídají, až tato revoluce doběhne do konce, nic nebude, jako bývalo...

Může to vypadat jako protimluv, ale obyvatelé domova pro seniory opravdu reprezentují budoucnost. V následujících letech jich totiž bude čím dál tím víc, zatímco počty mladých lidí se budou dále ztenčovat.

Než se z poslední silné generace dnešních pracovníků stanou důchodci, bude tu podle předpovědí proti dnešku jen polovina lidí v produktivním věku, která by na jejich penze vydělávala, a tak se veřejné rozpočty pod tíhou nových nákladů ještě více prohnou.

A životní podmínky, které mají mnozí z dnešních německých důchodců, se mohou snadno stát neudržitelnými.

"Po padesátce je všechno lepší," zpívá populární německá kabaretní umělkyně Desirée, která oslavuje stárnutí a glosuje ve své tvorbě současnou žhavou debatu o střetu generací.

Argumenty obou stran nabraly na plamennosti zejména po letošním dramatickém rozhodnutí německé vlády vůbec poprvé zmrazit výši státních důchodů.

Do čela nejprodávanějších knižních titulů se na několik týdnů vyhouplo odborné pojednání o stárnoucí populaci a s tím související krizi z pera německého akademika. Předpovídá v něm hospodářskou stagnaci, nedostatek pracovních sil a propad životní úrovně.

I osmdesátnice v domově pro seniory ve Wittenberge se v těchto argumentech dobře vyznají a vědí, proč je situace v jejich městě tak špatná:

"Je to proto, že je tu dnes příliš mnoho starých lidí. A ti, kteří ještě stále pracují, musejí platit čím dál tím větší daně, abychom mohli žít, aby nás stát mohl v penzi podporovat."

Další míní: "Všichni mladí lidé odsud odcházejí - buď míří do Hamburku, nebo do Berlína." Její vrstevnice dodává: "Bývalo to tu jinačí, ale všechny zdejší továrny zrušili - textilní závody, Singer, kde se vyráběly šicí stroje, prostě všechno. Proto tady nikdo nemůže najít práci a všichni odcházejí. Wittenberge je dnes městem důchodců."

Být dnes důchodcem v Německu rozhodně není špatné. Běžný státní důchod dosahuje 70 procent průměrného platu, zatímco například v Británii je to necelých dvacet procent. Německá štědrost ale v tomto případě problém zvětšuje.

Na stejné lodi jsou také další velké evropské země, jako je Francie nebo Itálie.

A všude sahají vlády k radikálním opatřením - posouvání věkové hranice pro odchod do důchodu a zvyšování příspěvků do systému sociálního zabezpečení ze strany zaměstnanců.

Mohlo by to znamenat, že dnešní důchodci jsou těmi posledními šťastlivci. Obyvatelky domova seniorů ve Wittenberge jsou si toho plně vědomy:

"Žijeme si tu opravdu dobře a velice klidně. Je tu dobré jídlo i pití - všechno zadarmo, krásné okolí. Nemůžeme si stěžovat, opravdu, můžeme tohle místo jen chválit a doporučit."

Podle ředitele domu pro seniory ve Wittenberge Konrada Philipse znamená těžký život, který mají jeho svěřenkyně většinou za sebou, že si dnes opravdu nemají na co stěžovat.

O nějakých starých dobrých časech, za nimiž by se mohly s nostalgií ohlížet, prý v jejich případě nemůže být řeč:

"Tahle generace nikdy neměla na růžích ustláno. Zažili léta hospodářské krize po první světové válce, hrůzy druhé světové války a potom komunismus - samé špatné časy."

"Teď - ve sjednoceném Německu - se věci mají lépe. Většina zdejších lidí se nikdy tak dobře neměla, a starých lidí, kteří šli do penze v devadesátých letech, se to týká dvojnásob. Život je nijak nezhýčkal a pokud budou upřímní, přiznají, že zažívají nejlepší období svého života," říká Konrad Philips.

V ulicích Wittenberge existuje zhruba stejně velká pravděpodobnost, že narazíte na elektrický invalidní vozík jako že narazíte na automobil. Všude kolem jsou vidět bezbariérové přístupy a parkoviště pro invalidy.

Další věcí, která vám nemůže ujít, je velké množství cestovních kanceláří, které tu mají svou pobočku. Němečtí penzisté si evidentně rádi vyjedou na dovolenou do cizích krajů.

Wittenberge má ale také své kouzlo - dlážděné ulice, tradiční hrázděné domy a všude naprostý klid. Někdy je ho tu až moc, říká místní historik Heinz Muchow, ročník 1921:

"To víte, že vám mladí lidé schází. Nemůžete si nevšimnout, jak málo jich tu je. A proto si často musíte připomínat, že mladí lidé představují budoucnost. Jak pro naše město, tak pro celé Německo. Někdy se mi zdá, že tady žádnou budoucnost nemáme."

Když si loni čtyřiadvacetiletý člen konzervativní Křesťansko-demokratické unie Philip Missfelder postěžoval, že staří lidé ohrožují jeho budoucnost tím, že svými přemrštěnými penzemi a luxusní zdravotní péčí vysávají německou státní pokladnu, nastalo pozdvižení.

Podle Missfeldera si němečtí penzisté chodí k lékaři poklábosit o počasí a v 85 letech si nechávají nákladně měnit kyčelní klouby místo toho, aby se, jak řekl, spokojili s berlemi jako za starých časů.

Stranické vedení se nad Missfelderovými výroky pohoršilo a naznačilo, že by se měl stydět. Mladého politika zavalily tisíce dopisů a e-mailů, zdaleka ne děkovných.

Nechyběly mezi nimi anonymní výhrůžky smrtí. Podařilo se mu však to, co chtěl - nastartoval debatu o veřejných výdajích na zdravotnictví.

Ordinace doktora Christiana Berndta ve Wittenberge je podle očekávání velice rušná. Doktor Berndt nesouhlasí s tím, že by k němu pacienti chodili jen debatovat o počasí. Pohled na velký počet starých lidí v čekárně ho ale znepokojuje:

"Je přirozené, že starší pacienti jsou častěji nemocní a také vyžadují větší péči. Nechodí sem jen s rýmou nebo kašlem, jsou často chronicky nemocní. Vyžadují více času a nákladnější léčbu, což samozřejmě vytlačuje naše náklady na jednoho pacienta výrazně nad průměr."

"My coby zdejší lékaři jednoduše nemůžeme poskytovat takový standard péče, jaký tito starší pacienti vyžadují. A pokud toto není krize - když už nemůžeme lidem garantovat zdraví - pak nevím, co jiného můžeme za krizi označit."

"Téměř všechny mladé ženy, které jsem tu znal, se odstěhovaly na západ nebo do Berlína a vychovávají své děti tam, ne tady. Pokud tady ale nikdo nebude pracovat a odvádět daně, nebudeme si moct dovolit vydržovat město plné starých lidí."

"I pro nás lékaře je to špatné. Potřebujeme také mladé zdravé pacienty, abychom se uživili. Vede to k tomu, že ve městech jako je toto si lékaři odmítají zřizovat praxi. Takhle to prostě dál nejde," pokračuje doktor Berndt.

Starosta Wittenbergu Klaus Petry se nechal slyšet, že už má dost nálepkování Wittenbergu jako centra starých lidí a chce image svého města obrátit v něco pozitivního.

Vzhledem k tomu, že zdejší domov pro seniory je ve dvacetitisícovém městě druhým největším zaměstnavatelem, starostu nepochybně čeká úkol takříkajíc sisyfovských rozměrů.

"Máme tu velké procento starých lidí. To je podle mě pozitivní, protože starší generace může ekonomice výrazně prospívat. Jsou to přeci spotřebitelé jako každý jiný. Chodí nakupovat, chodí do divadla, do bazénu."

"Lidé dnes žijí déle a i když je jim kolem sedmdesátky, rádi vedou aktivní život. Když tedy ve městě nabízíte služby, nemůžete ignorovat jejich požadavky. Lidé si ale také musí uvědomit, že aby za toto všechno bylo možno zaplatit, budou muset pracovat déle. Věková hranice pro odchodu do penze se bude muset zvýšit."

Další zastávkou v putování našeho zpravodaje je hlavní nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem, kam se vydal na schůzku s Martinem a jeho přáteli z Nadace pro práva příštích generací.

V nevyhlášené válce mladých proti starým totiž střílejí ostrou municí a otevřeně prohlašují, že důchodci nemohou žít jako parazité z peněz daňových poplatníků.

Jeden z členů nadace, Tobias, svírá v rukou velkou kovovou pokladničku a obchází cestující ve frankfurtské tramvaji: "Chceme dnes vybírat na příští generace, protože si myslíme, že současný systém je nespravedlivý a chceme na to jménem budoucích generací upozornit."

Ani Tobiasova kamarádka Steffi o správnosti komorní demonstrace v městské hromadné dopravě nepochybuje: "Myslím, že spousta lidí nás nepochopí, protože mají dojem, že jsme šťastná generace."

"Nikdo před námi podle nich neměl tolik výhod - smíme všude cestovat, můžeme studovat, kde chceme, máme všechno. Co ale nevidí, je to, že budoucnost bude vypadat jinak. Nynější úroveň důchodů se nedá udržet, a tak vlastně teď platíme na své prarodiče."

Steffi s Martinem a dalšími přáteli v tramvaji konfrontují postaršího cestujícího a ptají se jej, zda by byl ochoten vzdát se části své penze ve prospěch mladých lidí. Jeho reakce není zrovna přívětivá. A když se mu mladí aktivisté snaží vylíčit příčiny své frustrace, dojde mu trpělivost:

"Ano, ale mladí lidé také dělají chybu - nemají žádné děti! To je pravda, všichni chcete mít skvělý život, ale nikdo z vás nechce vychovávat potomky. Podívejte se na mně a přestaňte kňourat. Po válce měl každý čtyři nebo pět dětí. Dneska už to tak není. Vy mladí nechcete žádnou zodpovědnost. Záleží vám jen na sobě samých a jediné, co umíte, je bědovat."

Martin říká, že je na podobné reakce zvyklý. Jeho organizace aktivně vyhledává publicitu a každé z jejích četných vystoupení vyvolává velkou odezvu.

"Běžně nás urážejí, když k nám volají. Hlavně když se náš výkonný ředitel objeví v televizi nebo v rádiu. V podstatě nám říkají 'My jsme tuhle zemi po válce vybudovali a je vaší povinností zaplatit nám penze'. Vůbec při tom nemyslí na mladší generace."

Podle Martina se jeho nadace snaží, seč může, přesvědčit penzisty, že vzhledem k nynějším demografickým trendům je třeba dosavadní systém změnit. Jak přesně by tedy podle něj měl inovovaný systém vypadat, vysvětluje následovně:

"Myslím si, že o finanční náklady na penzijní systém se musejí podělit mladí i staří. To je také v podstatě hlavní poselství naší nadace. Důchody musejí být sníženy a potom případně mladí mohou připlatit. Nejde ale, aby mladí lidé platili čím dál tím víc a dostávali čím dál tím méně."

Steffi si dává záležet, aby počínání její organizace nevyvolávalo dojem nenávisti mezi generacemi. Nadace prý nechce nikomu ublížit, jde jí jen o spravedlivé řešení problému:

"Vždycky říkáme, že mezi generacemi nepanuje žádná válka, já mám přece svého dědečka ráda. Nikdy bych mu neříkala, že vedeme válku, to prostě není pravda. Jediné, co chceme, je, aby nás akceptovali a aby akceptovali naše problémy."

Politický aktivismus ale není pouze doménou mladých. Svá lobbyistická sdružení mají i starší generace. Graue Panther - Šediví panteři - jsou politickým hnutím, které sice zatím nemá zastoupení v parlamentu, ale reprezentuje neustále rostoucí voličské jádro.

V různých zemských volbách už nasbírali tři sta tisíc hlasů. Také oni se dožadují větších práv pro své stoupence z řad důchodců.

Místopředseda Šedivých Ernst Wolfshohl si uvědomuje, že Německu hrozí krize a říká, že mu pomohou jen opravdu revoluční úvahy o tom, jak společnost řídit:

"Čím dál tím větší množství lidí musí být placeno setrvale klesajícím počtem zaměstnanců, takže to systém není schopen pokrýt. Potřebujeme tedy jiný systém.

"Postindustriální společnosti potřebují jiné hodnoty. Například lidský kapitál je jediná skutečná hodnota, kterou naše podniky mají. To znamená, že za výchovu a péči by se mělo matkám a rodičům platit, protože to je práce jako každá jiná. Platíme za špatná pracovní místa."

S tím nesouhlasí Jörg Tremmel, ředitel Společnosti pro mezigenerační spravedlnost:

"Myslím, že konstantní trend na celém světě byl ten, že každá další generace se měla lépe než generace jejích rodičů. Tento trend se teď ale obrátil. Nadpoloviční většina lidí v Německu je dnes přesvědčena, že pro dnešní mládež bude velmi těžké, aby se měla alespoň tak dobře jako jejich rodiče."

"Nejstarší generace už dnes představuje velmi silný voličský blok a Šedé pantery považuji více za hrozbu než za naději, protože provádějí lobbyistickou politiku ve prospěch starých lidí. Podle mě bude čím dál tím těžší uskutečňovat reformy na úkor zájmů starších generací, jak jsme toho svědky už dnes."

Don Giovanni je hudební skupina lidí, odhodlána dokázat, že po padesátce se život opravdu může zlepšit. Jsou z Belgie a účastní se mezinárodního výměnného programu, tedy něčeho, co si běžně spojujeme spíše se studenty středních a vysokých škol.

Těmhle lidem je ale mezi padesáti až devadesáti lety a podílí se na projektu, který má pomoci starším lidem znovu nabýt sebevědomí. Zpívání je pro ně jenom hobby.

Mezinárodního projektu se rozhodli zúčastnit proto, aby pomohli zbourat stereotypy a vnést do procesu stárnutí trochu pozitivního uvažování. Zde jsou příběhy několika z nich:

"Jmenuji se Nicole. Je mi 64 let. Pracovala jsem v pojišťovací společnosti, která patří k jedné veliké bance. Ale když mi bylo 55, přišlo jim, že jsem pro ně moc stará, a tak jsem tam z jednoho dne na druhý skončila. Ředitel mi deset minut před koncem pracovní doby řekl, že už druhý den nemám chodit."

"Sama sebe jsem se tenkrát ptala, jestli už opravdu nemůžu nic dělat, ale byla jsem přesvědčená, že toho ještě spoustu svedu. A proto jsem začala pracovat jako dobrovolnice - protože jsem chtěla dokázat, že můžu dělat ještě spoustu věcí. Necítím se stará, ale bance jsem tak připadala."

Doyna Cociou říká: "Byla jsem v Římě a viděla tam spoustu zajímavých věcí. Co mě opravdu zaujalo bylo, jak rozdílně tam přistupují ke starým lidem.
V Itálii staří lidé nejdou do nemocnice, ale zůstávají ve svých domovech a ostatní lidé za nimi docházejí a snaží se jim pomáhat. To je velice zajímavé, protože staří lidé vždycky zůstávají doma.“

Výměnné programy umožnily této skupině dozvědět se něco víc o tom, jak se žije starším občanům v různých zemích Evropy. V Irsku navštívili zasedání důchodcovského parlamentu a v Itálii na půdě univerzity třetího věku debatovali o dopravě, penzích a systému sociálního zabezpečení.

Za organizaci těchto výměn zodpovídá Anne Sophie Parentová, ředitelka Evropské platformy starších lidí:

"Má to obrovský úspěch, protože všichni se vrací z takových návštěv a říkají, jaké úžasné věci se tam dozvěděli. Tím, že venku dělají věci jinak, se jim často podaří dosáhnout výsledků, o kterých se vám ani nesnilo. Lidé se to pak snaží uplatnit doma a právě v tom spatřujeme smysl a význam takových výměn."

V zemích Evropské unie žije už dnes 150 milionů lidí nad 50 let. To představuje zhruba třicetiprocentní podíl na celkové populaci a čtyřicet procent mezi voliči. Uskupení typu Šedivých panterů ale na politické scéně stále představují spíše výjimku.

Anne Sophie Parentová se domnívá, že lidé, kteří jsou u moci, nevěnují starším lidem dostatečnou pozornost:

"Je celkem zvláštní, že většina politiků věnuje tolik úsilí mládeži a mají pocit, že by se je měli pokusit zaujmout a přimět k participaci. Vypadá to, že u starších lidí berou jako samozřejmost, že je budou podporovat, že budou dál volit jako doposud nebo že budou jednoduše spokojení s tím, čeho se jim dostává, když přitom víme, jak velký přínos starších lidí je."

Bývalá psycholožka Anne Marie, další z účastnit výměnného zájezdu, k většímu vzájemnému pochopení mezi generacemi přispívá tím, že v bruselské škole učí děti přistěhovalců: "Tahle škola je mimořádná, protože všichni učitelé jsou v důchodu. Vzniká tak mezigenerační vazba mezi dětmi a pedagogy."

Aktivní penzisté jako je Anne Marie doufají, že svými zkušenostmi a příkladem pomohou inspirovat další vrstevníky v Evropě, aby na své stáří pohlíželi pozitivněji:

"Velice mi to změnilo život, protože mě to nutí se hýbat, a to nejen fyzicky, ale i v mysli. Od té doby mám zase pocit, že mám svou hodnotu. Čeho bych chtěla dosáhnout je přispět k tomu, aby se všichni starší občané podíleli na aktivitách a veřejném životě, který se jich týká. Myslím, že je velmi důležité, když je člověk občanem, a to nejen své země, ale i sjednocené Evropy, aby se podílel na rozhodnutích, která jsou pro nás přijímána."

"Tento projekt je velice důležitý pro to, aby se věci změnily. Ne možná pro mě, ale pro budoucí generace určitě."

V Německu už si politici začínají uvědomovat, že věci se opravdu budou muset změnit. Mezi hlavními inovacemi, které na dnešní Němce čekají, je výrazně delší pracovní život.

V berlínské kavárně, kde věk obsluhujícího personálu zřídka přesahuje pětadvacet let, se zpravodaj BBC sešel s Willym Buschakem, který německé vládě radí, jak změnit organizaci práce starších lidí.

Coby úřadující šéf Nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek ustavené Evropskou unií kabinetu Gerharda Schrödera doporučuje posílit úlohu starších lidí na pracovišti. Jak ale přiznává, přesvědčit evropské vlády, zaměstnavatele a často i samotné pracovníky, není lehký úkol:

"Evropská unie si stanovila velice ambiciózní cíl zvýšit zaměstnanost starších občanů až na 50 procent do roku 2010. Žádná z členských zemí zatím tento cíl nesplnila. Obecně se dá říct, že když je vám nad 35 nebo 40 let, máte mnohem menší šanci na vyškolení, na zajímavé místo nebo na moderní počítač, i když je to naprosto šílené, protože ze všech ukazatelů víme, že za deset let budou starší občané představovat na trhu práce většinu."

Na otázku, jak budou lidé reagovat na to, že půjdou do důchodu později, odpověděl: "Do značné míry záleží na tom, jak jim to sdělíte."

"Musíte samozřejmě zcela změnit organizaci práce a musíte s tím začít velice brzy poté, co zaměstnanci nastoupí, aby nebyli ve vyšším věku přetěžováni až do naprostého vyčerpání. Je to jedna z největších výzev, kterým dnes Evropa čelí. Lidé stárnou a je třeba přijít na způsob, jak je udržet v práci déle."

Vzhledem k převládajícím demografickým trendům to opravdu nevypadá, že pracovní síly zítřka a v některých případech i dneška budou mít na výběr.

Jakkoli nepříjemné je to pomyšlení, když jste stále vprostřed svého produktivního věku, do důchodu se v Evropě nejspíš brzy nebude odcházet v šedesáti nebo pětašedesáti letech.

Sedmdesátka se jeví jako stále realističtější hranice. A Německo by se mohlo stát první zemí stárnoucí Evropy, která tuto perspektivu promění v zákon.

Hořkou pravdou, která se skrývá za evropskými demografickými statistikami je ta, že tento kontinent už možná nikdy nepozná další generaci penzistů s takovým množstvím volného času a peněz, jaký má ta dnešní.

Slova písně, kterou v domovu pro seniory v německém Wittenberge zpívá Eda Milschussová, nabírají náhle váhu osudového proroctví: "Buďte šťastní, dokud můžete. Ať už vám osud přichystá cokoli, vždycky si uchováte vzpomínku na tento šťastný den."