Václav Moravec moderátor BBC

Záznam rozhovoru v MP3

	Jaroslav Šedivý ve studiu BBC

Jméno dnešního hosta Interview BBC zaznělo 28. října z úst ředitele Kanceláře prezidenta republiky Jiřího Weigla, když se ho hlava státu rozhodla vyznamenat.

JIŘÍ WEIGL (zvukový záznam): Prezident republiky uděluje medaili Za zásluhy doktoru Jaroslavu Šedivému, kandidátu věd za zásluhy o stát.

Bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý měl po listopadu 89 zásadní zásluhu na odsunu sovětských vojsk z někdejšího Československa. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Vítejte i dnes ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl bývalý ministr zahraničí, diplomat, historik Jaroslav Šedivý. Vítejte v Interview BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Od roku 1971 jste pracoval sedmnáct let jako myč oken. Stává se vám, když jdete po Praze, že byste vzpomínal na těch sedmnáct let a na to, kde všude jste umýval okna?

Pane redaktore, vy jste mě překvapil s touto otázkou. Já myslel, že pojedeme nějaké téma moderní, ale tohleto vzpomínání můžeme tedy také zvládnout.

Ono je to moderní, když vidíte, jak se Praha proměňuje a kde všude vy jste pracoval.

A víte, že tohleto se mi stává velice často, protože já jsem to jednou počítal a myslím, že jsem za těch sedmnáct let, když jsme dělali tedy priváty, že jsem prošel asi něco kolem dvou a půl tisíc bytů v Praze. Takže mnohé ulice a mnohá okna mi něco připomínají. Takže samozřejmě, že si vzpomenu velice často.

Když mluvíte o té statistice, překvapilo mě, když jste v rozhovoru pro týdeník Reflex 10. dubna roku 2003 popisoval tuto éru vaše života, tak jste řekl doslova, cituji: "Za těch sedmnáct let jsem zažil řadu příhod a potkal stovky lidí, navštívil," a teď je ona statistika, "přes dva a půl tisíce bytů, umyl kolem dvanácti tisíc oken a kilometry výkladních skříní." Konec citátu. Když jste si dělal tu statistiku, to byla vaše soukromá nebo jste to ve státním podniku Úklid museli vést si, takovou statistiku?

Ne, podívejte se, to bylo, já jsem právě pro tento interview se to pokusil spočítat. Ta čísla jsou přibližná, ale odpovídají v podstatě tedy pravdivému procesu té mé práce, protože my jsme samozřejmě dělali výlohy, tam ty kilometry by se daly spočítat, ale to už nespočítám, a pak jsme dělali priváty. A ty priváty jsme dělali tak, že jsme každý týden museli jít tak asi do dvou, do třech bytů před Vánoci, před Velikonoci, po prázdninách se to trošku zmnožilo, takže když jsem to znásobil, ty týdny těmi měsíci a ty měsíce těmi roky, tak mi vyšly asi přibližná, tahle přibližná čísla.

A vy jste měli nějaké normy ve firmě Úklid?

My jsme neměli normy. My jsme dělali na úkol. My jsme si chodili každý týden pro práci. Takže já každý týden jsem šel do Voršilské ulice, kde jsem dostal vždycky nějakou tu objednávku, buď nějaký ten byt, a jinak tedy ten úsek výloh, tak ten jsem měl stabilní. Já jsem začínal někde na Vinohradech, potom jsem pokračoval na Novodvorské, pak jsem ..., nakonec posledních deset let jsem dělal na Proseku. A tam to bylo moc pěkný, protože tam za těch deset let přece jen mě ti lidé už znali, takže to bylo krásné, když já jsem ráno šel v montérkách s kýblem a se vším tím a lidé mě potkávali a říkali: "Dobrý den, pane doktore. Jakpak se vede, pane doktore?" Moc hezký.

Byl jste téměř jejich domácí. Když jste pak po listopadu roku 1989 byl předním českým diplomatem a působil jste jako velvyslanec ve Francii, v Belgii, Švýcarsku nebo při Severoatlantické alianci, stávalo se vám často, že by si kolegové velvyslanci, když znali váš životopis, povídali právě o této vaší éře?

No, podívejte se, ono to se mnou šlo, tohle. Ono to se mnou šlo, protože pochopitelně to byl takovej trochu zvláštní velvyslanec, který za sebou měl těch sedmnáct let mytí oken, takže všichni to věděli, občas v humoru se mě někde při nějaké recepci zeptali na humorné příběhy, ale musím říct, že já ze začátku jsem to trochu přeci jen jaksi řekl nebo vysvětlil, ale pak jsem přišel na to, že ono se to dost těžko na Západě vysvětlovalo, protože ...

V čem to pro ně bylo nepochopitelné?

Víte v čem, já jsem v podstatě neztratil svou, řekl bych, jaksi společenskou úroveň nebo já jsem nespadl někam dolů. Naopak, to, že jsem myl okna, tak mně to do určité míry u nás dokonce možná zvedlo reputaci. Kdežto na tom Západě, tam neuměli tento moment pochopit, protože oni v tom nežili. Pro ně jaksi práce na ulici nebo mytí oken a navíc ještě s doktorátem, no, tak to pro ně byla nesmírná degradace a oni si neuměli představit, že u nás to nebyla degradace, u nás to nebylo společenské nějaké vyloučení, naopak.

Čemu se člověk přiučí, když sedmnáct let vstupuje do bytů, myje okna, pracuje jako myč oken?

Tak, podívejte se, to byste ode mě chtěl sociologický rozbor. Čemu se přiučím? Především jsem se přiučil, jak velice rychle a dobře mýt okna a hlavně rámy, ale já vám řeknu, k čemu jsem se jaksi dostával. Já vždycky, když jsem vstoupil do bytu, tak jsem se díval - mají knihovnu a co mají v knihovně, mají obrazy, jaké mají obrazy? Já samozřejmě ten byt jsem poznal od té koupelny, kde jsem si nalejval vodu, až tedy po ty nejintimnější místnosti. Já jsem vstupoval ...

To znamená, že jste de facto byl sociologem, který si mohl z vlastního pozorování ...

Mohl jsem, ano, přesně, přesně.

A k čemu ten sedmnáctiletý výzkum vedl?

Víte, jednak to vedlo k tomu, že úroveň bydlení u nás je velice slušná nebo byla velice slušná. Úroveň lidí bydlících v těchto bytech, aspoň těch, které já jsem potkával, byla rovněž slušná. Knihovny téměř v každém bytě. Samozřejmě výjimky, já jsem chodil i do bytů, který byly příšerný, ale musím říct, že jaksi to pozorování našich spoluobčanů pro mě bylo celkem překvapením, v jak, na jak dobré úrovni, řekl bych i té vzdělanostní, ti lidé žijí. No, tak ono taky zase na druhé straně, kdo si objednával mytí oken, že jo.

Osmadvacátého října roku 2005 ve Vladislavském sále Pražského hradu zazněla z úst ředitele Kanceláře prezidenta republiky Jiřího Weigla i tato slova:

JIŘÍ WEIGL (zvukový záznam): Prezident republiky uděluje medaili Za zásluhy doktoru Jaroslavu Šedivému, kandidátu věd za zásluhy o stát. Doktor Jaroslav Šedivý je významný český historik, disident a politik. Na počátku sedmdesátých let byl z politických důvodů vězněn, poté nucen vykonávat manuální profese. Po listopadu 1989 byl jednou z klíčových postav naší obnovené demokratické diplomacie. Působil jako náš velvyslanec ve Francii, při NATO, v Belgii a ve Švýcarsku a krátce zastával i funkci ministra zahraničí České republiky. Je rovněž znám svou odbornou historickou a literární tvorbou. Pane doktore Šedivý, prosím, abyste z rukou prezidenta republiky převzal vyznamenání.

Nad čím především Jaroslav Šedivý, host Interview BBC, přemýšlel, když ve Vladislavském sále Pražského hradu slyšel svůj životopis a byl vyzván k tomu, aby předstoupil před hlavu státu a převzal vyznamenání?

Víte, já jsem si myslel, že to se mnou nehne. Já jsem trochu cynik a říkal jsem si dobře, budu to pozorovat, ale musím říct, že nakonec ta atmosféra a i to, v jaké společnosti jsem se octl mezi těmi dalšími vyznamenanými, tak to na mě nakonec, řekl bych, docela zapůsobilo a musím říct, že jsem ke konci obřadu byl téměř dojatý.

A když cynik Jaroslav Šedivý stál a slyšel ten svůj projev nebo spíše ten svůj životopis, měl čas, má člověk v takové situaci čas přemýšlet nad tím, co vlastně se událo v jeho životě, a které z těch okamžiků byly nejinspirativnější?

Ale to ne, to ne, v tom okamžiku rozhodně ne, protože to čekal, co vlastně o mně pan kancléř vlastně poví, takže toto ne, to jako nevede k úvahám o minulosti.

V tom už jednou citovaném rozhovoru pro týdeník Reflex z 10. dubna roku 2003 jste k historii diplomacie jako historik řekl, a teď cituji doslova: "Z dějin je pro mě nejzajímavější vídeňský kongres z let 1814 až 1815, kterým skončily napoleonské války, a kde se utvářely základy moderní diplomacie." Konec citátu. Nebyl jste však podrobnější při charakteristice těch svých slov. Můžete být konkrétnější, které okamžiky z utváření moderní diplomacie váš především fascinují?

Podívejte se, především vídeňský kongres byl samozřejmě vrcholem určité periody, napoleonských válek a svým způsobem jaksi on upevnil nebo rozvržení jaksi států v Evropě a vedle toho samozřejmě měl i tu takovou tu praktickou stránku, to znamená, jakým způsobem státy se budou jaksi u sebe zastupovat a co diplomacie, jaký, jaký bude mít diplomacie postavení a hlavně, jaké bude mít výsady. A toto všechno se vlastně jako vedlejší produkt tohoto kongresu se ustanovilo, to znamená zřídil se jaksi jakýsi diplomatický kodex, konzulární služba například se zde svým způsobem jaksi postavila, diplomatické imunity se zde zachytily. Čili ten vídeňský kongres vlastně vytvořil takový ten základní obraz moderní diplomacie, jaký trvá v podstatě až do dneška.

Jaké největší mýty o diplomacii byste u veřejnosti rád rozptýlil, kdybyste měl mluvit o mýtech kolem diplomacie?

Víte, já jsem, já jsem řídil několik, asi tři, čtyři ambasády, a já jsem vždycky, když přijela třeba do Francie nebo do Švýcarska nebo do Belgie, když přijela třeba škola nebo nějaká skupina, já jsem je rád zval na velvyslanectví, zejména tedy mladé lidi. Vždycky jsem je pozval na nějaké krátké malé pohoštění a vždycky jsem k tomu jaksi nakomandoval kulturního radu, obchodního radu, konzulárního radu a tam jsem jim řekl: "Podívejte se, co takový úřad vlastně dělá. To nejsou, jak se píše někdy v literatuře, naleštěné parkety, recepce a vyjednávání, tady se dělá praktická činnost." Zahraniční politika z deseti procent je samozřejmě ten signál, to znamení, ten projev, ta koncepce, ale z devadesáti procent je to ten detail, kde se musí analyzovat, kde se musí shánět informace. Ten velvyslanec je v podstatě prostředník mezi svou vládou a vládou země, u které je akreditován. Ten obchodní rada, ten se zajímá o to, jak vypadá jaksi průřez ekonomiky daného státu.

Největším, promiňte, že vstupuji do vaší řeči, největším mýtem o diplomacii je tedy asi obrácený poměr těch jednotlivých procent, která vy jste zmínil?

Přesně.

Deset procent ta vize a devadesát procent pečlivá mravenčí práce.

Ano.

Když se zastavím u historie diplomacie československé a české. Prvním ministrem zahraničí Československa byl doktor Edvard Beneš. Připomeňme si jeden z Benešových projevů, který zazněl před mikrofonem BBC.

EDVARD BENEŠ (zvukový záznam): Od dob, kdy náš národ vstoupil do historie, asi v pátém století po Kristu, pohybují se jeho dějiny ve stálém boji o existenci státu, národa, národní kultury a jazyka. Příčinou vlastní je jeho obtížná osudná geografická pozice. Je obklopen na úzce horami omezeném území vesměs národy silnějšími, než je sám, a především ovšem silným národem německým, se kterým od desátého století velmi často zápasil o zachování svého malého území a své existence, i když na druhé straně jsou také význačné periody historické, kdy s ním politicky spolupracoval, anebo kdy aspoň s některými jeho částmi společně bojoval o svobodu nebo o svou vlastní existenci.

I tato slova pronesl před mikrofonem BBC první ministr zahraničí Československa, později prezident, doktor Edvard Beneš. Někteří čeští diplomaté mi vyprávěli o tom, jak zajímavé to je navštěvovat archiv ministerstva zahraničí, probírat se starými depešemi a tak dále a tak dále. Jaká to byla vaše záliba, když jste začal po listopadu 1989 působit na ministerstvu zahraničí? Bylo to, strávil jste tím hodně času jako historik, který by se ...

Podívejte se, když jsem začal v podstatě s Dienstbierem naši novou politiku, tak já už jsem na ten archiv neměl absolutně čas. Ovšem já jsem se do toho archivu dostal už jako, jako student, respektive jako vědecký pracovník, když jsem připravoval svou disertační práci a to mě vlastně ale přivedlo taky k zahraniční politice, protože já jsem svoji disertační práci psal na téma sovětské Rusko v československé zahraniční politice v letech 1920 - 22, nesmírně zajímavá doba. Tím jsem se dostal do archivu, do archivu, který mimochodem právě Beneš jako ministr zahraničí velice dobře nechal zpracovat a on dbal na to, aby ten archiv sloužil. Čili ten archiv je bezvadně složený. Například, podívejte se, já jsem tam potkal v tom archivu třeba Bulhara nebo potkal jsem tam z Jugoslávie, Rumuny. Ti mi říkali: "No u nás žádný archiv není. My, chceme-li se dozvědět něco o historii Rumunska a Bulharska meziválečném, mezi dvěma světovými válkami, my jdeme do vašeho archivu, protože zprávy vašich velvyslanců o vývoji situace v našich státech jsou tak perfektní. K takovým my se nedostaneme u nás." Jo, takže ten, ta informata, ta informační služba pro to vedení ministerstva, aby mělo co analyzovat a na základě čeho jaksi vytvářet tu svou zahraniční politiku, ta informační služba byla perfektně zorganizovaná a to si myslím, že byla zásluha Beneše. Já samozřejmě když jsem začal dělat tu praktickou politiku, tak na tohleto jsem čas neměl, ale právě ...

A stavěl jste na těch znalostech?

Právě, právě to mě vedlo k tomu, protože z těch archivů já jsem se vlastně taky poprvé dověděl, jak funguje to ministerstvo zahraničí, jak funguje ta zahraniční politika, jak je vlastně, jak je to členěné, jak je to organizované, takže ...

To znamená, že disertační práce byla de facto předprůpravou k tomu, když ...

Přesně.

... jste pak se po roce 1989 stal nejdříve poradcem československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a později sám ministrem zahraničí.

Já myslím, že, že tohle mně pomohlo opravdu proniknout do toho jádra té zahraniční politiky. Víte, ona někdy ta zahraniční politika vypadá, jako že se dělá v těch velkých projevech ministrů. Ministr řekne: "Ano, naše, náš cíl je Evropská unie, my chceme do Evropské unie, my chceme tedy se podílet na integraci Evropské unie, my chceme ovšem taky vzít na sebe ten díl obrany Evropy a tak dál." Velké projevy. Ale ty velké projevy, máte-li je realizovat, tak ty vyžadují skutečně mravenčí práci, vyžadujou informace, vyžadujou analýzy, vyžadujou taky rozhodnost určitou a vyžadujou taky, diplomacie se nedá dělat sólo, tu musíte vždycky dělat s partnerem, anebo s partnery a to znamená, že diplomacie je taky vlastně otázka vyjednávání. A máte-li dosáhnout nějakého výsledku, musíte dosáhnout ho na základě kompromisu a to nikdy já, když jsem chodil do parlamentu jako ministr tak tohleto někdy poslanci velice špatně chápali. Kissinger v jedné své knížce dává klasickou definici, co je to kompromis. On říká: "Strany jednající sleví trochu, nikdo není uspokojen zcela, ale kompromisu je dosaženo." A já jsem vždycky svým podřízeným říkal, když jsem jim tuto definici citoval, tak jsme ještě říkal a umění diplomacie je, kam až slevit.

Konstatuje Jaroslav Šedivý, host Interview BBC. Teď se zastavme u té porevoluční fáze a vašeho působení v diplomacii. Listopad 1989 a děje s ním související zásadně vstoupily do vašeho života. Vrátíme se teď k této době prostřednictvím zvukového záznamu listopadových dní v Laterně magice, kde se scházelo Občanské fórum.

Nejmenovaná osoba (zvukový záznam): Před deseti minutami Československá televize oznámila, že všichni členové předsednictva ÚV KSČ a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici.

Nejmenovaná osoba (zvukový záznam): Ať žije svobodné Československo!

Listopadové dny roku 1989 v Laterně magice. Historik a diplomat Jaroslav Šedivý, host Interview BBC, jak bylo řečeno, se už v prosinci roku 1990 stal poradcem federálního ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a k této éře v jednom z rozhovorů jste řekl, teď cituji doslova: "Pro nás bylo důležité, že jsme v těch prvních měsících na ministerstvu zahraničí mohli do zahraniční politiky vnést nový vítr." Jak komplikované to bylo, když to ministerstvo zahraničí bylo plné komunistických diplomatů?

Já jsem se stal poradcem ministra Dienstbiera v prosinci 89, ne 90.

Promiňte, to jsem se přeřekl.

My jsme 11. prosince přišli na ministerstvo, kde jsme zůstali sami s Dienstbierem v kanceláři. Dienstbier se mě ptá, čím začnem. Já mu řekl tu krásnou větu - no, musíme tedy zbavit Československo sovětské armády a na to on mi odpověděl: "Tak se do toho pusť." A teď to byl můj první úkol připravit nebo dát to dohromady a teď s kým to máme dělat, protože my jsme tam skoro nikoho neznali, dva, tři lidi a teď jsme samozřejmě měli takovej pocit, že nás všichni chtějí podrazit. Ono se ukázalo, že tomu tak není, že tam přece jen byla řada lidí, kteří chtěli spolupracovat, kteří chtěli něco dělat, a my jsme je museli využít.

Jak velké procento to z těch komunistických ...

To se nedá ...

Nedá.

To se nedá jaksi spočítat, ale v každém případě samozřejmě jsme takový ty, ty jasný představitele starého režimu, ty jsme tedy okamžitě dali stranou. Samozřejmě, že to chvíli trvalo, protože propustit z ministerstva bylo hrozně složitý. Oni se soudili a tak dále, nicméně jsme je dali tedy od, od těch základních věcí jsme je dali stranou. Ale nicméně z druhý strany jsme našli pár lidí, kteří s náma začali spolupracovat, protože to ministerstvo muselo fungovat, to ministerstvo muselo jít dál. Ten aparát musel, konzulární služba tam dál pracovala, byly některé věci v chodu, mezinárodní organizace a tak dál. Takže my třeba jsme, já jsem začal připravovat teda ta jednání ...

O odsunu.

... o odsunu a musím říct, že nakonec se ukázalo, že i z armády jsme dostali spolupracovníky, kteří chtěli a dali nám dobré podklady a zpracovali dobré podklady, měli jsme celníky z oblasti, kteří nám dali dobré informace, měli jsme dopraváky, kteří byli ochotni jaksi s náma spolupracovat. Takže ono to, ono to nakonec šlo, ono to šlo, ale samozřejmě jsme museli být ve střehu.

Když mluvíte o těch mezinárodních organizacích, tehdy komunistické Československo bylo součástí Varšavské smlouvy. Čí to byl nápad, že by Československo mělo co nejrychleji vystoupit z Varšavské smlouvy?

No, ten nápad byl na stole, to jaksi bylo jasné, že Varšavská smlouva v příštím jaksi vývoji situace nemá vůbec smysl žádný. Čili my jsme toto si řekli už od samého počátku. Už když jsme si dávali dohromady jaksi několik zásadních věcí, tak já vám řeknu jenom dvě, tak jsme si řekli ano, Varšavská smlouva co nejdřív, ale musíme nejdřív dostat ven, co nejdřív skončit, ale před tím musíme dosáhnout odchodu vojsk ze země, RVHP v následujícím jaksi sledu.

A byl v tom dalším sledu pak vstup Československa, respektive České republiky do Severoatlantické aliance nebo to tehdy ...?

To ne, to ne, to nebyl, to nešlo tak rychle. Na druhé straně ten Západ na to nebyl připraven, ten na to nebyl připraven, že bychom zrušili Varšavskou smlouvu a na druhé straně bychom okamžitě šli do Severoatlantické aliance, to je naivní, to ne.

A byla tehdy naivní a jak jste se tehdy vy stavěl už k té myšlence Václava Havla, kterou na začátku devadesátých let, tuším přímo v roce 1990 formuloval zánik Varšavské smlouvy a přitom i zánik Severoatlantické aliance jako dvou paktů, které jsou důsledkem studené války?

No, podívejte se, my jsme samozřejmě vyslali určité signály. To je to, co říkám, že ta zahraniční politika jde nejdřív prostřednictvím těch signálů. První signál byl dopis tehdejšího premiéra Čalfy do sídla Evropských společenství do Bruselu o tom, že Československo perspektivně má zájem vstoupit do těchto evropských společenství, čili do evropské integrace. Druhý signál, ten jsme dali v podstatě v březnu 90, kdy v Praze proběhla porada ministrů zahraničních věcí varšavského paktu, kde jsme prvně řekli jasně, že my budeme pracovat ke skončení toho varšavského paktu, zatímco Ševardnadze tenkrát na toto zasedání přijel s tím, že budeme varšavský pakt reformovat po vzoru Severoatlantické aliance. A čili my jsme tady řekli ne, to my máme jinej, jiný jaksi, jinou perspektivu. Já vím, že v té chvíli, kdy jsme toto řekli, tak nám v té střední Evropě se začalo vytvářet jakési bezpečnostní vakuum. Navíc my jsme viděli, že v té Moskvě ten Gorbačov to nemá pevně v rukách. Čili prezident Havel patrně z tohoto důvodu jaksi ve svém projevu jednom naznačil, že perspektivně chceme do Severoatlantické smlouvy, ale zase v té chvíli to byl ten signál a to nebyla ještě ta detailní práce k tomu. Ta detailní práce v podstatě přišla až někdy od toho roku 94, v roce 95, a kterou jsem měl tedy příležitost, když jsem přišel do Bruselu koncem roku 95, tak jsem měl příležitost jaksi, abych tak řekl, organizovat.

A pracovat na tom, aby se Česká republika ...

A pracovat na tom.

... stala členským státem Severoatlantické aliance, což se stalo v polovině března roku 1999. Připomeňme si, co tehdy, při vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, řekl tehdejší český prezident Václav Havel.

VÁCLAV HAVEL (zvukový záznam): Stáváme-li se členy Severoatlantické aliance, není to pouze jeden z nejvýznamnějších okamžiků v našem téměř už desetiletém vývoji po pádu komunismu, ale je to i jeden z nejdůležitějších okamžiků celé naší historie, protože nikdy jsme nebyli součástí takto široké, takto pevné a takto závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho, vůli našeho národa. Tak pevně bezpečnostně zakotveni, jako budeme nyní, jsme nebyli vlastně nikdy.

Konstatoval v polovině března roku 1999 při příležitosti vstupu České republiky do Severoatlantické aliance tehdejší český prezident Václav Havel. Bývalý ministr zahraničí, diplomat Jaroslav Šedivý, host Interview BBC, byl právě u těch zásadních okamžiků od roku 1995 při té integraci České republiky do Severoatlantické aliance. Byly tam okamžiky, kdy vy jste si říkal to začíná být velmi komplikované a nebezpečné?

Podívejte se, já jsem k celé této otázce přistupoval jako pragmatik především. Já jsem si prostudoval, když jsem byl vyzván ministrem Zieleniecem, abych převzal tedy styky jako velvyslanec v Bruselu, abych zároveň převzal styky s Aliancí, tak já jsem si to jaksi prostudoval a viděl jsem jednu věc. Má-li naše armáda rychle přejít k modernímu stavu, sama na to nestačí, čili tlak tohoto seskupení vojenského je nutný.

To znamená přinutí armádu k zásadním reformám.

Přinutí armádu k zásadním reformám. Za druhý, postavení Československa nebo České republiky ve střední Evropě v té době bylo třeba napojit na nějaký solidní fungující jaksi systém. A teď, když jsem viděl, co všechno atlantické, NATO, budu říkat NATO, ono je to kratší, jakou strukturu má, co všechno dokáže pro tu armádu udělat, jakým způsobem, například otázka crisis management, řešení krizových situací.

Krizových situací.

To u nás byl úplně zapomenutý problém nebo neřešený problém. Kdežto pod tlakem NATO se vytvářel celý systém tohoto řešení krizových situací. NATO mělo další výhody pro nás. Například já jsem navštívil takzvanou, NAMSA se to jmenuje, to je, to je, jak bych to řekl, agentura pro náhradní díly NATO, ale doslova pro náhradní díly NATO a tam tato agentura je schopná během, já nevím, několika hodin dodat náhradní díl odtud někam jinam, a to od nějakýho základního šroubku, až po jakousi elektroniku. To jsou prostě nebo naftovody, evropské naftovody řízené NATO. Já jsem například ...

K tomu všemu se dostane diplomat?

K tomu všemu. Já jsem se tam dostal, když jsem byl v Paříži, a když nám v 91. roce Rusové v lednu jaksi nedodali ropu, tak já jsem šel do centra, to je ve Versailles, řízení naftovodů NATO a šel jsem tam dojednávat, kdyby v případě, že nám Rusové nedají tuto naftu a my se dostaneme do určité situace, jestli jsou schopni nám na nějakou dobu vypomoct. A oni řekli ano, my jsme schopni, ale po delším jednání, my jsme schopni šest týdnů zásobovat Československo ropou potřebnou tak, aby ... Čili pro mě NATO byla pragmatická záležitost především.

Konstatuje Jaroslav Šedivý. Děkuji, že jste byl hostem Interview BBC. Někdy příště na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.