Václav Moravec moderátor BBC

Záznam rozhovoru v MP3

	Jaromír Volek ve studiu BBC

Každý den nám zprostředkovávají informace. Řeč je o novinářích. Nejen o stavu české žurnalistiky bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec, pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl po zhruba čtvrt roce sociolog médií z Masarykovy univerzity v Brně Jaromír Volek, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Hezký den.

Když jsme se loučili při vaší poslední návštěvě v Interview BBC, tak jsem naznačil, že téma našeho dalšího rozhovoru by mohlo znít, cituji doslova "Český novinář - Portrét lidí pracujících v médiích", což je také název vašeho výzkumného projektu, na kterém se podílíte z Janem Jirákem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jednoduchá otázka na úvod, proč jste zvolili toto téma?

Ten koncept výzkumu novinářů, novinářské obce jako specifické socio-profesní skupiny už tady měl být samozřejmě dávno. Jsme jedna z mála evropských zemí, kde ještě systematický, standardně provedený, tedy reprezentativní výzkum proveden nebyl. Od Spojených států přes Velkou Británii, Německo, Francii až po třeba Finsko, nemluvě třeba o asijských zemích, všude tento typ výzkumu probíhá opakovaně, protože málo platné, novináři jsou významní minimálně političtí aktéři, ovlivňují veřejnou agendu a měli bychom vědět, jak pracují, co je zajímá, jakým způsobem, řekněme, přemýšlí o své vlastní profesi, jak ji reflektují a tak dále. To znamená, to byl náš vlastně v tomhle směru poměrně jednoduchý a jednoduchý-složitý úkol - popsat v prvním, je to první pokus, naznačit určité trendy, které pak pochopitelně po určitém opakování, řekněme, po pěti, po sedmi letech budeme moci sledovat, jak se ta profese vyvíjí, kam směřuje, je to profese, splňuje to, splňuje kritéria profese, řekněme, v klasickém sociologickém smyslu? Nebo je to jenom semi-profese? Jak novináře vnímá veřejnost? Jak jim věří, nebo naopak, jak je, jak je považuje za profesionálně méně zdatné, řekněme, nebo intelektuálně méně disponované? A tak dále, a tak dále. Já myslím, že to je velmi důležité, protože my se vlastně setkáváme s takovou tou prvoplánovou, velmi často z politických úst velmi ostrou reflexí na úrovni, však to znáte, Václave. Není to tak dávno, co jsme z jednoho, z úst jednoho politika stále slýchali, že novináři jsou hnůj a póvl.

Teď z úst jiného politika slýcháváme, že to jsou ne zcela vzdělaní lidé, z jeho nástupce tedy.

Hm, a já myslím, že tady je důležité, abychom se tyhle ty emocionální soudy, abychom si nalili čistého vína, samozřejmě, že občas rozumím té emoci těch politiků, že občas je zjevné, že jsou v podstatě v právu, i když formální stránku nechme bokem, jak se s novináři v tomhle případě potýkají, ale je prostě třeba tuhle tu emocionální stránku pokusit se nějak objektivizovat a pokusit se jí popsat, řekněme, v uchopitelnějších kategoriích a samozřejmě, že ten trend bude pak důležitý, kam tenhle ten, tenhle směr lidského, lidské činnosti, jako žurnalistika, kam směřuje? Už dávno jsou pryč doby literárního žurnalismu. Není to taky tak, jak píše jeden z významných autorů, že jsme v podstatě v éře konce žurnalismu, že nástup nových technologií, v podstatě to, co přichází s digitalizací, v podstatě destruuje tu profesi? Tady jsou dvě takové významné teze, o kterých se dneska diskutuje, jedna hovoří o žurnalistice jako o stále deprofesionalizovanější profesi, to znamená naopak ne, že získává a upevňuje svou pozici, ale ty pravidla, řekněme, pro vstup do profese, které jsou u žurnalistů, a u českých zvlášť, velmi nízká, ta kritéria, jak se člověk může stát novinářem, snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů jako novinář pracující se před tím pětadvacet let živil jako bachař. To je příprava, myslím, pro žurnalistu, byť třeba na regionu nebo na lokální úrovni, přece jenom nemyslím, že by byla úplně ideální a tak dál, ale může se stát, to tady je možné, jo, tudíž tohle jsou všecko trendy. Ta druhá teze, která se, o které se v téhle souvislosti mluví, to je proletarizace té profese. Samozřejmě, jestli jsou nízké, nízká kritéria pro výkon, nízký práh vstupu, jestliže profesní komunity, zvlášť v Čechách, v podstatě nefungují, tedy ten Syndikát novinářů nemá příliš vysoký kredit a hlavně málo, asi osm procent novinářů se hlásí nebo je členem syndikátu a tak dále, profesní organizace tady prostě mají velmi nízký vliv, no, tak pochopitelně taky ten princip té proletarizace, to znamená vytváření z těch novinářů jenom námezdních dělníků, nosičů vody, jo, to všecko v podstatě oslabuje tu profesi. Já bych měl říkat semi-profesi, že, ono to prostě nesplňuje ty kategorie sociologického pojetí profese a profesionality a tak dále, takže tohle to jsou všechno jakési motivy, které byly na počátku toho našeho výzkumu a předesílám, jsme, udělali jsme první krok. Až budeme moci ten výzkum opakovat po pár letech, uvidíme, jestli budeme moci nějak ty trendy dál zobecňovat, kam tedy česká ...

Vyrozuměl jsem tedy správně vašim slovům, že skutečně jste v historii české žurnalistiky, za první republiky, po roce 1945, neměli vůbec na co navazovat?

Ano, tady proběhlo asi tři nebo čtyři ankety. Metodologicky se s tím nedá moc pracovat, protože to je, tam funguje samovýběr, to znamená, tam do toho výzkumu vstoupili jenom ti, kteří z nějakého důvodu prostě měli chuť vyplnit nějaký dotazník, to znamená ty data, která máme, řekněme, z šedesátých let, z konce šedesátých let a pak ještě z konce osmdesátých let, jsou pro nás orientační a hlavně teda ty ankety byly poměrně, řekněme, velmi jednoduše zaměřené, to znamená spíš se soustřeďovaly jenom na tu sociodemografii, ale na nějaké hlubší postojové otázky, na politicky, sociálně, kulturně strukturované tam nebylo místo. V zásadě v podstatě nemáme na co navazovat.

Když jste ale ten svůj výzkum rozjeli, předpokládám, že jste se inspirovali v zahraničí, tam je dostatečně rozvinuté zkoumání profese nebo semi-profese žurnalistů?

Jasně. To bylo pro nás v podstatě nezbytné, my v zásadě jsme navazovali především na ten anglosaský výzkumný proud, který je nejbohatší, řekněme, že po druhé světové válce ve Spojených státech a ve Velké Británii se to bádání o novinářské roli, profesní novinářské roli se rozvíjelo velmi bohatě a, řekněme, těch výzkumů je celá řada, totiž samozřejmě že jsme navazovali, a proto taky jsme se, navazovali jsme taky proto, abychom se mohli komparovat, abychom si mohli dovolit srovnávat určité, alespoň částečně srovnatelné, srovnatelné kategorie z toho novinářského světa, například tedy s výzkumy, asi nejvýznamnější výzkumy proběhly ve Spojených státech, kolegové Wilhoit a Weaver nebo Johnstone, Bowman, Slawski, to jsou výzkumy z přelomu šedesátých, sedmdesátých let, a pak opakované po několika letech v osmdesátých a v devadesátých letech v Británii, například britský sociolog Jeremy Tunstall, významná postava, která se od konce šedesátých let systematicky tou problematikou zabývá, tak samozřejmě, že jsme se v tomhle směru snažili zakomponovat do toho evropského, nejenom evropského i světového proudu myšlení o novinářích.

Jedním z prvních kroků, jak jsem zběžně ten váš výzkum studoval, byl sběr dat o socio-demografické struktuře českých novinářů. Základní soubor zahrnoval sto devět médií v České republice, podle jakého klíče jste ten základní soubor sto devíti médií zvolili?

Tak, to je důležitá otázka, děkuju, děkuji za ní, protože to je třeba vysvětlit jako nejdůležitější věc. My samozřejmě v tom našem souboru jsme jednak postupovali podle definic novinářů tak, jak s nimi pracují už ty zmíněné americké a britské výzkumy, takže částečně ta metodologie, aby byla komparabilní, byla převzata. To, co je pro nás důležité, je, že to, co my v tom výzkumu chápeme jako novinář, je úzce vztahováno nebo jaksi redukuje tu profesi na novináře, kteří se především podílejí na zpravodajsko-publicistických žánrech, ať už to jde tedy, ať už jde o média tištěná nebo elektronická, druhá, tedy ten podíl na editoriální agendě se výrazně vztahuje k těmto činnostem. My jsme eliminovali z toho výzkumu média lifestylová, to znamená média volnočasová, zabývající se přece jenom problematikou, která jistě, jistě souvisí s novinářskou činností, ale už rozmělňuje nebo rozptyluje tu novinářskou profilaci za hranice toho, čemu se v užším slova smyslu říká politická žurnalistika, jo, tudíž ten náš vzorek je v tomhle směru k těm, o kterých my se domníváme, že jsou potenciálními, anebo skutečnými opinionmakery, ve vztahu k tomu, čemu se říká politická agenda, jo, takže abych dal příklad konkrétní, nejsou tam například zahrnuti čteči zpráv v hudebních rádiích na regionu, to je jaksi z našeho pohledu, ta žurnalistická profese je v tomhle směru skutečně jenom miniaturně přítomná, nejsou tam tedy ty zmíněné lifestyly a volnočasy, ve kterých kdesi teda jistě si přečteme o tom, co si vzít na sebe, jaký si koupit případně oblek a já nevím, něco ze života ve vile.

Celebrit.

To tam samozřejmě nemáme. My si myslíme, že pro ten první základní vstup bylo dobré definovat tu skupinu žurnalistickou co nejúžeji, to znamená začít od toho jádra nebo hard-coru, nebo toho, co si myslíme, že by, z čeho ta žurnalistika vychází. Možná, že v tom dalším výzkumu, budou-li taky peníze, protože všecko je to velmi náročný, ten výzkum je ohromně široký a tak dál, komplexní, to znamená, pakliže by byly peníze, pravděpodobně bychom se zkusili podívat příště i na ty, na ty, na ten širší okruh, ale teď ne.

Vy jste nakonec získali socio-demografické charakteristiky od dvou tisíc pěti set osmdesáti pěti českých novinářů v tom nejzákladnějším vzorku, vy jste v časopisu Týden dvanáctého září roku 2005 v té souvislosti řekl, cituji doslova: "Český novinář už rozhodně není tak mladý jako v polovině devadesátých let, kdy v domácích médiích chyběla střední generace a řada novinářů s malou zkušeností dostala odpovědnost, na kterou odborně ani osobnostně nestačila." Konec citátu. Jednoduchá otázka, jak nyní vypadá věková struktura českých novinářů z toho vašeho širokého dvou a půl tisícového vzorku?

Tak, samozřejmě nejsme v televizi a nemáme k dispozici grafiku, já tedy nebudu říkat ta procenta, asi to by ani nebylo zajímavé, to důležité je, že dneska už asi bychom neměli tvrdit to, co jsem já ještě před pěti lety vykládal na diskusích, že postrádá žurnalistická obec, nebo česká média že postrádají tu střední generaci. Oni prostě ti, kteří vstupovali do médií jako ti laici nadšení a tak dále, bylo jim dvacet, pětadvacet na počátku devadesátých let, oni už dorostli. Oni už jsou dneska na těch postech, takříkajíc, někteří pět, někteří možná deset let, tudíž v podstatě to podstatné, to důležité je, že srovnáme-li průměrný věk novináře britského, amerického, českého, německého, tak už jsme jenom asi v průměru, a prosím vás, to jsou průměrové hodnoty statistické, takže to nemusí nic znamenat, jsme jenom asi o dva roky mladší, jo, tudíž ta struktura ...

To se skutečně nedá říci, že by britská, francouzská, německá, americká žurnalistika byla, byla starší než ...

O něco, malinko, ale není tam už ten propad.

O něco, jenom o dva roky.

Není už tam, není už ten významný, ten výrazný propad, který byl v těch devadesátých letech. Ten rozdíl už není takový, jo.

Střední generací rozumíme třicátníky směrem výš?

Přesně tak, no, od těch, od těch, tady, když se podíváte na strukturu těch top-manažerů, ne, pardon, těch, kteří vystupují v pozici editor, vedoucí vydání, šéfredaktor, zástupce šéfredaktora, to znamená ti, kteří se výrazně podílejí na editoriální agendě, musíme si uvědomit, že samozřejmě ten řadový novinář je nosič vody, jeho podíl na tom, jak ty noviny vypadají, jak ten text vypadá, je přece jenom výrazně nižší a že tam rozhodují o tom, co se bude pokrývat a o čem se bude psát, rozhodují jiní a tak dále, jo, to znamená, že tenhle ten, tahle skupina těch, co ty noviny řídí, už dneska je, řekněme, ve věku té střední generace a už prostě na ně nelze vztahovat, nelze je vyviňovat z toho, že jsou mladí a taky jim nelze už dneska říkat, no, vy jste moc mladý, vy nemáte do toho co povídat.

Zastavme se ještě u dalšího znaku - vzdělání českých žurnalistů. Když jsem se díval na výsledky vašeho výzkumu, tak jsem si nemohl nevšimnout, že vysokoškolského vzdělání dosáhla necelá polovina z vašeho vzorku dvou tisíc pěti set osmdesáti pěti novinářů, nakolik překvapivá jsou tato data - méně než polovina žurnalistů má vysokoškolské vzdělání?

Tak, jenom na počátek řeknu důležitou věc, abychom se nikoho nedotknuli, bavíme se o formálním vzdělání, tedy o tom, jestli má vysokou školu, střední školu a tak dále, nepochybuji o tom, že jsou novináři, kteří jsou středoškolsky vzdělaní, ale mají vysoké vzdělání, protože na sobě pracují. To je velmi důležité a pro tu žurnalistiku je asi důležité, důležitá poznámka. Ten poměr by mohl vypadat v podstatě jako dost nepříliš lichotivě, je to ... jenom padesát procent té profesní skupiny je vysokoškolsky vzdělaných a co ještě hůře, nebo hůře, vlastně nemůžu říkat hůře, ale co je ještě zajímavější, z těch novinářů, kteří teda jsou vysokoškolsky vzdělaní, je jenom dvacet procent, tedy pětina, kteří mají specializované žurnalistické vzdělání nebo komunikační, ale tak tam u těch komunikačních je jich zatím malinko. To je, zdálo by se, že to je drtivá, v podstatě nešťastná statistika, která by ukazovala na tu, řekněme, nedovzdělanost, ale podíváte-li se kolem dokola, já jsem byl až překvapený, že ten rozdíl zase není v neprospěch těch českých novinářů až takový, bavíme se pořád o formálním vzdělání, tak nejvyšší ... v Evropě asi nejvyšší hodnoty dosahují Němci a Francouzi, tam je to, tam ten podíl vysoce přesahuje šedesát procent vysokoškolsky vzdělaných novinářů, ale v Británii, s Brity jsme na tom skoro stejně. Mimochodem, tam je půvabné, třeba že z těch britských novinářů je jenom dvě procenta, kteří mají na bakalářské nebo magisterské úrovni vystudovanou žurnalistiku. Ale oni jsou vysokoškolsky vzdělaní, oni samozřejmě v tý Británii vědí velmi dobře, to teď asi někoho trochu naštvu, oni vědí velmi dobře, že samostatné studium žurnalistiky je nešťastné, já jsem o tom bytostně přesvědčen, i když ...

Ukazuje se v dlouhodobé perspektivě ten trend, ústup od toho tradičního novinářského vzdělávání, že by studenti studovali tři, popřípadě dokonce pět let pouze žurnalistiku a nebyli vzděláni v jiném oboru?

Já bych si to neměl troufat říct o trendu, tohle jsem nezkoumal systematicky, já jenom vidím to, co znám ze Spojených států, že ten příklon k tomu rozšiřovat to spektrum studia žurnalistiky, to znamená dávat tam co nejširší záběr z různých oborů sociologie, politologie, psychologie i historie samozřejmě a tak dále, je jaksi významný a nemůžeme, ten trend je jednoznačný, já ale samozřejmě se domnívám, že bychom měli jít dál, tady trochu se budu hlásit k tomu, co, o co se pokoušíme u nás na fakultě nebo na univerzitě, že prostě novinář alespoň na té bakalářské rovině by měl mít dva obory, měl by být vystudovaný politolog i žurnalista, měl by mít prostě nějaký obor, o který se může dobře opřít, obor, který z něj učiní člověka sebevědomého a nebude na něj žádný politik, ministr či jiný dělat ramena, on mu bude moci říci, podívejte se, já jsem si v Oxfordu nebo na Masarykově univerzitě nebo na Karlově univerzitě vystudoval tenhle obor a já se v tom vyznám a upřímně řečeno, já mám kvalifikaci na to a to, a samozřejmě tu kvalifikaci využívám pak v té žurnalistické činnosti. To se mně zdá, že by měla být cesta, jak zabránit té deprofesionalizaci a proletarizaci, jo. Jak se to podaří s tím, s tou nastupující digitalizací a s dalším rozmělňováním, to je velká otázka, ale myslím si, že představa, že žurnalista by měl pěkně nastoupit jenom na tu katedru žurnalistiky a tam se učit žánry a cvičit, a pak třeba případně dostat do ruky mikrofon a videokameru a něco si natočit, a pak teda dostat diplom, že je specialista na třeba televizní žurnalistiku, já myslím, že to není, že to není dobrá cesta.

Vrátím-li se ještě k výsledkům vašeho výzkumu, co se týče vzdělání, formálního vzdělání českých novinářů z toho regionálního rámce, ukazuje se rozdíl mezi médii centrálními nebo národními, celoplošnými, celostátními, a médii regionálními?

Jednoznačně. To je jedna z těch determinant, samozřejmě, že ti novináři na regionu jsou méně vzdělaní a taky jsou mladší, to je úplně jednoznačný, že ten, že ta tendence toho vstupního kritéria na tom regionu a na lokále je mnohem nižší, takže tam můžete začít, že jo, takže tam vlastně po vás téměř, pakliže jste gramotný a nevykazujete nějaké výrazné socio-patologické rysy, tak vás do těch médií za určitých podmínek vezmou, jo. Tím to nechci snižovat, aby to nevypadalo pejorativně, nemyslím to tak, ale je to do jisté míry přirozený, že člověk začíná, takříkajíc, od píky a začíná u těch malých médií a tak dále, to znamená, ta úroveň vzdělanostní je tam nižší samozřejmě.

Jsme-li ještě u těch základních dat, je česká žurnalistika především prostředím mužů, nebo žen?

No, ono je to, ono je to tak fifty-fifty. Ono samozřejmě tady nemůžeme nějak říkat, že je tam, takhle, já bych spíš řekl, že na tom je zajímavý jeden, jeden fenomén, česká žurnalistika, já si myslím, že žurnalistika v Čechách je pořád ještě mužské povolání. Tady navazuju na to, že my jsme vedle těch kvantitativních zkoumání a dotazníků dělali i hloubkové rozhovory, to znamená, kvalitativní technikou jsme se pokoušeli dozvědět něco hlubšího o tom, jak to novináři prožívají, jak tu svojí profesní roli prožívají a tak dále, tam si myslím, že se ukazuje, že nejde o to, kolik těch mužů je jaksi, jestli je jich padesát procent, nebo padesát pět procent nebo šedesát, to není ani tak důležité, ale důležité je, že na řídících postech je výrazná, drtivá většina mužů a že ta kritéria, ty nároky na výkon té profese jsou nároky mužské, jo, když to řeknu trochu tak jako s opisem, tak je to profese, která se dělá v kalhotách, jo, to je ten, to je ten důraz na to, že když ta žena novinářka má vystupovat v téhle profesi, je to full-time job, je to víc než full-time job, vy to víte, že jo, je to velmi náročný časově, ta práce nemá nikdy konce, je to velmi stresové povolání, to je jedna z významných charakteristik jako psychologických, že jsou novináři, že se deklarují jako velmi přetížení, že jsou v extrémním stresu, všechny ty deadliny a tak dál, které jsou ve hře, to samozřejmě vytváří dost velké napětí, a v tomhle slova smyslu je to povolání - novinářka, že je náročné. Já si myslím, že ženy novinářky to mají těžší.

Dvanáctého září 2005 citoval časopis Týden i slova Jaromíra Volka, sociologa médií z Masarykovy univerzity v Brně, hosta Interview BBC, v odpovědi na otázku, co vás na výsledcích výzkumu českých novinářů překvapilo, cituji doslova: "Především silná pravicová orientace. Téměř sedmdesát procent novinářů se umístilo na pravolevé škále napravo, navíc v řadě hodnotově zaměřených otázek zjevně inklinuje až k pravicově konzervativní perspektivě." Konec citátu. Někteří politici ČSSD vzápětí začali výzkum interpretovat tak, že už nyní chápou útoky novinářů proti levicové sociální demokracii, naopak zase občanští demokraté tvrdí, že novináři jsou levicoví intelektuálové. Co vám proběhlo hlavou, když jste slyšel tyto interpretace?

No, že jsem měl mlčet, samozřejmě to byla první reakce, tak jsem si říkal, že si, samozřejmě že jsem tu větu neměl vůbec do toho interview pustit, protože to je věta, která je dekontextualizovaná, my teď máme šanci to trochu napravit. Tudíž to, že se bavíme o pravici a levici, samozřejmě že jsem říkal, že to je o sebezařazení. Jestli někdo sebe sama zařadí napravo nebo nalevo, to ještě neznamená, že cítí pravicově nebo levicově. Ty kategorie pravice a levice, každý, dneska většina politologů vám to potvrdí, to jsou prázdné skořápky, do kterých se projektujeme, promítáme svojí představu levicovosti a pravicovosti. O tom, jestli pak v případě novinářů skutečně pak taky píší pravicově nebo myslí pravicově a uvažují, to pak je ještě něco jiného, to znamená toto je ten první důvod, tudíž ta hodnota téhle kategorie je hodnotou sebeprojektivní, není to něco objektivního a důležitá věc, prosím, upozorňuju, to je důležitá druhá poznámka, to, že novinář řekne o sobě, že je pravicový nebo levicový, z toho nemůžeme dělat jednoduchou kauzální vazbu na to, že jestliže jich sedmdesát procent deklaruje napravo, takže ty noviny budou vypadat tak, jak oni se deklarují. To je prostě metodologicky chybné. My jsme nezkoumali obsahy, ale my jsme zkoumali postoje těch novinářů samozřejmě a vůbec to není žádný objev. Na to není třeba náš výzkum, česká média jsou samozřejmě středopravá, jaksi to se stačí podívat na to spektrum, jak je rozložena, to není nic objevného, ale myslím, že prostě pro čistotu té interpretace je třeba upozornit, že novinář může, já znám některé novináře, kteří píší velmi, ale velmi konzervativně pravicově a pracují pro levicová média, když to řeknu takto. To není tak jednoznačná, ta kategorie není tak jednoznačná, a samozřejmě to pak je složitější interpretovat a dá se to dál posouvat, a my jsme se o to dál pokusili, jaké jsou názory novinářů na jednotlivé dílčí problémy, protože tam už to není nějaká deklarace ve vztahu, jestli jsem zprava, jestli se hlásím napravo nebo nalevo, ale jak bych řešil tento problém, například deficitní financování, placené ...

Ukázal se pak rozpor mezi tím, jak by novináři řešili problémy, jednotlivé problémy a jak zároveň jak sebe deklarují?

Ano, v některých těch kategoriích, takhle, většina těch takzvaných dilematických otázek, které se v médiích objevují, některé už jsem naznačil, je řešena spíš z perspektivy liberální, takže na liberálně-pravicové, ale ne všichni, není tam tak vysoká míra konzistence, takže například ve vztahu už k placenému školství už vys..., pardon, k placení studia na vysoké škole už ti novináři jsou nerozhodní, už se tam neukazuje ta jednoznačně deklarovaná pravicově-liberální ideologie, tudíž ono, upřímně řečeno, to je případ od případu, já myslím, že tady není žádná konzistence v tom, v tom nejsou novináři postojově konzistentní, ale to není jenom problém novinářů, jo, ta populace je taková, takže když se ve výzkumu veřejného mínění dozvídáme, jak se česká populace přelila zprava nalevo, to jsou, to jsou ty projekce. Co si myslím, že je ale na nás zajímavé právě v tom komparativním rámci, je, že stejně jako se ptáme my, jestli se řadí napravo nebo nalevo, jestli preferují socialistickou, liberální, konzervativní, ekologickou ideologii, hlásí se k těmto směrům, tak podobně se ptají naši francouzští, britští, němečtí kolegové, a tady je snad něco, co je strukturálně zajímavého pro to porovnání, protože když porovnáme ta data, teď zas musím říct, že ta data nejsou zcela nezískávána stejnou metodologií, jsou přibližně stejnou, takže nás zajímají trendy, nejde o desetiny nebo jednotlivá procenta, nebudu s tím vůbec zatěžovat, důležité je, že vlastně česká žurnalistika z těch srovnatelných zemích, o kterých jsem mluvil, Británie, Spojené státy, Německo, Francie, Maďarsko, to jsou ty data zhruba, které mám teďka, který jsem možná zapomněl, ke srovnání, tak je jasné, že ten obraz z pohledu toho sebezařazení je zajímavý v tom směru, že Češi jsou úplně opačně. Češi se výrazně hlásí, sebezařazují na ten pravý kraj, zatímco Francouzi, Němci i Britové i Američani se zařazují do toho levicového bloku. Je to ale tradiční záležitost, protože tyhle ty země svou víceméně nepřetržitou kulturní tradicí, tyhle země, které nemají zkušenost s víceméně čtyřicetiletým vyvlastněním veřejného sémantického prostoru, prostě tyhle země pokračují v té linii, že intelektuál, novinář k sobě má blízko a že intelektuál a levicový typ uvažování, nebo levicově-liberální typ uvažování je tradiční linie myšlenková. To je nepřetržitá tradice. Já bych to jinak neinterpretoval, no, tak prostě ...

Můžete-li si dovolit předpovídání, to znamená, že je možné, že po roce 89 s přibývajícími lety bude docházet k posunu i u českých žurnalistů?

Ono už je to vidět teď, jakoby kdybyste si vzal ty výstupy, řekněme, z první poloviny devadesátých let a podíval se dneska, tak je, řekněme, i v médiích, která se neskrývaně deklarují jako pravicová, tak už ta perspektiva je mnohem, i u takzvaných pravicových komentátorů vidíte, že je snaha vyvažovat a sledovat ty aspekty takzvaně sociální, já myslím, že se to vyrovnává, že tenhle trend je, je ve hře a že je jednoznačné, že se ta hla..., ta názorová hladina v novinářské obci posouvá, v tomhle směru spíš teda do středu, ne doleva. A samozřejmě že s tím souvisí zase zpátky to vzdělání. No, nemůžeme se zlobit na průměrnou populaci, že když se hlásí doprava nebo doleva, že v principu neví, co je to pravicově-konzervativní a neví, co to je levicový, ale bohužel tohle platí i pro drtivou, velkou část novinářů. Málokterý novinář nebo malá část těch novinářů skutečně reflektovaně ví, že když říká, já se hlásím k liberalismu, že to je nejsilnější ideologie, která je v té profesi vzývaná, nebo vzývaná, ke které se přiřazují novináři, tak kdybyste se ale zeptal, co za tím konceptem liberalismu, jaké teoretiky, jaké texty četli, co s tím spojují a tak dále, a jestli rozlišují neoliberální a tak dále, to tam nenajdete. Podle mého je to intuitivní, intuitivní pojetí něčeho, co začíná na začátku devadesátých let jako jednoznačná distanc od toho, co tu bylo, to znamená, co nejdál od toho, teď se omlouvám, bolševika, toho starého režimu, toho, co teda v podstatě tu žurnalistiku destruovalo.

Dosud jsme se bavili o novinářích jako svébytné profesní skupině, mohu-li použít s jistou nadsázkou to slůvko profesní skupině, podívejme se na zařazení českých žurnalistů v rámci profesních skupin ve společnosti jako takových, trendů a jejich srovnávání, to dopadá jak?

No, tady je asi zajímavá věc, že přestože žurnalisti jsou, myslím, že to je, nevím, jestli úplně nejostrakizovanější socio-profesní skupina, tak určitě patří žurnalisti k těm, kteří jsou, dáno konfliktností té profese, nejvýrazněji osočováni, obviňováni, atakováni výroky toho ...

Zemanovského typu.

Zemanovského typu, jaksi už jsme zmiňovali, nicméně když se pak podíváte na jakýsi žebříček profesí a na začátek, na vrcholu toho top-žebříčku je samozřejmě medicína, lékaři, to je jasně dlouhodobě standardně opakovaně profese, která má vysoký kredit, na vrcholu jsou právníci, nebo blízko jsou právníci, tam to pravděpodobně zase souvisí s tou stabilitou a s určitými, řekněme, i ekonomickými souvislostmi, které jsou příznivé a tak dále, tak zjišťujeme, že novináři jsou velmi vysoko a že ten rozdíl není nijak propastný. V každém případě, a to bych vypíchl jako zkratku, z toho složitého tázání a různých baterií otázek, co je z toho zajímavá skutečnost nebo zkušenost, je, že novináři mají vyšší kredit v očích průměrného občana této země než učitelé, je to zajímavé a skoro se mně chce říct, a je to nadsázka, berme to, prosím, trošku jako bonmot, protože to nevyplývá úplně z těch dat, jakoby česká společnost říkala, že věří víc novinářům, tedy že by se radši nechala vzdělávat novináři, potažmo médii, až na to, že, myslím, novináři a média na tu potřebu vzdělávat populaci už dávno rezignovali.

Konstatuje sociolog médií z Masarykovy univerzity v Brně Jaromír Volek, který byl třicet minut hostem Interview BBC. Děkuju, že jste přišel a těším se na dalších třicet minut, možná zase za čtvrt roku. Děkuju, na shledanou.

Děkuju, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.