Václav Moravec moderátor BBC

Ivan Medek ve studiu BBC

Pravidelně usedá k psacímu stroji a posléze i k mikrofonu BBC. Není asi mnoho posluchačů, kteří by neznali jeho hlas.

Desatero přikázání lidem pravděpodobně něco alespoň vzdáleně připomíná, kdežto sedmero hlavních hříchů je známo jen malým a dnes většinou uzavřeným skupinám. Dovolím si je vyjmenovat - pýcha, lakomství, necudnost, závist, nestřídmost, zloba, lenost.

Novinář Ivan Medek pro BBC píše pravidelně fejetony a témat, o kterých může vyprávět s nadhledem a lehkostí, je bezpočet. Nejen o tom bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl novinář Ivan Medek. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Neberte následující otázku jako formální, byť může formálně vyznívat. Jak se vám daří, Ivane Medku?

Mně se daří výborně. A není to vtip, protože, když uvážím, jak se daří většině lidí, které znám, tak je to nesrovnatelné.

Útlá knížka vašich vzpomínek právě nese název Děkuji, mám se výborně. Ve kterých okamžicích Ivan Medek velmi stěží odpovídal na otázku, jak se máte, díky, mám se výborně?

Já jsem vlastně odpovídal vždycky zcela upřímně.

A vždycky tam bylo, že se máte výborně?

Že se mám výborně. Já jsem si na to zvykl. Na ten pocit, že se mám výborně. Zejména proto, že myslím, že si to nezasloužím.

První slova závěrečného odstavce vašich vzpomínek znějí, teď cituji doslova: "Od dětských let jsem se považoval za netalentovaného." A dál v textu stojí, cituji doslova: "V podstatě jsem nikdy nic konkrétního nechtěl a vždycky jsem se do všeho pletl, ale mám pocit, že jsem dostal nezaslouženě spoustu darů," konec citátu. Můžete rozvést, které dary jste dostal nezaslouženě?

To bych nerad dělal, protože si na to nepamatuju. Já mám pocit, že jsem v určitých okamžicích, nebo v rozhodujících okamžicích svého života vždycky našel moment, který mně umožnil jednat, vstupovat do té situace, rozhodovat se svobodně, nezávisle a mít pocit, že to, co dělám, je užitečné. A to je jeden z darů, ten pocit, že bych měl mít něco, že bych měl dělat něco užitečného, je jeden z darů, který, myslím, mě provází celý život.

Ivan Medek, host Interview BBC se narodil třináctého července roku devatenáct set dvacet pět v Praze na Letné. Otec Rudolf Medek byl legionář a spisovatel, dědeček byl slavný malíř Antonín Slavíček. Přes babičku Slavíčkovou, která si vzala Herberta Masaryka, jste byl nevlastním pravnukem Tomáše Garrigua Masaryka. Nebylo to spíš o tom, že dítě s takovými rodinnými kořeny se vždy bude považovat za netalentované a méně schopné?

Já myslím, že ne. Spíš by ty kořeny, nebo ty rodinné souvislosti mohly znamenat růst nějakého takového sebevědomí, a to jsem neměl. Ne proto, že bych si sám sobě nevěřil, ale protože jsem věděl, že talent třeba mého bratra je velmi vyhraněný, kdežto já, pokud vůbec nějaké talenty nebo nějaké schopnosti, spíš než talenty, mám, jsou nevyhraněné, jsou, řekl bych, spíš obecně použitelné.

Stávalo se u vás doma často, že vás srovnávali s bratrem, který měl vyhraněný výtvarný talent a říkali: "Podívej se na ...

Ne, to rozhodně ne. V žádném případě my jsme nevyrůstali v takové, řekl bych, konkurenční společnosti vzájemně. My jsme si hráli, když jsme byli malí, a pak jsme spolu nekonečně debatovali, když jsme byli větší, a pak jsme spolu nepřetržitě uvažovali o změně režimu. Ale že by jeden druhému nějak záviděl, to rozhodně ne.

Když jste spolu nekonečně debatovali, na čem především jste se střetávali, na jakých tématech, s bratrem?

Ten střet, samozřejmě jsme se střetávali na tématech kumštýřských, protože na to má každý člověk nějaký názor, eventuelně odlišný od toho druhého. Ale my jsme si v tomhle tom směru rozuměli tím, že jeden druhému se do jeho vlastních stanovisek nepletl a nepletl se mu samozřejmě už vůbec ne do řemesla.

Když se Ivan Medek narodil, pronesl někdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk i tato slova:

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (zvukový záznam z roku 1920): Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také metodou všeho veřejného a soukromého života. Je názorem na život. Podstata demokracie je shoda lidí, /nesrozumitelné/, láska, lidskost.

Slova Tomáše Garrigua Masaryka pronesená v roce 1920, kdy se narodil Ivan Medek, host Interview BBC. Když se podíváte na to, v čem především měl Tomáš Garrigue Masaryk vliv na vaše myšlení a úvahy, které aspekty byste zmínil především?

Já bych řekl, že především ty, o kterých právě v tuto chvíli zaznělo Masarykovo slovo. Jenom malá oprava, já jsem se narodil roku 1925. Masaryk tohle řekl pět let před mým narozením. Což je krásné, já jsem docela rád. Já si to totiž odjakživa myslím, že demokracie nejsou politické strany, ty jsou pouze jedním z prostředků demokracie. A samozřejmě, že to bez nich těžko jde, nebo vůbec nejde. Ale demokracie jsou vztahy mezi lidmi. To je to, co Masaryk říká jinou formou, to je způsob života ve společnosti.

Nemýlím-li se, tak poprvé jste se viděl s Tomášem Garriguem Masarykem v roce 1930, to vám bylo pět let, byl jste malé dítě a dodnes si vzpomínáte na to, že vám utkvěly v hlavě jeho velké černé jezdecké boty, není-liž pravda. Pak ještě několikrát v Lánech. V rozhovoru pro Českou televizi jste třetího ledna roku dva tisíce dva řekl, že váš tatínek měl trochu jiné názory než Masaryk. A cituji doslova: "Otec stál velmi vpravo a pan prezident Masaryk se nerad hádal," konec citátu. Jak časté byly u vás doma hovory o politice a o Masarykovi?

O politice prakticky neustále, o Masarykovi zdaleka tolik ne, protože Masaryk nebyl ten klíčový problém první republiky, politický problém, to byl Beneš. Samozřejmě k tomu se ještě dostaneme. A Masaryk měl zcela jasné představy o budoucnosti státu, a ty nebyly technokratické, ty nebyly, řekněme, politicko-vědecké, ty byly, ty vycházely z filozofie a z hlubokého porozumění smyslu existence člověka a společnosti, narozdíl od Beneše.

Ale k těm, řekněme, názorovým střetům mezi vaším otcem a mezi Masarykem docházelo často?

K těm názorovým střetům docházelo prakticky hlavně po skončení války, první světové války, kdy měl můj táta trochu jiné názory na budoucnost našeho státu, byl nacionalista, narozdíl od Masaryka, který byl socialista, a také se k tomu stále a vždycky hlásil, a kromě toho na otázku postoje československých legií v Rusku vůči komunismu. Můj táta byl přesvědčen o tom, že proti komunismu se mělo bojovat od úplného počátku, to znamená už v legiích, a také se o to pokusil s těmi vojáky, kteří tam tehdy byli, nebo s některými alespoň. Kdežto Masaryk se domníval, že jsme se do těch věcí neměli plést. Což samozřejmě z mezinárodního hlediska měl pravdu.

Když jste s otcem polemizoval o politice v dětství a v mládí, střetával jste se s ním hodně právě na téma nacionalismus nebo vlastenectví, abychom byli přesnější v té terminologii první republiky?

Já jsem s ním vlastně nepolemizoval, protože na to nebyl čas. Táta byl v letech, kdy mně se blížilo patnáct let, bylo mně patnáct, když umřel. Ale v těch letech, kdy se mi blížilo těch patnáct let, to znamená, kdy kluk už začíná trošičku myslet a dospívat, měl táta velmi těžkou, těžce nemocný. A ty debaty s ním byly spíš osobního rázu.

Opět si připomeňme slova prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka pronesená ve dvacátých letech.

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (zvukový záznam z dvacátých let): Věřím, že také demokracie, jako celý život jednotlivců a národů, je z boží milosti. Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidi, lidi živý, tedy lidi věřící v poslání svého státu a národu, lidí spojených idejí. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a /nesrozumitelné/. Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.

Demokracie jako revoluce hlav a srdcí, i tak se zamýšlel nad demokracií ve dvacátých letech první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Když se Ivan Medek po několika desetiletích ohlédne a podívá se na politické názory otce, o kterých jsme už mluvili, a na politické názory Tomáše Garrigua Masaryka, rozumím tomu správně, že nyní má blíž právě k Masarykovi?

Já si myslím, že ano. Je to přirozeně dáno vývojem a je to dáno vývojem osobním. A je to kromě toho dáno poznáním faktů mezinárodní politiky a situace, ve které je náš stát teď a ve které byl, řekněme, nebyl, nebo by ta situace vypadala jinak, kdyby byl Masaryk o padesát, nebo, já nevím, šedesát let mladší, kdyby byl teď.

Kterou první knihu Masarykovu jste četl a kdy?

Já jsem četl Masarykovy knihy už před svojí emigrací, Otázku sociální, tu jsem četl jako první.

V rozhovorech poměrně často zmiňujete zásadní nesouhlas otce Rudolfa Medka s kapitulací Československa v roce devatenáct set třicet osm. Cituji vaše slova z prvního června roku dva tisíce pět z deníku Mladá fronta DNES, následuje doslovný citát: "Ať už táta měl, nebo neměl pravdu, jedno je neoddiskutovatelné. Kapitulace v roce devatenáct set třicet osm zlomila charakter společnosti. Od té doby si Češi už vždycky budou myslet, že není třeba obětí, že se dá všechno okecat," konec citátu. Používáte absolutní hodnocení, Češi si budou vždy myslet. Proč to absolutní hodnocení?

Spíš to absolutní hodnocení vychází ze zkušeností a ze skutečnosti, protože i teď si to vlastně v podstatě myslím. Najděte mi v té společnosti někoho, kdo je schopen se za něco obětovat, myslím v politickém smyslu, včetně politických stran.

Já ale namítnu, je patnáct let od nějakého mezníku a Československem či Českou republikou se prohnaly dva totalitní režimy. Vy nemáte naději, že ta věc nebude absolutní, že v budoucnu se budou Češi obětovat?

Z hlediska budoucnosti, ale bojím se, že dost daleké, bych to odvolal samozřejmě, kdybych věděl, nebo tušil, jak budou jednat a myslet moji pravnuci, mám dva, tak bych řekl, že mám naději. Ale ještě jsou skutečně malincí.

Co si myslíte, že by mohlo vést k tomu, aby charakter společnosti, který byl zlomen v roce 1938, byl napraven, a abychom se nebavili zatím v tom absolutním hodnocení a aby ta naděje byla naplněna.

Já si myslím, i když to bude samozřejmě znít hrozně obecně, že nejdůležitější je vyvolat v nás všech, já nikoho nevyjímám, pocit odpovědnosti vůči každému činu, který děláme, a kromě toho vědomí, že musíme hrát otevřenými kartami. Já vždycky, když jsem, řekněme, byl na Hradě, nebo dostával nějaké funkce, tak jsem říkal: "Pro mě by bylo ideální, kdybych měl v bytě, kanceláři a všude odposlouchávací zařízení."

Z jakého důvodu?

No, ať každý vidí a slyší, co říkám, co si myslím, není nic tajného. Ve chvíli, kdy jsou věci tajné, s výjimkou řekněme státní bezpečnosti nebo podobně, bezpečnosti státu, přesněji řečeno, tak je to chyba.

A co možná námitka, že to člověk musí mít, obrazně řečeno, odposlouchávací zařízení doma, v kanceláři, aby se choval odpovědně, aby věci nebyly tajné, protože ta transparentnost ho nutí k odpovědnějšímu chování?

Já si myslím, že ano. Pokud to neumí sám v sobě, zevnitř, tak pak ať je sledován, ať žije ve skleněné krabici.

Ve kterých okamžicích vy jste se, lidově řečeno, načapal při tom, že jste neměl onu dostatečnou odpovědnost, podíváte-li se nazpět?

Já bych neřekl, že se to týkalo odpovědnosti, ale musím se přiznat samozřejmě, že byly okamžiky, kdy jsem byl nucen říkat věci, které, s jakými jsem nesouhlasil, anebo mlčet.

Které okamžiky to byly, kdy jste musel říkat něco, s čímž jste nesouhlasil?

Já jsem měl různá povolání a některá z nich, zejména to poslední, měla, řekl bych, jako takovou služební povinnost nebo běžnou povinnost nebo samozřejmost loajalitu.

Šest let na Hradě.

A ta loajalita tím odchodem nekončí.

Edvard Beneš, muž, který vedl exilovou vládu v Londýně, muž, který v roce devatenáct set čtyřicet promlouval z vln rozhlasové stanice BBC.

EDVARD BENEŠ (zvukový záznam z roku 1940): Československá vojska v zahraničí znova nastupují po boku spojeneckých armád, aby přinesla největší oběti krve. Jako my zdviháme v zahraničí československou vlajku, drž pevně i ty, československý národe, náš národní a státní prapor ve znamení našeho nového odboje. V tomto okamžiku stojíme a stojíte i vy v otevřeném boji s německým nacismem, jemuž jsme my v zahraničí vyhlásili válku jménem československého národa. Nebudete a nejste osamoceni. Válka nepřestane, dokud tento režim nepadne a dokud odpůrce nebude poražen na hlavu.

Rok devatenáct set čtyřicet a slova Edvarda Beneše, šéfa exilové vlády, pronesená na vlnách BBC. Když teď srovnáme Edvarda Beneše jako prezidenta a vašeho otce. Máte blíž k otci a k jeho názorům, než spíš k Benešovi?

K otci.

K otci. Byl to Edvard Beneš, jehož jméno je spojeno s prezidentskými dekrety a odsunem, vy jste v rozhovoru pro časopis Týden šestého října roku dva tisíce tři k odsunu řekl, cituji doslova: "Situace byla rozporuplná. Věděl jsem o zlých excesech prvního odsunu, ale stejně jako absolutní většina Čechů jsem na něj nahlížel jako na nevyhnutelný. Pak jsem se ale na začátku šedesátých let dostal do pohraničí a viděl jsem, jak to tam vypadá," konec citátu. To znamená, že ta šedesátá léta a vaše zkušenost z pohraničí zásadně změnila váš pohled na odsun?

Myslím, že to nebyla jenom ta skutečnost. Ta skutečnost samozřejmě byla děsivá, protože to byly rozbité vesnice, lidi, kteří tam loupili, strašlivá společnost, která se tam nastěhovala místo těch Němců, kteří tam byli dřív. To je jedno poznání, ale to druhé, nejpodstatnější, je, že se ve mně postupem času rodila utkvělá představa, jednoduše řečeno, tento stát nikdy nebyl jednobarevný, nikdy ve svých dějinách. Jednobarevnost uměle vytvořená je něco, na co se strašlivě doplácí, stejně jako na mnohobarevnost uměle vytvořenou. Jakmile začnete zasahovat seshora do struktury společnosti a máte takový pocit, že máte na to právo dokonce, tak je to nebezpečné, protože se vám začnou dít věci, které jste neočekával a o kterých si myslíte, že by k nim nikdy nemohlo dojít, případy rabování a loupeží a nezvládnutelná situace, dneska například mezi Romy a námi a tak dále. To všechno je důsledek odsunu samozřejmě. Ale kromě toho je tam jedna vážná věc, kterou jsem si uvědomil později a na kterou jsem se nedávno zeptal jednoho velice dobře fundovaného masarykologa. Říkám mu: "Prosím tě, myslíš, že by Masaryk souhlasil s odsunem?" A on povídal: "Samozřejmě." Já říkám: "Bez soudu na principu kolektivní viny?" On říkal: "No, to je vyloučené, to by Masaryk nikdy nepřipustil."

Vy jste v souvislosti s těmi poválečnými událostmi a s jejich rezidui v současnosti řekl v tom citovaném rozhovoru pro časopis Týden šestého října roku dva tisíce tři i tato slova: "Především už se jednou musíme zbavit strachu z Němců, protože to společnost demobilizuje," konec citátu. Na kterých příkladech byste demobilizaci české společnosti strachem z Němců ilustroval především?

Já bych řekl, že na posledních událostech, například na případu odhalení pomníku těm lidem, kteří byli svrženi v Ústí nad Labem z mostu v roce čtyřicet pět na jaře, kde někteří naši politikové, je zbytečné je jmenovat, protože to každý ví, prohlásili, že tam nepojedou, a jiní politikové, konkrétně jeden, prohlásil, že to je laciné, laciné a nemoudré, nebo já nevím, jak pokračoval, protože si ta slova nepamatuju, nepotřebuju si je pamatovat. Ale tady myslím, že je to nahrávání těm nejhloupějším lidským svodům a vlastnostem, především závisti a strachu. Jakmile je politika založena na závisti a strachu, tak je to špatná politika, bez ohledu na to, kdo ji dělá.

Co především by podle vás mohlo českou společnost, řekněme, konečně, definitivně, je-li to vůbec možné, zbavit strachu z Němců, o kterém mluvíte?

Tak kdybychom je trochu víc poznávali. A to se snažíme nedělat. Právě těmi akcemi, o kterých jsem mluvil, kam Němci přijíždějí s otevřenýma rukama, bez jakýchkoliv podmínek předem. My vůbec neakceptujeme to, že by v Německu sudetská politika, taková ta, o které se u nás hovoří jako o sudetské, to znamená revanšistická, že by v Německu nehrála nějakou roli, totiž nehrála vůbec žádnou roli, prostě nehraje tam roli. Je zcela okrajová, což se u nás neví a odmítá se to vědět, a to si myslím, že je to dost důležité. Já neříkám, že Německo znám. Já ho znám trochu. Já znám spíš Rakousko a taky spíš, bych řekl, trochu. Ale já jsem se nikde nesetkal, doslova nikde, přestože k tomu bylo mnoho příležitostí, s tím revanšismem, o kterém se u nás mluví jako o hlavním tahu německé politiky.

Měl jste vy osobně strach z Němců, protože jste zažil druhou světovou válku?

Musím říct, že ne. Já jsem, já jsem měl jeden takový moment v životě, kdy při Pražském povstání jsem se dostal různými cestami do jedné z ulic, kde byl na zemi částečně nebo skoro úplně lynčovaný německý voják, důstojník. Já jsem měl v té době karabinu, a to bylo vzácné, protože většina lidí měla třeba nějaké takové zbraně, které se nedaly použít, jako třeba pancéřové pěsti, a okamžitě, jakmile jsem tam přišel, tak se na mě lidi vrhli a chtěli a říkali: "Zastřel ho, zastřel ho." Já jsem řekl: "Ne, to neudělám, protože nebudu střílet do člověka, který leží na zemi, bez ohledu na to, že to je Němec. To neudělám." Měl jsem co dělat, aby nelynčovali mě. A tam si myslím, že je trošku problém v naší společnosti.

Po válce jste se věnoval především hudbě, pracoval jste mimo jiné jako koncertní jednatel v České filharmonii. Vážné hudbě jste se věnoval i po vyhazovu z orchestru v roce devatenáct set sedmdesát. O místo v Supraphonu jste přišel po podpisu Charty 77. Každý váš portrét se zmiňuje o policejní akci v závěru sedmdesátých let, kdy vás StB odvezla k Lánům za Prahu, zbila vás, omráčila. Pátral jste ve svých svazcích, které na vás vedla StB?

Ne, já jsem se nikdy do těch svazků nedíval. Z části, částečně proto, že jsem na to neměl čas, nebo, bych řekl, že mě to tak moc nezajímalo. A částečně proto, že tam nechci některá jména číst.

To znamená, že by to mohli být vaši blízcí a přátelé a přišel byste o zbytek iluzí, které máte?

Já nemám vůbec žádné iluze, ale jak jste možná poznal z toho, jak dosud spolu hovoříme, ale já to prostě nechci vědět. Já to považuju za naprosto zbytečné. Mé osobní vztahy vůči mým známým a mým přátelům by to nezměnilo, ale strašilo by mě to v hlavě, a to nechci.

Nezměnilo by to, kdyby jste se dozvěděl o některém z vašich hodně blízkých přátel, že na vás donášel komunistické tajné policii?

Nezměnilo, bylo by mi toho člověka líto. Jako je mi předem líto spousty lidí, kteří to dělali.

V roce devatenáct set sedmdesát osm přišla emigrace Ivana Medka do Vídně, odkud se v osmdesátých a devadesátých letech hlásil jako zpravodaj Hlasu Ameriky.

REDAKTORKA (zvukový záznam): Náš vídeňský dopisovatel Ivan Medek se hlásí s nejnovějšími aktualitami z Československa.

IVAN MEDEK (zvukový záznam): Československo je ve středu zájmů světové veřejnosti. Zásadní politické změny jsou nezbytné. Aktivizuje se celá společnost včetně nekomunistických stran. Za sobotu a neděli bylo vydáno několik desítek různých prohlášení. Vybírám z nich jen dnes malou část. Na setkání v hledišti ...

Ozýval se hlas Ivana Medka z rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Toto byl listopad roku devatenáct set osmdesát devět. Kdo vám nabídl pracovat pro Hlas Ameriky?

Mně to nikdo nenabídl. Já jsem se hlásil původně do Svobodné Evropy, ale tam mě nepřijali, neměli zájem, taky to nějak tak nešlo, z nějakých důvodů, já nevím přesně jakých, ale to není důležité. Pak jsem se vrátil do Vídně z Mnichova a tam mně někdo řekl: "Zajdi do Hlasu Ameriky, třeba by tam něco šlo." Já jsem si vzpomněl, že znám už z Prahy Pavla Pecháčka, který byl redaktorem, zavolal jsem tam a domluvil se, že budu něco vysílat. Oni říkali: "Dobře, tak to zkus." No, tak jsem to zkoušel a oni něco z toho převzali, něco ne. Ale to je správné, protože oni mají právo rozhodnout, co budou vysílat. Ne, abych já si myslel, že to, co je z Prahy nejdůležitější, musejí vzít, nemusejí. Vzali jenom to, co bylo pro ně dobré. No, a postupem času se ukázalo, že je toho pro ně dobrého víc.

A stal jste se stálým dopisovatelem.

Stal jsem se stálým dopisovatelem.

Hlasu Ameriky. Už jsme zmínili, že šest let jste strávil v těsné blízkosti prezidenta Václava Havla, v prezidentské kanceláři. Připomeňme si, co Václav Havel řekl v novoročním projevu v roce 2003.

VÁCLAV HAVEL (zvukový záznam z novoročního projevu roku 2003): Dnes uplynulo deset let od okamžiku, kdy vznikla Česká republika jako samostatný stát. Co jejímu vzniku předcházelo? V podstatě tři roky velkého revolučního kvasu, kdy se měnil celý právní systém a obnovovala demokracie, kdy ožívaly všechny po desítiletí potlačované svobody, kdy ohromné státní vlastnictví masivně přecházelo do privátních rukou, kdy se téměř ze dne na den objevovaly celé skupiny nových politiků, rodily se nové politické strany, probouzel se opět spolkový život a kdy jsem se jako politici, vesměs začátečníci, narychlo seznamovali s velikostí problémů, které dřímaly pod povrchem předchozích poměrů, a jejichž hloubku předtím málokdo z nás dokázal přesně odhadnout.

Slova Václava Havla z posledního novoročního projevu Václava Havla ve funkci prezidenta, leden roku 2003. Vyrozuměl jsem správně ze slov Ivana Medka, že už by kancléře prezidentovi nedělal, i kdyby jím byl Václav Havel?

Já myslím, že by to dost dobře nešlo. Teď nemluvím o tom, že bych do té kanceláře, řekněme, stěží dolezl. To je jiná otázka, mně je osmdesát let a nemám úplně zdravé nohy, ale to je jedno, ale věci se nemají opakovat.

Ale teď myslím to, kdyby jste byl býval věděl, co to bude znamenat pracovat v kanceláři, to znamená býti loajální, někdy se raději kousnout do jazyku a mlčet nebo neříkat zcela upřímně to, co si myslíte?

To ne, já jsem jednou řekl snad v nějakém rozhovoru, to už si nepamatuju, že kdybych nemohl říkat to, co si myslím, tak bych z té kanceláře odešel. Ale to se ..., takové věci, o kterých hovoříte, se netýkaly nikdy podstatných věcí, ty se týkaly drobných detailů, řekněme, spíš takového, řekněme, pracovního nebo osobního charakteru.

Vy jste ke svému působení na Pražském hradě v pozici kancléře Václava Havla řekl, cituji doslova: "Nikdy jsem neměl s Václavem Havlem vážný konflikt, ale měl jsem s ním řadu kritických rozhovorů," konec citátu. Ty kritické rozhovory se právě týkaly těch detailů, o kterých jste mluvil, nebo i některých věcí, zásadních věcí ve vztahu k dění ve společnosti, Havlově fungování v roli hlavy státu a podobně?

Spíš toho druhého. A vypadalo to konkrétně tak, že prezidentovi, konkrétně Václavu Havlovi, nebylo dost dobře možné říct: "Měl byste to nebo ono napsat," protože to nechtěl, v tomhle tom směru byl velmi citlivý, ale bylo mu možné říct, například Olga to dělala často: "Tohle nedělej, nebo tohle nedělejte, to není dobré, to není, řekněme, vhodné pro vás jako pro člověka a pro prezidenta republiky už vůbec ne." Jsou takové situace samozřejmě, ale není třeba o nich mluvit veřejně, protože to prakticky skoro vždycky, skoro vždycky se uplatnil, řekněme, zdravý rozum Václava Havla a i můj pochopitelně, protože to bylo zapotřebí, abychom ho měli oba.

Když jsem pročítal stovky portrétů Ivana Medka, našel jsem i jednu větičku, že když jste byl v exilu, tak jste si říkal, že vám bude stačit, až budete s Pavlem Tigridem sedět doma v Praze, v kavárně Slávia a nadávat na poměry. Naplnila se ta úvaha po listopadu osmdesát devět, že byste seděl s Tigridem v kavárně Slávia a nadávali jste na poměry?

Naplnila, dokonce v mnoha různých kavárnách a hospodách, to je přirozené. Ale nebylo to jenom nadávání na poměry. Bylo to spíš trochu uvědomění si, že jsme se možná v některých věcech v exilu mýlili. My jsme se domnívali, že ústřední, takovou hlavní potřebou společnosti u nás je změna režimu, že si to přejí všichni lidé, že to je touha po svobodě. A ukázalo se, že ne, že ta svoboda je něco, co mnoha a mnoha lidem spíš překáží, nebo o čem se domnívají, že to je k ničemu, že to na nic nepotřebují a že to byly spíš, že to byly momenty, kdy už toho měli dost, měli už dost toho komunismu, ale nebyla tam ta jasná představa o tom, co bude, jak to bude, jak by to mělo být, co by všichni měli udělat, aby to tak bylo. No, a samozřejmě jsme si tohle to s Pavlem, a nejenom s ním, uvědomovali.

Říká publicista Ivan Medek, host Interview BBC. Přeji vám, ať se máte i nadále výborně, a těším se na dalších třicet minut u mikrofonu rozhlasové stanice BBC. Děkuji vám.

Já vám také děkuji.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.