Zákulisím vyjednáváním v bruselském ústředí Evropské unie vás provede reportáži Petra Dudka.

Audio záznam 8. dílu v MP3

Pokud návštěvník Bruselu zamíří do čtvrti vyhrazené úřadům Evropské unie, dost možná jej překvapí rozsah stavebních úprav. Z okraje městského centra jsou to metrem na náměstí Roberta Schumana pouze dvě stanice.

Když vystoupíte na povrch, spatříte mohutný palác Berlaimont, tradiční sídlo Evropské komise, exekutivního orgánu Unie. V současnosti vypadá železobetonová konstrukce trochu jako po výbuchu - chybí část vnějších stěn a z vnitřku budovy není vidět nic než holé stěny.

Palác Berlaimont se zbavuje dědictví minulosti, konkrétně azbestových izolací, které jsou v Evropské unii zakázány jako zdraví škodlivé. Celá oprava je ve skluzu, ale odpovědní činitelé se prý zaklínají, že nejpozději do rozšíření EU o nové členy, tedy zhruba do léta 2004, bude Berlaimont připraven.

Vysmívané a kritizované město evropských byrokratů

Právě kvůli rozšíření jsem letos v květnu strávil v Bruselu několik dní. Zajímalo mne, jak pracuje tolik vysmívaná a kritizovaná bruselská byrokracie a hlavně - jak při jednání s ní vystupuje český tým v čele se státním tajemníkem pro evropskou integraci Pavlem Teličkou.

Stálé mise členských zemí Unie v Bruselu vyhlížejí většinou docela honosně. Například německé zastoupení je velké skoro jako průměrné české ministerstvo. Čeští diplomaté se musejí smířit se skromnějšími poměry. V čele české mise v Bruselu je velvyslanec Libor Sečka.

O bruselských byrokratech, o jejich lidských slabostech, i o jejich neefektivní organizaci kolují vtipy. Dokonce se na toto téma píší romány a natáčejí televizní komedie.

Pilní úředníci

Nováček se v Bruselu například obvykle pozastaví nad tím, že řada úředníků včetně těch nejvyšších často mizí úderem dvanácté z kanceláří a nevrací se před třetí - tak dlouho totiž trvá přestávka na oběd. Nepřipomíná to pracovní morálku z dob reálného socialismu?

Bruselská zpravodajka BBC Oana Lungescuová sleduje tamější byrokraty velmi zblízka už čtyři roky:

"Dejme tomu, že úředníci v Bruselu pracují usilovněji a poctivěji, než je na první pohled patrné. Také je nutné jim přiznat, že jsou většinou vysoce kvalifikovaní. Zaměstnání v bruselských institucích bývá dobře placené, vzhledem k budoucnosti EU nabízí i relativně spolehlivou budoucnost. Není divu, že o místa v Bruselu je zájem a konkursy bývají náročné. Jazykové schopnosti jsou samozřejmým předpokladem. Ne každý úředník ovládá všechny jazyky všech členských zemí Unie, ale přinejmenším anglicky a francouzsky mluví všichni. Důkazy se nabízejí na každém kroku a na všech úrovních. Zkuste si zajít třeba do stánku s novinami vedle Rady ministrů a položte jejímu majiteli prostou otázku: jací jsou podle vašeho mínění nejvážnější uchazeči o vstup do Unie?"

Jazykový Babylon

Uznávám, že pan trafikant tipuje nejvážnější kandidáty na rozšíření poněkud jinak, než mocní mužové a ženy Evropské unie, ale na vlastní uši jsem se mohl přesvědčit - angličtina a francouzština jsou pro něj tak přirozené, že bez váhání přechází z jedné řeči do druhé, klidně v rámci jediné věty.

Jazyková pestrost, která v Bruselu vládne, je uchvacující. Bohužel má i svou stinnou stránku - z jazykové mnohosti se líhne zjednodušená evropská novořeč, fungující často na původně anglickém základě.

V češtině se projevuje například tím, že místo "jednání" se říká "negociace". Odtud titul hlavního vyjednavače, kterému se v bruselské češtině říká "hlavní negociátor". K nepěkně znějícím slovům se přidávají zkratky. A je jich hodně.

Opravdová jednání

Bruselská budova Evropského parlamentu

Rychlé tempo neustálých změn poznamenává i tvář bruselských chodníků. Úřady je třeba rozšiřovat, připojovat nové sítě, a tak mají všichni napilno - včetně dlaždičů. Jeden z nich rovnal svým kladivem žulové kostky právě 17. května, kdy do Bruselu zavítal na jednu z mnoha letošních návštěv hlavní český vyjednavač Pavel Telička.

Ještě než jeho zhruba třicetihodinová mise začala, zajímal jsem se, co vlastně jednání mezi kandidátskými zeměmi a Evropskou unií obnášejí. Zpravodajka BBC Oana Lungescuová mi to řekla bez obalu:

"Jediná opravdová jednání se týkají délky a rozsahu přechodných obdobích."

Znamená to, že zástupci kandidátských zemí si jezdí do Bruselu pouze pro zadání dalších domácích úkolů?

"Pokud se jedná o přejímání "acquis communataire" - stávající unijní legislativy, tak víceméně platí. Kandidátské země nemohou přijít a říct: Chceme změnit některé ze základních pravidel hry. Nové země mohou zasahovat do debaty o pravidlech, která se mění," vysvětluje ředitel bruselského Centra pro evropskou politiku John Palmer.

Hlavní český vyjednavač Pavel Telička ale upozorňuje, že o mechanické přejímání "acquis communataire" jde pouze v první fázi integračního procesu.

Bitva o přechodná období

Kandidátské země postupně uzavírají kapitoly evropské legislativy, kterých je dohromady třicet. V rámci jednotlivých kapitol si ale mohou uchazeči vyjednat různá přechodná období.

Jinými slovy si vyžádat, aby příslušné evropské zákony v dané zemi dočasně neplatily, nebo se uplatňovaly jen ve zmírněné formě. Obdobná přechodná opatření mohou prosadit členské země vůči novým členům.

Česká veřejnost v posledních týdnech mohla sledovat vyjednávání o přechodném omezení volného pohybu osob - Německo a Rakousko tak vycházely vstříc svému veřejnému mínění a bránily se případnému přílivu levné pracovní síly z nových členských zemí.

Když dojde na přechodná období, říká John Palmer, vyjednává se naostro: "V každém jednání je obsaženo určité smlouvání a handrkování mezi oběma stranami, jehož cílem je jednotná Evropa."

Při rozhodování o délce a rozsahu přechodných období hrají roli nejen faktické důvody, ale i nejrůznější psychologické ohledy.

15 členů a jedno stanovisko

Bruselská budova Evropského parlamentu

Pro kandidátské země je důležité sledovat a dobře chápat i vnitropolitickou situaci v členských zemích patnáctky. Brusel pak v evropské politice funguje jako jakási skořápka naplněná až patnácti různými stanovisky.

"Rozhodují jednotlivé národní vlády, které jednají společně. Rada ministrů je hlavním mocenským orgánem Unie. Komise zase dohlíží na obecné zájmy Unie - komise se tedy často staví na stranu malých členských států proti velkým," uvedl John Palmer.

Jak říká John Palmer, v Bruselu se spojují názorové proudy přicházející z jednotlivých členských zemích. Ale i v členských státech se vyjednává. Tak to alespoň chápe Oana Lungescuová:

"Opravdová vyjednávání se odehrávají uvnitř jednotlivých zemí. Politikové musejí totiž vyjednávat s veřejností - se svými voliči. Proto například německá a rakouská vláda prosazují sedmileté přechodné období týkající se volného pohybu osob. Je to totiž psychologický problém pro rakouské a německé voliče. Kromě toho se nelítostně vyjednává mezi jednotlivými státy Unie - tak vzniká jednotné stanovisku EU."

Hlídací psi zájmů svých zemí

Dostáváme se tak ke staré známé pravdě - do Evropské unie nevstupuje pouze vláda, ale celá země. Vláda tedy musí vědět, jakou pozici má a může vzhledem k voličské podpoře hájit.

Na vyjednávacím týmu pak je, aby přesně věděl, kdy a s jakým požadavkem vyrukovat, nebo naopak, v které chvíli ustoupit vůli evropské patnáctky. Otázal jsem se Pavla Teličky, má-li pocit, že se někdy během jednání dopustil v tomto směru závažné chyby:

"Myslím, že ne, protože zatím nebylo skutečně vyostřených negociací tolik."

Stačí krátký pobyt v Bruselu, aby si člověk uvědomil, jak rozdílně vypadá Evropa ze svého administrativního středu, do něhož se sbíhají všechny důležité informační kanály, a z relativně izolovaného hlavního města jedné z kandidátských zemí.

Řada požadavků a představ, které v Praze do omrzení opakují sdělovací prostředky a kvůli kterým se politikové střetávají v televizních debatách, v Bruselu působí zcela okrajově a někdy až nesmyslně. Naproti tomu se v Bruselu odehrávají opravdové diplomatické bitvy, o nichž v Praze nepadne ani slovo.

Excelentní český vyjednavač

Pověst Pavla Teličky v Breselu je velmi dobrá

Pověst samotného Pavla Teličky v bruselských kruzích je velmi dobrá. Diplomaté a úředníci, na které jsem se obrátil, samozřejmě musejí - hlavně před mikrofonem - respektovat pravidla zdvořilosti. Nejeden z nich se zalíbením konstatuje, že hlavní český vyjednavač je tělem i duší sportovec. Při navazování osobních kontaktů lze využít leccos.

Hlavní český vyjednavač ovšem není jen pasivním sportovcem. Jak jsem zjistil od jeho kolegů, Pavel Telička se čas od času svým spolupracovníkům ztrácí a není k zastižení ani na svém mobilním telefonním čísle. V takových okamžicích se prý vyplatí jej hledat v nejbližší posilovně.

Někteří lidé v Bruselu říkají, že hlavní český vyjednavač je při diskusích se svými bruselskými protějšky někdy příliš ostrý. Někteří mají výhrady proti jeho občas poněkud drsnému smyslu pro humor. V oficiálních reakcích ale hovoří v superlativech. Mluvčí Evropské komise Jean-Christoph Filori:

"Jsem přesvědčen, že Pavel Telička je excelentní vyjednavač, jeden z nejlepších v Bruselu, což je pro nás občas náročné, ale pro Českou republiku je to samozřejmě dobře - její zájmy jsou správně hájeny."

Obchod, sport, divadlo

Česká republika není v úsilí o přistoupení k Evropské unii sama. Před odletem z Bruselu mne napadlo se Pavla Teličky ještě zeptat, zda Češi spolu s Maďary či Poláky vytvářejí nějakou společně postupující skupinu. V jeho odpovědi zaznělo o něco víc, než jsem čekal:

"Diplomacie je obchod, sport a divadlo. Každá z těch zemí samozřejmě sleduje především své vlastní zájmy."

Teličkovu definici diplomacie lze snadno vztáhnout na celý proces rozšiřování Evropské unie. Jde bezesporu o nelítostný obchod. To Česká republika brzy pozná. Je v tom i kus sportovního zápolení a pro všechny zúčastněné je žádoucí co nejdříve a co nejlépe pochopit pravidla, podle kterých se hraje. A že Brusel je jedno ohromné divadelní jeviště, o tom snad nikdo nepochybuje. Ani tamější stavební dělníci, kteří účinkují ve vedlejších, ale nikoli bezvýznamných rolích celého kusu. Než se Evropská unie rozšíří, musejí být dávno hotovy i stavební práce.