Václav Moravec moderátor BBC

Záznam rozhovoru v MP3

Citace rozhovoru v médiích

	Jan Kaplický ve studiu BBC

Inženýr architekt se dostává při své práci do konfliktu s mnoha lidmi, s památkáři, s investory, to prozradila 21. dubna roku 2003 v rozhovoru pro BBC architektka českého původu Eva Jiřičná.

EVA JIŘIČNÁ (zvukový záznam): Do konfliktu se dostává člověk v architektuře s různými organizacemi, které mají vyrytá pravidla, která jsou neměnná.

Konstatuje v rozhovoru pro BBC architektka českého původu Eva Jiřičná. Nejen o práci architektů bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina Otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl světově uznávaný architekt Jan Kaplický, který od konce šedesátých let žije a působí ve Velké Británii. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Když jste poskytl 25. srpna roku 2005 rozhovor magazínu deníku Mladá fronta DNES, tak jste se dopustil i následujícího tvrzení, cituji doslova: "Londýn je a bude moje město," konec citátu. Na jakém místě v tom pomyslném žebříčku je architektonicky Praha jako město?

Praha je nádherný město, Praha stará nebo Praha novější už je horší, ale jako identita v Evropě je neuvěřitelná. Prahu začínají znát mnoho průměrných anebo i podprůměrných lidí. Někteří samozřejmě sem přijíždí za levným pivem, ale to ponechme stranou, ale jako Praha jako identita města je dneska známější než mnoho, mnoho evropských měst nebo metropolí.

A co kdyby vám někdo vytkl, že jste možná až příliš macečsky dal Londýn na přední místo ve svém životě než Prahu, kde jste se narodil a kde jste mnoho let žil?

Praha má taky pro mě velice negativní vzpomínky s příchodem spřátelených vojsk a další jiný a války a tak dále, takže člověk si musí vybírat to lepší a Londýn mi dal novou příležitost v kritický situaci, sice to trvalo mnoho let, ale to je normální a žít a pracovat. Po patnáct let po revoluci 1989 my tady nemáme vůbec žádný jediný džob, jak se to říká, úkol, to je trošku zarážející. A dokonce jsou tady, mnoho lidí říká věci, které nejsou člověku zrovna tak příjemný, ale že se naše budovy do Prahy nehodí a takovýhle. No, jak to může někdo vědět? To ještě tu věc ani neviděl nebo nebyla navržena, tak jak může vědět, že se nehodí.

Jaké máte vysvětlení pro to, že v Čechách platí to už dlouze tradované, že doma není člověk prorokem, že když člověk odejde z Československa, dostane se mu mezi architekty uznání, celosvětového uznání, tak se mu ho nedostává doma?

Ono možná už to není ani doma. To je ten problém. V Čechách se všechno bere, že Praha a Čechy jsou střed světa. To je sice pravda jistým způsobem, ale není to tak pravda docela. Mě vždycky velice mrzí, když tenhle ten pohled ze středu Evropy doléhá jen do okolí, ale nikoliv právě třeba do Anglie nebo tak. Ten pohled je velice krátký a to je, myslím, hrozná chyba a lidé zapomínají. Podívejte se, opakuje se mnohokrát na případ pana Wericha a pana Voskovce. Pan Werich je známý, pan Voskovec je prakticky neznámý, ačkoliv Voskovec byl ten důležitější z tý dvojice a tak dále a měl jistě ten intelektuální pozadí a tak dále. Jedna knížka o panu Voskovcovi, osm knížek o panu Werichovi na výročí. To mluví samo o sobě, o tom nemusíme ztrácet minuty a další a další. Pan Kundera se tady nevydává, protože žije na Tahiti, nebo se nikdo nemůže domluvit o výšce jeho realit. To je nepředstavitelné. Já nevím, jestli se to děje ještě někde v jiných zemích, ale tenhle ten macešský způsob tý závisti určitý je na dlouhou studii, kterou tady nevyřešíme. Ale to nechci si stěžovat, já si myslím, že to je jenom konstatování faktů.

Vrátím-li se k Praze a k architektuře, vy jste ještě za komunismu připravil knížku o českém funkcionalismu. V Lidových novinách jste 17. června roku 2004 dodal, cituji doslova: "Například zrovna funkcionalismus pro české architekty jakoby neměl význam. To není jen budova Bati na Václavském náměstí, to jsou stovky naprosto unikátních staveb," konec citátu. V té souvislosti mě napadá, které z pražských unikátních staveb považujete za neprávem opomíjené?

Třeba Juliš, o dva bloky dál nebo o půl bloku dál od Bati. Těch několik naprosto unikátních pasáží, když budu jmenovat vilu Los, Valosovu vilu, Müllerovu vilu, to je nekonečná řada. Celý Zlín, aspoň části Zlína jsou unikátní a tak dále. To je také prapodivná storry tady. Tady byly dvě výstavy o sorele, o komunistickému takzvanému umění, a přitom žádná výstava o funkcionalistické architektuře. No, to je neuvěřitelné, to je naprosto neuvěřitelné. Kdo a jakým způsobem tohle to vzniká? To není možné dále pokračovat to navázání. Celý svět obdivuje jistou periodu české architektury, ale přitom tady k tomu je jakýsi macešský vztah a vztahuje se to více, několik historiků mluví o funkcionalismu a komunistickém architektu, to je tak historický nesmysl, že člověk těžko slyší někde jinde nebo tady.

Co by především mohlo změnit tento pohled? Bude to, až přijde jiná generace, mladá generace, se kterou se si vy třeba často setkáváte na přednáškách, když přijedete do Prahy a bavíte se s nimi o architektuře?

No, pokud taky bude školy architektury, mají větší význam. Včera tady v kinu Světozor bylo promítání filmu o Future Systems a tam byly tváře, které jsou kolem dvaceti let. To je nádhera. Ale některé myšlenky, které přináší ze školy, to je katastrofa. Ta umělá uzavřenost, myslím si, že tady ještě naprosto funguje. Já to nazývám někdy pivní oponou místo železnou, ale to jsem myslel, že se ztratí, ale příchodem Česka do Evropské unie, ale já se obávám, že to nějak pořád zůstává.

Když se vrátím k Future Systems, je vaše firma, která má poměrně velmi dobré zakázky a která má renomé mezi světovými architekty. Vy a vaše firma máte shrnuta východiska, architektonická východiska do deseti slov. Budu je citovat: "Svoboda, kreativita, lidé, krása, elegance, plasticita, senzualita, barva, inovace a inspirace. To je těch deset hodnot. Která východiska především postrádáte z těchto deseti kritérií, když se podáváte na práci kolegů a na stav současné architektury.

Ve světě? No, někdy u někoho všechny, ale u někoho jsou neuvěřitelní architekti po světě, kteří mají všech těch deset hodnot naprosto, paní /nesrozumiltené/ dneska světová číslo jedna. Já se vždycky směju jestli číslo jedna nebo dvě. Patrně obojí, takt o je dobrý vtip. Ale je to pravda. Ale to je neuvěřitelná historie, kdy někdo, kdo je žena, kdo je z arabského původu a tak dále, se dostane do této neuvěřitelné pozice. Ale to je kreativita, to je ta neuvěřitelná síla, která mnoho lidí třeba nemá. Ale když to někdo má, tak samozřejmě po čase a po hrozných bojích může jít nahoru.

Vztáhnu-li to k českému prostředí, díváte-li se na současnou aktuální českou architekturu na to, jak jsou formována velká města v České republice? Tak vám chybí co?

No, to dostatečně neznám. Já bych na to nerad dělal hlavně na urbanistických rozhodnutích komentář.

Architektka Eva Jiřičná, která byla v tomto pořadu v Interview BBC 21. dubna roku 2003, mluvila v souvislosti s architekturou o své posedlosti světlem a dodala:

EVA JIŘIČNÁ (zvukový záznam): To jako není jenom moje posedlost, ale už Louis Kahna říkal, že architektura je, nevím, jestli to dobře přeložím, je architektura jedině existuje ve světle. Samozřejmě my se světlem manipulujeme daleko jednodušeji v důsledku zlepšené technologie, než tomu bylo kdy. Ale když se podíváte na světovou architekturu od jejího vzniku od doby egyptské, mezopotámské, tak to je, myslím, takový základní moment pochopení toho, co architektura je anebo čím může být, když člověk zvládne element světla a může si s ním hrát. Někdy, když je zataženo, tak máme světlo, které je rozptýlené, někdy máme světlo přímé a teď samozřejmě v interiéru to světlo můžeme, budeme s ním manipulovat zrovna tak, jako se to dělá na scéně divadelní.

Prohlásila 21. dubna roku 2003, v rozhovoru pro BBC architektka českého původu Eva Jiřičná. Mohu říci, že je přítelkyní a blízkou kamarádkou architekta Jana Kaplického, hosta Interview BBC.

Ano, samozřejmě. Já bych k tomu dodal jednu věc, tedy světlo určitě, ale také barva, ta je zapomínána v architektuře dnes a denně a v celém světě, to se netýká jenom Prahy, ale Čech.

V souvislosti, že opět vstoupím do vaší řeči, já jsem s výpovědí Evy Jiřičné přemýšlel nad tím, co je posedlostí Jana Kaplického v architektuře?

No, všechno a nic, ale ta barva je určitě na žebříčku velice nahoře. To je element, který mnoho architektů naprosto zanedbává. Automaticky myslí černě a bíle a nemyslí v barvách a tak dále. Potom rychle za pět minut dvanáct dohání barvu a tak dále. Mně někdy připadá, že architekti jsou barvoslepí, skoro tedy někteří aspoň. Jako generace a generace budov jsou barevný. Podívejte se na panorama. Sedněte si do Slavie a podívejte se na panorama Prahy. Najednou je celý barevný. No, to je neuvěřitelný. To je zázrak, protože to bylo vždycky šedivý všechno. Najednou, já jsem také slyšel samozřejmě český názor, že to je moc barevný. To není pravda. Tak to vypadalo jednoho dne. Dneska to víc vydrží, ale to je zásada, všechny vesnický chalupy jsou barevný, proboha, to jsou za moderní architekturu taky. Ty největší zázraky moderní architektury jsou vždycky barevný.

Vypůjčím si ještě váš, další citát, tentokrát bude z rozhovoru pro Lidové noviny ze 17. července roku 2004. Cituji doslova: "Když se pouštím do projektu nové budovy, mám na mysli člověka, který v ní bude bydlet nebo pracovat. Architekti fotografují budovy bez lidí. Já se naopak snažím naplnit je lidmi, kterým jsou pak tyto budovy určeny," konec citátu. Dovolte možná od novináře až příliš laickou otázku, jak je možné při mnoha odlišných individuálních požadavcích lidí, kteří v dané budově budou žít, kterou vy jako architekt navrhujete, nenechat se příliš svázat těmito individuálními pohledy, a přitom myslet na lidi, to znamená, vyjít z jejich potřeb, a přitom se nenechat svázat?

Já myslím, že se nenecháváte svázat. Jako musíte navrhnout budovy pro moderního člověka a ne univerzálního člověka. Ony ty architektonické příručky mluví o takové postavě, která vlastně neexistuje. Jsou lidi, jsou ženy, jsou muži, jsou děti, to jsou vlastně tři rozměry. To znamená, že to musí fungovat pro všechny ty, jsou lidi, co nemůžou chodit, špatně chodí a tak dále. Lidi se pohybují, lidi se mění. Vypadají úplně jinak. Ztrácejí jistou eleganci v poslední době a tak dále. Tak to všechno jako vyvíjí, žijí jinak. Když navrhujete rodinný dům, tak ho jistě dnes nebo zítra, tak je to úplně jiná historie než 1930.

Ztráta elegance, to je zajímavé sousloví, které jsem si teď poznamenal. Projevuje se v architektuře ztráta elegance lidí?

Právě se projevuje, já myslím, ztráta lidí v eleganci, v jejich oblečení například. Univerzálnost, když sedíte na chodníku v Paříži, tak to vypadá úplně stejně jako v Praze, ale ubylo fešáků a ubylo elegantních dam. To je trochu škoda, protože to jako povzbuzovalo lidi k jakési eleganci. My chodíme všichni tak trochu ošoupaní, i když to není nutný, je to taky moderní velice, ale to je trošku škoda, že jíme ne tak elegantně jako možná naši předchůdci a tak dále. Takže to je takový zajímavý a možná to nikoho nezajímá. Ale na druhé straně je to krásný, když sedíte v Paříži a ty lidi vypadají úplně stejně jako v Praze nebo v Berlíně, tak v tom vidíte, něco velice evropskýho a tak dále.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je světově uznávaných architekt Jan Kaplický, který od konce šedesátých let působí ve Velké Británii. Vy jste držitelem mnoha ocenění. Zřejmě nejznámějším z nich je prestižní britská cena za architekturu Starling Price za stavbu novinářského centra na londýnském kriketovém stadionu Lord´s Media Centre. Tato vaše stavba figuruje společně s obchodním domem v Birminghamu, který jste také navrhoval v přehledu nejvýznamnějších moderních staveb na světě, které byly zveřejněny v britském listu The Independent. Jsou to i ve vašich vlastních očích díla, na která jste nejvíc pyšní?

No, my jsme toho postavili v podstatě velice málo, ale to není problém, protože člověk se má zabývat kvalitou a ne kvantitou. Někteří lidé udělají po zamíchání tuny a tuny betonu a dohromady to k ničemu nevede. Takže člověk musí být jako spokojený s jednou věcí za druhou. Prostě velikost také nerozhoduje. Rodinný dům může být komplikovanější navrhnout než velká budova.

To jsem právě přemýšlel v souvislosti s tím, co vše vy děláte, co vše Future Systems navrhuje, tak jestli, když člověk dostane ocenění za nějaké dvě konkrétní stavby, byť patří k těm největším projektům, které jeho architektonická kancelář navrhne, tak zda i on si jich nejvíce váží.

Ne, to rozhodně ne. Rozhodně ne. To ocenění probíhá na jiné škále. Máte svůj vlastní tajný někdy rejstřík svých problémů a svých ocenění, které se nemusí shodovat s tím celkovým profilem, který vidí publikum nebo i ostatní architekti, ale to mohou být nejmenší objekty. My děláme, já nevím, šperky a děláme lžičky a skleničky pro různé firmy. To někdy je větší boj vymyslet nový nůž nebo lžičku než celou budovu. Tam jde o úplně jiný zápas než v tom měřítku té budovy, která má pětadvacet tisíc čtverečních metrů.

Jaký největší boj jste jako architekt svedl v rámci skici a práci na nějakém díle?

Bojujete každý den jako architekt. Někdy je to velice tvrdý boj. Vždycky říkám, že si jednou koupím takovou tu pistoli z plastiku a budu ji mít na stole pro některé ty schůze, ale to je neustálý boj a někdy až jako jste překvapen, že, když není boj, tak jako život může být až jednoduchý a architekt, který bojuje, tak musí bojovat. Když nebojuje a ztrácí, tak je to špatný a dopadá to hrozně. Já vždycky vydávám našim hochům takový list, kde jim říkám, tak o tohle nemusíme, o tohle musíme bojovat, o tohle o tohle a o tohle, tohle to můžete ztratit. To je dnes a denně záležitost toho. Každá schůze je vlastně boj. To není fotbal, ale blíží se tomu. Je to zápas.

Když jste mluvil o tajném rejstříku svého vlastního hodnocení svých vlastních děl, můžeme přeci jen ten poněkud tajný rejstřík poodhalit? Zda vysoko v rámci těch projektů, na kterých jste se podílel a které jsou vašimi projekty jako projekty architekta Jana Kaplického, je to například ono novinářské centrum na londýnském kriketovém stadionu nebo obchodní dům v Birminghamu?

Možná, že je to ten dům, který je na břehu moře ve Walesu, který je sto, sto padesát metrů od moře. To dlouho nikdo jako neviděl a byla to jediná možnost, jak to udělat. Dneska je to dům, který se jako symbol vyskytuje vlastně v každé knize o rodinných domcích a tak dále. To se opakuje dnes a denně. Proniklo to do těch všelijakých zemí. Dodnes dostáváme žádosti od časopisů prapodivných někdy ze zemí z Jižní Ameriky a tak dále. To trvá pět let, šest let, osm let, než to prorazí. Ale to je, myslím, že jako nikdo nikdy neřekl mně aspoň, že to je chyba a že to tím zapadnutím do toho prostoru tam jenom ta přítomnost té trávy a toho moře, to mi stačí a ti lidé jsou strašně spokojení a vždycky mi říkají, jak je to tam pěkný a tak dále. No, to je obrovské vítězství.

To znamená, dům na pobřeží ve Walesu je asi to dílo, které byste v průběhu vaší dlouhé kariéry architekta cenil nejvýš?

To bych nechtěl říct. To jsou zase jiný stupně, ale to privátní vítězství, to privátní, vy jste se ptal na privátní rejstřík, tak tohle možná by tam bylo, anebo nějaká lžička, která se vyvíjí teďka, to jsou také velká vítězství. Tam jde o půl milimetry a tak dále. Tak jednoho dne, třeba to tady budou prodávat a tak dále, takže to je také strašně důležitý, čím menší tím složitější.

Architekt Jan Kaplický je hostem Interview BBC. Vaše kamarádka, architektka Eva Jiřičná, tvrdí, že architektura je o konfliktech například s investory a památkáři a dodává:¨

EVA JIŘIČNÁ (zvukový záznam): Do konfliktu se dostává člověk v architektuře s různými organizacemi, které mají vyrytá pravidla, která jsou neměnná. A pokud památkový ústav spolupracuje s architektem natolik, aby si mohli vyjasnit, co je objektivní situace a co je situace subjektivní a rozdělit tyhle ty dva názory, tak někdy dojde ke spolupráci.

Řekla 21. dubna roku 2003 v rozhovoru pro BBC architektka Eva Jiřičná. Jan Kaplický, architekt, host Interview BBC už naznačil, že občas při jednáních má chuť mít na stole onu maketu pistolky. Je to především, když jedná s investory a památkáři.

Ne, ne, ne, všeobecně. Já myslím, že to napětí existuje jako může dojít k určitému uvolnění, když jsou karty na stole. Horší jsou jednání, kde prostě lidé schovávají, předstírají, ale to jsou špatné věci, o tom bychom neměli mluvit. My bychom měli mluvit, to jsou v každém povolání stinné stránky.

Dovolte, abych se zastavil u těch stinných stránek jednání s investory, kteří především rozhodují, do čeho dají peníze a na kolik nechají volnou ruku architektovi, který navrhuje budovu. Je hodně osvícených investorů?

Někteří jsou zázrační. Ten původní ředitel byl neuvěřitelný člověk. A tam nebyl žádný konflikt, takže to jsou potom neuvěřitelný situace. Ta Cricket Media Centre tam v podstatě byly konflikty minimální na to, jak ta budova je složitá a tak dále. No, jsou to vždycky finanční problémy. Ale to znovu, to jsou takzvaní druhá strana té desky. Já myslím, že bychom měli mluvit o věcech, které jsou pozitivní, které přispívají a také zajímá víc lidí. Každý, znovu opakuji, každá profese má stinné stránky.

Které jsou ty pozitivní věci, o kterých se nemluví a o kterých byste rád mluvil?

Něco dokázat, něco postavit, něco přispět někde. To můžeme začít, když vidíte telefonní budku, nebo kdekoliv je možné to udělat takhle nebo takhle. Nebo navrhnout automobil nebo navrhnout tu lžičku, abychom se vrátili. To může být velice pozitivní historie. Někdy to také probíhá tím způsobem, že člověk se nestačí divit, že to jak to dobře probíhalo.

Máte neuskutečněný sen navrhnout něco a zanechat stopu architekta Jana Kaplického v Praze, ve městě, ve kterém se narodil a ve kterém dlouhou dobu žil?

To bohužel nezáleží na mě.

Ale je to váš sen?

Možná že jo, ale vidím to čím dál tím více nereálně.

Nereálné? Když například Vlastimil Ježek, generální ředitel Národní knihovny naznačil, že by vás rád viděl jako účastníka zamýšlené mezinárodní soutěže na stavbu nové Národní knihovny v Praze?

No, to by bylo ohromný. To by bylo ohromný. To může být nádherná budova, nádherná soutěž a tak dále.

Proč jste tak skeptický v souvislosti s tím, že máte obavy, že se vám tento sen nesplní, aby v Praze byla nějaká budova, kterou navrhoval Jan Kaplický?

Protože jsme v roce 15 od roku 1989. To znamená, patnáct let se nic nestalo. To je hodně dlouhá doba v životě architekta, zvláště, když vám ubývá let, tak to je velice dlouhá doba.

A vám už někdo volal v souvislosti s tím možným namýšleným projektem Národní knihovny?

To bych nerad dělal žádný komentář. Ale jistě ten projekt je nádherný.

Vy jste v jednom z rozhovorů, konkrétně to bylo už v tom citovaném rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že byste rád "alespoň popelnici pro Prahu navrhl", konec citátu. To se vám opravdu nikdo neozval?

Ne, ne, nikdy, nikdy. Například vůbec nikdo se neozval, vyděláme věci pro italské společnosti, britské společnosti, ale nikdy, navrhujeme ty stánky na veletrhy automobilů pro Ferrari, Maserati a já nevím, bůhví koho. A Škodovka? Já myslím, že u Škodovky nikdo neví o Future Systems.

Vy jste teď, pokud se nemýlím, nejvíc práce vám právě zabírá projekt muzea Ferrari, Maserati v italské Modeně. Už máte představu, jak toto muzeum bude vypadat?

Jo, velice přesnou. My jsme vyhráli soutěž na to, a je to velice krásný úkol. Teď teprve to má velice pomalý vývoj, ale teď jsme podepsali ten kontrakt, začínáme opravdu, na to je tým lidí a začínáme mít velice přesnou představu.

Označil byste ten projekt muzea svým způsobem za průlomový? Když se podíváte do zakázek, na kterých Future Systems pracoval?

Určitě, protože zase taky je to úplně něco jinýho. Má to větší vztah s konstrukcí automobilů ta budova než nějaké jiné, to je samozřejmě logický a dokonce ti lidé to začali nazývat jako kapota vozu, bonet, to je skvělý. Vymysleli jsme hlavně jako nový systém, jak vystavovat automobil jako kus umění.

V čem ten systém spočívá?

Auto je zvednuto v určité vzdálenosti od podlahy a může se to naklánět a publikum vidí více do toho automobilu. Automobil není zaparkován v garáži muzea, ale je vystavován jak objekt, jako socha.

Děkuji, že přijal mé pozvání architekt Jan Kaplický, který od konce šedesátých let žije ve Velké Británii. Vážím si toho, že jste svých třicet minut dal rozhlasové stanici BBC a české redakci a věřím, že se nesetkáváme naposledy.

Určitě ne. Já poslouchám BBC od, když mi bylo zhruba asi šest nebo sedm let, takže to je velice dlouhá doba.

To znamená, pokud počítám dobře, rok 1937, rok vašeho narození. Vy jste za druhé světové války doma poslouchali BBC?

Ano, a pomocí malého zařízení, které se jmenovalo čerčílek, protože okupační úřady vymontovaly všechny krátké vlny ze všech přijímačů, který byl nahrazován a který byl schováván, za to jste mohli mít trest smrti a museli jste mít malou cedulku na přijímači, kde že to poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá až trestem smrti.

To byl takový papírový kotouček?

Byl to takový kus umaštěnýho papíru, ale to tam bylo přiděláno přímo. To jste tam museli mít a ten čerčílek se skládal z několika relé a které se pečlivě schovávaly do matrace a tak dále. Za to byl, ale na slavné bum, bum, bum, se velmi dobře pamatuji. S tím jsem chodil spát.

Děkujeme za rozhovor a děkujeme za to, že jste do BBC přišel. Jan Kaplický, architekt, takové bylo Interview BBC.

Děkuji.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

CITACE ROZHOVORU V MÉDIÍCH

Oko Zdeňka Lukeše

Reklex, 1. 12. 2005, Labyrint kultury, výtvarné umění, strana: 62 - Mám rád projekty Jana Kaplického, v Británii žijícího českého architekta. Jeho návrhy jsou svěží, jako by mu nebylo 68 let, ale o čtyři desítky míň. A on se přitom nepřizpůsobuje nějakým efemérním módám, jeho tvorba je po léta konzistentní. O to víc mne mrzí, když čtu rozhovory, vidím filmy nebo slyším rozhlasová interview, v nichž stále jako nějakou mantru opakuje, jak jeho práci nedovedeme ocenit, a líčí sám sebe jako emigranta, a ty přece jeho netolerantní původní vlast nepřijímá. Chce se mi hned namítnout: Vždyť to není vůbec pravda, takové názory se tu ojediněle objevily naposled někdy v roce 1990. Co Šafer, Doležal, Dvořák, Bílek, Franta, Picek, Eisler a mnozí další, kteří se buď z emigrace vrátili definitivně, nebo pracují střídavě u nás i ve své nové vlasti?

Co Kaplického londýnská kolegyně Eva Jiřičná, jež tu učí a realizuje jeden prestižní projekt za druhým? Jistě, často má problémy s investory, a zejména památkáři, ale je tomu snad jinde - i v Londýně - jinak? Taky mne mrzí, když Kaplický říká (naposledy v interview pro BBC), že si nevážíme funkcionalistické architektury. A co ty desítky většinou kvalitně opravených staveb, co mnoho knih a katalogů - jen z poslední doby třeba Andělova práce o avantgardní architektuře ve fotografii, monografie zlínského mrakodrapu, knížky o Babě, brněnský velkorysý projekt mapující tvorbu tamních avantgardistů, bohatá literatura o vile Tugendhat či Müllerově vile?

Co výstava o zlínské architektuře, jež byla nedávno k vidění v Berlíně, co hradní expozice Deset století architektury, kde vedle aerodynamické tatrovky dominovala série funkcionalistických staveb, co nedávno vydané teoretické práce Le Corbusiera nebo Adolfa Loose? Co kvalitní repliky Sutnarova slavného čajového servisu, nábytku, lamp atd., atd.? Jistě, jsou tu ještě architekti i stavby čekající na svou rehabilitaci, ale nemyslíte, že správná cesta byla nastoupena, pane Kaplický?