Václav Moravec moderátor BBC

Petr Fejk ve studiu BBC

Rekordní rok, takový bude pravděpodobně rok 2005 pro pražskou zoologickou zahradu. Půlmiliontého návštěvníka přivítala už v červnu. Co je hlavním důvodem stále rostoucí návštěvnosti pražské zoo?

Nejen o tom bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk. Přeji vám hezký dobrý den. Vítejte v BBC.

Dobrý den.

Když váš jedenáctiletý syn Oliver v rozhovoru pro Mladou frontu DNES odpovídal dvacátého prvního června na otázku, koho má táta v zoologické zahradě nejraději, řekl doslova, cituji: "Já bych řekl, že tučňáky." Konec citátu. Trefil se váš syn?

No, tak já velice často mluvím o různých zvířatech s láskou. Takže já mám tučňáky velice rád, ale nemůžu říct, že by to byl nějak bezkonkurenční favorit. Kolikrát jsem mluvil i o jiných zvířatech. Já mám rád jakýkoli zvíře, který vlastně mě trošinku vrací zpátky do dětskejch let, trošku když je bizarní, když je to taková komiksová trošku figurka.

A v čem vás tučňáci vracejí do dětských let?

Tím, že je to opravdu, to je komiksová figurka, to je vlastně bizarní zvíře a děti většinou upoutávají zvířata, který prostě vykazujou známky nějaké podivnosti nebo zvláštnosti, takže sloni mají chobot a žirafy mají dlouhý krky, no, a ti tučňáci jsou prostě legrační postavičky, protože připomínají legrační lidičky, no.

Vy v rozhovorech s Oliverem nejvíce asi mluvíte o tučňácích, že zmínil právě tučňáky.

Já si myslím, že to je jeho spontánní reakce, kdybyste se zeptal druhý den, tak řekne jiné zvíře.

Žirafu nebo slona?

Třeba.

Vy, pokud byste byl tlačen novinářem k tomu, abyste řekl, které zvíře ze zoo, nebo který druh máte nejraději, tak byste řekl ty tučňáky?

To je nejčastější otázka, kterou dostávám. Jednak na to odpovídám trošku takticky, protože se to nesluší na ředitele zoo, aby označoval některé zvíře, pak si to ti zoologové berou osobně, a říkám, že nejradši mám svého psa, což je opravdu pravda, protože ten vztah se může vytvořit jedině, když se oba dva dlouhodobě znají. To se skutečně uskutečnilo jenom s tím mým psem.

To opravdu, že vstupuji do vaší řeči, u manažera tak funguje, že by v případě, pokud by označil nějaký jeden živočišný druh, že by zoologové v zoologické zahradě, v nadsázce, hráli prestižní hru?

Ne, to u nás zase takovýhle lobbying nefunguje. U nás, v podstatě pro mne to znamená bonmot, ale je třeba pravda, když je ředitel zoolog a ví se, že je to herpetolog, tak na tý zahradě je to znát. Znám své kolegy, kteří promítli své osobní zaujetí a vášeň do celkového konceptu zoologické zahrady. To u mne nehrozí. I kdybych to řekl, tak oni vědí, že já jen tak si povídám o nějakém filosofickém nebo estetickém rozměru toho zvířete, nikoli o své chovatelské vášni. Já ale nejčastějc, když už mě dotlačí, tak zmiňuju, že vlastně třeba nesdílím vášeň některých lidí, nebo tíhnutí třeba k šelmám, k predátorům, k těm, kteří vládnou. Já jsem vlastně i ve škole třeba, když jsem učil, tak mě vždycky spíš pedagogicky zajímali outsideři a ti, kteří měli problém, kterým jsem musel nějakým způsobem pomoct ten problém vyřešit.

Kdo je outsiderem ve světě zvířat především?

No, a právě možná to má souvislost s tím, že mě strašně zajímají vždycky plachý zvířata, ta, která jsou lovena. To znamená ...

To tučňáci nejsou.

No, ne, to já, to je Oliverova reakce. Teď jste se zeptal, na co bych odpověděl já, a jako mě třeba vzrušuje a přijde mi jako velké dobrodružství to navazování vztahů plachýho exotickýho zvířete s člověkem v prostředí, kde mu vlastně nic jinýho nezbývá.

Kdo je největším outsiderem, či největší outsideři v pražské zoologické zahradě?

To se takhle nedá říct. Ten outsider je termín, který jsem použil, abyste vlastně pochopil nějakou logiku v tom mém názoru. Já to jenom dopovím, že jsem třeba opravdu, když vidíte, že vám důvěřuje žirafa nebo los, že si vezme od vás ten rohlík a přitom víte, že v přírodě by se to nikdy nestalo, tak si uvědomujete, že je to vzrušující, ojedinělej zážitek a strašně mě to zajímá, když plachý zvíře se vás bojí a překoná to. Já nevím, Tanec s vlky, ten vlk, kterej si vzal od toho hlavního hrdiny to maso, to mně prostě přijde úžasný, když vám to exotický zvíře projeví svoji důvěru, než že bych obdivoval nezávislost třeba koček, kočkovitých šelem. Já jsem víc pes než kočka. Já mám rád vztah víc než svobodu.

Vy jste právě o svém psovi už mluvil v tomto Interview BBC. Když jsme u Petra Fejka očima syna, v tom citovaném rozhovoru Oliver taky dostal otázku, o čem táta vypráví ze života zvířat. Odpověď byla následující. Opět cituji: "Když jsem byl malý, tak mi vyprávěl legrační příběhy o Kubáskovi, to je náš pes." Konec citátu. Jak hodně jste při těch legračních příbězích, které jste vypravoval vašemu synovi, fabuloval?

To byly úplně vymyšlený příběhy. To já jsem tomu říkal příběhy, které se skutečně staly. Od určitého věku už to nechtěl poslouchat, protože to prohlídl a ty příběhy, které se skutečně staly, byly naprosto fiktivní, nesmyslný historky, a to na nich bylo to hezký.

To znamená, vy jste hodně dobrý fabulátor? Jen tak si vymyslet příběhy.

Tak, já jsem vystudoval literaturu, když jsem na to měl čas a když jsem to studoval a žil jsem tím, tak jsem i psal a vytváření fikcí a fabulací a i učitelská profese o tom je, to je prostě moje druhé já. To já jsem pořád, dlouho, dlouho i pořád koketuji s tím, že bych se tomu někdy chtěl strašně věnovat.

To znamená, že se považujete za dobrého vypravěče?

Nevím, jestli vypravěče, protože někdy se mi stává, že vlastně nejsem v tom přímým osobním kontaktu jako vypravěč člověk - člověk, že nemám dostatek tréninku. Já jsem dokonce i to vyprávění pro kluka považoval za takovej trénink toho a byl jsem za to vděčný, že to poslouchá, ale často se mi třeba stává, že se necítím být dobrým vypravěčem osobně na živo, třeba že nejsem dostatečně vtipný, protože jsem spíš takový jako racionální systematik a mám rád, když si to můžu předem připravit.

Ale to přece vypravěč nemusí být zase vtipný.

No, ale tak někdy to postrádám. Někdy bych rád a cítím, že to nedokážu, já nevím, spontánně s nějakým menšíkovským přístupem, ale že si to prostě musím promyslet. A já většinou, když se snažím někomu něco vyprávět i v zahradě, tak se velice pečlivě připravuju. Jako učitel jsem se velice pečlivě připravoval. A to trošku snižuje tu improvizátorkou vypravěčskou hodnotu. Nicméně se považuju za dobrýho fabulátora, vím přesně, co je v jaké situaci a pro jakého posluchače dobré, vhodné, a co ne. To mě naučila literatura, výuka literatury a láska k tomu mluvenýmu i psanýmu slovu.

Když se vás deník Mladá fronta DNES koncem června dotazoval na to, zda a kolik zvířat z vaší zoo znáte jménem, řekl jste, cituji doslova: "Asi padesát zvířat znám jménem. Polovinu z nich mám intenzivně rád a o nich můžu povídat příběhy. Jsou to gorily, lachtani, žirafy, sloni, hroši." Konec citátu. Co především rozhoduje o tom, která zvířata znáte jménem?

No, samozřejmě, že kromě osobní inklinace jsou tam jiný indicie, jako například, že vám osud přihrál něco s nimi prožít. To znamená, když třeba stavíte pro nějaká zvířata nový pavilón, tak se s tím druhem dokonale seznámíte. Pak ale vybíráte konkrétní jedince, dáváte dohromady tu skupinu, žijete se vším, co s tím novým pavilónem souvisí, ty zvířata se poznávají, navazují spolu vztahy, oťukávají si to prostředí a vy to v podstatě děláte s nimi. Vždycky jsou s tím spojené nějaké story, nějaké problémy.

To znamená, že čím víc pavilónů se staví, tím víc jmen zvířat Petr Fejk jako šéf pražské zoo zná?

No, to se takhle nedá říct. Tam i ty čísla, oni je tak jako zkreslili. Já jsem to o tom vyprávěl pět minut a potom se to tam objevilo jako téměř statistický údaj. V zahradě je pět tisíc zvířat a já samozřejmě začínám od těch, jednak která jsou kontaktní, se kterými něco v té zahradě se odehrává vůči návštěvníkům, ke kterým jde přijít a mluvit o nich třeba s ošetřovateli, kteří vykazují kontakt vůči lidem i svojí povahou, to jednoznačně jsou sloni. No, neznám ředitele zoologické zahrady, neznám téměř návštěvníka zoologické zahrady, který by neznal jménem naše slonice, lachtani, Gaston, to jsou prostě příběhy. Gorily od výstavby pavilónu přes tvorbu té skupiny, povodeň, novou tvorbu skupiny, mláďata, no, není v zahradě jediný člověk, který by neznal naše gorily jménem. Takže u některých věcí to není otázka mé osobní inklinace, ale prostě je to tím, že ten druh je v každé zahradě hvězda a je i u nás. A dá se říct, že já nemám nějakou svoji inklinaci, že bysme tam měli prostě deset surikat a já byl tak zamilován do surikat, že bych je znal jménem, tak to není. Většinou to jsou ty klasický zástupci, kteří vlastně, nebo po kterých, u kterých i návštěvníci pátrají, jak by se asi mohli jmenovat, protože je to zvíře, nemůžete projít tu zahradu a nemít k nim nějaký bližší, důvěrný vztah, nechtít vědět něco víc o tom zvířeti. A to jsou sloni, to jsou gorily, to jsou třeba tihle ti lachtani, kteří prostě pro dějiny tý zahrady, pro příběhy v tý zahradě plní ty nejčtenější kapitoly.

Ponechme stránkou příběh a osud jednoho z lachtanů, Gastona, který byl pravděpodobně v uplynulých třech čtyřech letech nejvíc popularizován ve sdělovacích prostředcích. Pokud bych Petru Fejkovi, šéfovi pražské zoologické zahrady, řekl: "Tady máte deset minut, povídejte konkrétní příběhy ze života zvířat pražské zoo." Které příběhy byste zvolil?

Tak, já se k tomu dostanu poměrně často, lidé to chtějí. Já většinou nejvíc používám gorilí příběhy. To je asi zvíře, který mně zase osud přihrál jako opravdu nejintenzivnější příběh, který jsem tam prožil, protože gorily se chovaly v pražské zoo čtyřicet let a chovaly se v tak děsných podmínkách, že na konci dvacátého, na začátku jednadvacátého století to bylo naprosto nepřijatelný. A já jsem tam přišel s tím úkolem to změnit. První můj úkon byl zbourat ten pavilón a rozprášit ty zvířata, který tam žily, protože ty byly tím pobytem v nevhodných podmínkách už naprosto psychicky zkažený. Už nemohly žít v páru, už si nezvykly, nezvykly by si na jiné gorily. Začínali jsme úplně od nuly. Všechny ty gorily, každou jsem musel shánět osobně, seznamovat se s nima už když byly doma nebo kde se narodily, jestli jsou odchovaný uměle nebo přirozeně, jestli teď žijí ve skupině, jestli jsou chovný, postupně všechny indicie jsem se s nimi seznamoval, jako kdybyste hledal partnerku přes seznamovací kancelář, tak si nejdřív přečtete, kdo vám vyhovuje. Ono to tak vlastně v podstatě bylo s nadsázkou.

To znamená, že zatímco někteří muži shánějí milenky, tak Petr Fejk má tu náhražku, s nadsázkou, v gorilách.

Protože sehnat gorily do zahrady, která nemá vůbec pověst dobrého chovatele goril, nás si vůbec nikdo nevážil, co se týče chovu goril, že skutečně určitě srovnatelně obtížné jako sehnat, chtít se dobře oženit a sehnat si partnerku pro celý život. Byla to obrovská práce. Mně to prostě zabralo sedm let života a teď do toho vstupuje to, že nejenom sehnat, musíte jim vybudovat nový pavilón, tak dobrý pavilón, jako jsme postavili my v Čechách, není, ale my jsme museli vědět, co to znamená, postavit dobrý pavilón, museli jsme se s tím taky seznámit, takže jsme objížděli dobré gorilince v Evropě a nechávali jsme se inspirovat. Potom tam dáte tu skupinu a začlo to, co vlastně jsme čekali trošku, ale ukázalo se to jako mít velký problém. Ta skupina byla velice nehomogenní, nekompatibilní, byli tam jedinci, kteří třeba vůbec nevěděli, že jsou gorily, že jsou z toho druhu. Například mladý šestiletý samec Pong, který, kterého jsme vytáhli odněkud z Kataru na podnět německého veterináře, který zjistil, že si kdysi dávno jeden šejk pořídil klasicky na africkým trhu vlastně nelegálně a přivezl do Kataru pro pobavení gorilu, ona mu pět let sloužila jako maňásek, ale potom začala dospívat, začala přinášet problémy, začala být agresivní a hrozilo, že bude utracena. Tak jsme se jí ujali, ale to mládě vůbec nevědělo, že je gorila, vůbec se neumělo chovat, neznalo vůbec způsoby chování v přirozené skupině, najednou se v ní ocitlo a opravdu strašně ho to bolelo. Samec se na něj upnul, neustále ho mlátil, samice ho chránily, ještě ta skupina nebyla stabilizovaná, protože to byl nový pavilón, tak se to všechno komplikovalo a opravdu hrozilo, že ho někdy ve slabé chvilce ten samec zabije. Rok jsme na tom pracovali. A když jsme to dokázali, když jsme změnili opravdu jeho cítění a když on se dokázal změnit a začal chápat, co je jeho přirozeností, tak přišla povodeň a on se utopil. Na to prostě nikdy nezapomenete a je to příběh. Tak na to, tam samozřejmě nejde o to, jestli se vypráví vtipně, nebo nevtipně, to i kdyby vyprávěl špatný vypravěč, tak je to prostě sugestivní příběh. No, a teď jsme museli znova ten pavilón dát dohromady, samce už jsme se domluvili se Dvorem, že nevrátíme, který tam byl předtím, protože on neplnil dobře svoji úlohu, on si svoji dominantní úlohu, kterou tam musí plnit, tak si vlastně vynucoval od těch samic násilím, a to není dobře. Takže on jako hlavní strůjce klidu ve skupině tu úlohu neplnil, a tak jsme se rozhodli hledat dalšího chovného samce. Půlroční martýrium, jestli nám někdo nevěřil před povodní, tak už nám nevěřil tuplem, protože si mysleli, kde to, proboha, stavíte? Na voru? Co to tam zase za rok přijde povodeň? Podařilo se to, přišel Richard a do půl roku nastalo napáření a třináctýho prosince se narodilo mládě. To prostě je taková satisfakce, takový vyvrcholení mnohaletýho úsilí, mnoha lidí a všech těch příběhů, který se nakonec slily v první mládě. Nikdy se v Čechách nenarodilo mládě, nikdo neměl takový podmínky a nikdo do toho nevložil tolik energie jako my. To je můj životní příběh, který se týká mýho nejproduktivnějšího, nebo nejproduktivnější části mýho života a ptal jste se na to, který příběh je nejsugestivnější, nebo který bych vyprávěl, vedle Gastona jednoznačně tento.

Rekordní rok, takový bude pravděpodobně rok 2005 pro pražskou zoologickou zahradu. Vy jste půlmiliontého návštěvníka přivítali už v červnu. Teď budu citovat opět vaše slova. "Loni jsme půlmiliontého návštěvníka vítali až devatenáctého července. Na konci roku dokonce téměř padla milionová hranice. Vypadá to, že ji letos opravdu překonáme, což se zatím v žádné z českých zahrad nestalo." Konec citátu. Co je podle vašeho názoru tím hlavním důvodem zvyšující se, stále se zvyšující návštěvnosti pražské zoo?

Kdybych to řekl trošku s nadsázkou, tak povodeň, ale my jsme ji samozřejmě prostě využili, my jsme z povodně udělali výzvu. Ten plán, který jsme si dali, protože ležely před zahradou veskrze pesimistické scénáře, tak my jsme se rozhodli s tím bojovat, ten osud nějakým způsobem zvrátit, a ono se nám to prostě podařilo. A podařilo se to dokonce líp, než jsme chtěli, protože nejenom že jsme opravili tu zahradu, ale získali jsme dostatek peněz na to, abychom z ní během těch dvou tří let po povodni udělali moderní zahradu se všemi nároky a požadavky na chovatelské, moderní chovatelské a expoziční zařízení jednadvacátého století.

To znamená, že až ona obnova a výzva, která souvisí s obnovou pražské zoologické zahrady po povodni, až skončí, tak si myslíte, že dojde ke stropu, k zastropování návštěvnosti?

My jsme si obrovsky enormně zvýšenou návštěvnost roku 2004 vysvětlovali tím, že jsme dokončovali obnovu zahrady po povodních a každý měsíc jsme něco nového otevřeli včetně nakonec indonéské džungle. Před povodní jsme dosáhli šestisettisícové hranice. Když jsem nastoupil, tak to bylo zhruba čtyři sta tisíc, v roce 2003 jsme se po povodních zpátky vrátili na šest set tisíc a loni to byl milion. My jsme si to vysvětlovali tím, že je to novými pavilóny, ale předpokládali jsme, že návštěvnost poklesne. A ono se tak nestalo, hlavně tím, že Moja třináctého prosince a také tím, že na začátku prosince se otevřela džungle, největší tahák. A my otevíráme další drobnosti, jedeme pořád v tom samém fíglu, že jakoby napínáme návštěvníky novými věcmi a děláme i z drobností otevření nové expozice a, ale vlastně ten proces pořád běží. My jsme tak nastartovaní a i ty prostředky od návštěvníků nám umožňují pořád něco vylepšovat, pořád něco zlepšovat a teprve teď se ty návštěvníci dozvídají, že to je úplně nová zahrada, že je to úplně o něčem jiném, než to bylo dřív, ale hlavně, že ona trošku svou dimenzí, svým přístupem i tím množstvím prostředků, které dala do jednotlivých expozic, má expozice úplně jiného typu než jiné české zoologické zahrady.

Promiňte, teď se zeptám jinak. Kde je podle vás jako šéfa pražské zoo, řekněme, strop návštěvnosti, rostoucí návštěvnosti pražské zoo?

Pražská zahrada má rozhodně na milion a půl lidí. Ve srovnání s ostatními metropolemi my pořád zaostáváme. Ve Vídni chodí dva miliony, v Berlíně chodí dva miliony. Praha má podle mě na milion a půl lidí.

Co je k tomu ještě zapotřebí udělat? Stále pokračovat v tom drobném otevírání různých částí expozic pražské zoologické zahrady a z nich vytvořit dobrý v uvozovkách marketingový produkt?

Ale ono to souvisí i s civilizační výbavou těch expozic. Když jsem začínal, nebo před povodní, měla zahrada jeden vchod. My už teď potřebujeme tři. Měla jednu restauraci, my teď máme dvě a budeme mít tři. My jsme měli jedno malé parkoviště, teď máme čtyři parkoviště. Chce to příjezdovou cestu. Až lidi uvidí, že to vlastně všechno tohle to zázemí dohání kvalitu těch expozic, tak jsem přesvědčenej, že to je další otevřenej prostor k tomu, aby tam jezdili. A my jsme teď dokončili tu expoziční část a budeme pracovat právě na tý civilizační části.

Kolik peněz je zapotřebí na tu civilizační část, aby splňovala vaše představy jako šéfa?

Já si myslím, ono to je v průběhu, v průměru ročně takových třicet až padesát milionů, a to je vlastně pod limitem, který jsem sháněl v posledních letech, nebo sehnal v posledních letech. Já si myslím, že to je velice reálná představa, ale umožňuje nám to taky tím, že my jsme tou zvýšenou návštěvností velmi finančně potentní a můžeme to, co vyděláme, dávat do svých investičních fondů, šetřit a potom to uplatnit v tomhle plánu.

Dostává se vám, teď myslím osobně i pražské zoologické zahradě, poměrně velké přízně médií. Vy jste hodnocen jako úspěšný manažer, který, obrazně řečeno, postavil pražskou zoologickou zahradu na nohy. Jak často přemýšlíte, kde je hranice mezi tím, kdy člověk, lidově řečeno, hraje na zoo a kdy hraje na Fejka?

Tak, je to svrchovaně kolektivní dílo. To se vždycky snažím trošku říct, musí to tam vždycky zaznít a já jsem se s tou prací tak identifikoval, že ten rozdíl opravdu asi není. Já jsem nastavoval kůži v těch nejtěžších chvílích a jedu na tý vlně i ve chvíli, kdy si ta zahrada užívá úspěch, takže já teď nebudu předstírat nějakou nepřiměřenou skromnost, že se distancuju od toho úspěchu. Nikdy jsem to nedělal a jsem ješitnej člověk, takže já jsem rád, že to lidi mají rádi a že to moje osmiletý působení bylo úspěšný, a na svoji ale obhajobu můžu říct, že když ta zahrada byla na dně, tak jsem prostě tu kůži nastavoval taky a kdyby prohrála, tak já bych odešel s velkým cejchem po povodni z tý zahrady, protože se s tím naprosto identifikuju a není rozdíl mezi Fejkem a funkcí ředitele zoo.

Vy jste loni propůjčil svoji tvář reklamě na Komerční banku, což jste v deníku Lidové noviny sedmadvacátého ledna komentoval slovy: "S nabídkou banky jsem souhlasil se dvěma podmínkami. V reklamě nebudou použita zvířata zoologické zahrady a Komerční banka se stane jedním z hlavních sponzorů zoologické zahrady." Konec citátu. Když jste nad svým účinkováním v reklamě přemýšlel, kolik času jste věnoval úvaze, zda si šéf organizace, která je příspěvkovou organizací, říkám-li to správně, jejím zřizovatelem je pražský magistrát, může dovolit hrát v reklamě a vzít za to peníze?

Tak, já jsem už dřív přemýšlel o té situaci, když se to stane, protože jako ředitel zoologické zahrady si vyděláte málo. Pokud chcete dát svýmu životu nějaký ambice, ono mít čtyřčlennou rodinu, odpovídat za miliardový majetek a potom vlastně nemít možnost se o tu rodinu dostatečně postarat ...

Jaký je průměrný hrubý příjem?

Čtyřicet tisíc.

Čtyřicet tisíc.

Hrubýho. Žijeme v dvoupokojovým bytě dva dospělý a dvě děti a pes a je nám to samozřejmě velice malý a já tam v podstatě, když vezmu návštěvu, tak už je obrovský problém a rozhodně si myslím, že je to neadekvátní tomu, jakou zátěží odpovědnostní je můj život, moje práce zatížená. Dokonce se mi stávalo, že v některých hypotečních ústavech jsem byl značně za nebonitního klienta, což se mě velice jako dotýkalo. Takže já jsem o tý situaci přemýšlel, několik nabídek jsem dostal, ale nebyly adekvátní, tak jsem je většinou odmítal a já jsem ...

A ta úvaha právě, že může si to podle vás dovolit člověk - šéf?

Já jsem o tom přemýšlel. Uvědomil jsem si, že je to kontroverzní krok, že není stoprocentně konsensuální, že leckdo si myslí, nebo může myslet, že si to nemohu dovolit, ale pokud udržím určité důležité okolnosti, jako například nezneužiju těch zvířat, nezneužiju toho prostoru nebo se pokusím, aby ten partner, nebo aby ta spolupráce byla výhodná nejenom pro mě jako osobně, ale že se ta spolupráce dokáže, že do té spolupráce se dokáže vtáhnout i ten subjekt, že to bude vlastně výhodné pro všechny ty strany.

To znamená, že na začátku Komerční banka přišla jenom s tím, že gáži dostanete vy a že zoo by nedostala ani korunu?

Jistě. Ale to je, ta spolupráce se zahradou, to se neudělá tak, že já to řeknu jako podmínku, oni řeknou ano, nebo ne. To nebyla obchodní nabídka, to vždycky je výsledek nějakého dlouhodobého procesu. Komerční banka je subjekt, který má určité nivó a nikdy nepřijde nebo nezareaguje na nabídku, já potřebuju šest milionů, dáte? Nedáte? Nejdřív udělají malý projekt, pak větší a nejdůležitější je pro ně ta důvěra, protože vstupují do dlouhodobých projektů s perspektivními partnery, o kterých ví, že jim něco dá nejenom po komerční stránce, ale i po stránce lidské, po stránce společenské, po stránce prestižní.

A teď vám zvoní mobil ze zoologické zahrady možná.

Omlouvám se za to, vypínám. Takže tam to, ta spolupráce s Komerční bankou šla následně. Bylo to, trošku déle to trvalo, ale Komerční banka mě i ovlivnila k přijetí té nabídky na reklamu, to, že oni bezprostředně po povodni nám třeba dali milion korun na slony bez jakýchkoli požadavků. My jsme v té době měli Českou spořitelnu. Dokonce vstupovali do konkurenčního prostředí a udělali to prostě jenom proto, že cítili potřebu se v té zahradě nějak etablovat, udělat gesto, měli k tomu nějaký vztah. Ale já jsem to vlastně měl promyšleno s tím, že přesto, že to není jednoznačně konsensuální krok, tak to udělám, protože si myslím, že na to mám právo, že je to projev důvěry k osobnosti mé, kterou jsem do té zahrady vložil, a ...

Dostalo se vám výtek vašeho zřizovatele, magistrátu a lidí na magistrátu?

Ano, mně to udělalo velké problémy na magistrátu.

Jak se, projevují se dodnes?

Ano.

Jak konkrétně?

No, to je strašně těžko stručně vyjádřitelné. Ono, myslím si, že v povaze úředníka je někdy, někdy chybí určitá velkorysost, takže někdy vadí vlastně, jak bych to řekl, já se nechci nikoho dotknout, ředitel příspěvkové organizace může být buď šedivá myš, anebo to může být schopný člověk, který prostě má určitý kredit u veřejnosti. Někteří úředníci tíhnou k šedivým myším. Někteří úředníci cítí v osobnosti, která má vliv, spíše nebezpečí, nebo problém, nebo obtížnější cestu k prosazení svých zájmů.

Když jste měl ty úvahy o tom, zda jít do té televizní reklamy, dovedl jste si připustit, že to může být důvod k odvolání?

Ano.

A i s tím rizikem jste do toho šel.

No, protože důvod k odvolání může být cokoli. Může být deset korun, který budou viset v účetnictví. Jsou důvody k odvolání, který já nemusím akceptovat a budu si hrdě stát za svým a nebudu se prostě držet za každou cenu své židle. Já se nebudu řídit tím, co může být důvodem k odvolání, ale mohu se jen řídit tím, co by mohlo být oprávněným důvodem k odvolání. Takové věci nedělám. Ale co si představím, že pro někoho může být důvod k odvolání a já ten důvod neakceptuji, toho se bát nebudu. Od toho jsem tady, abych taky občas riskoval, takže já nemám důvod se té židle pevně držet a chovat se podle toho, co si někdo může myslet o mých krocích. Chovám se tak, abych se mohl sám na sebe podívat, abych zahradu vedl k lepšímu a abych prostě mohl plně uplatňovat s čistým svědomím svoje pravomoci i odpovědnost.

Když jsme u odvolání, vy jste poměrně rasantně vstoupil do odvolání šéfa jihlavské zoologické zahrady Vladislava Jirouška. Ten byl odvolán na jaře po auditu hospodaření. Vy jste se za něj postavil a dovolte, abych citoval opět vaše slova, tentokrát jsou z jihlavské přílohy deníku Mladá fronta DNES. Cituji: "Nechci se pouštět do konfrontace s výsledky hloubkové kontroly, kterou město prověřovalo hospodaření v zoo a která byla nakonec důvodem k odvolání. Vím ale, že kontrola nenarazila na žádný případ nehospodárnosti, sebeobohacení nebo jiné neloajality k veřejnému majetku či poslání zoo. Zpráva obsahovala účetní nedostatky a chyby. V ZOO Praha máme při podobných kontrolách standardně několik stran takových chyb. Uloží se jejich odstranění ...

Jejich odstranění ...

Vy to znáte?

Ano.

Tak pokračujte dál.

Uloží se jejich odstranění a jede se dál, neboť důležitý je ohled na celek a celek ...

Ano. Teď parafrázujete, myslel jsem, že ten dopis znáte.

Nebudu ho znát nazpaměť jak Cyrano svůj milostný dopis. Takový ...

"A celek jihlavské zoo je v posledních letech, pokud si toho Jihlavští nevšimli, na skvělé úrovni, a to expozičně, chovatelsky, návštěvnicky i lidsky." Konec citátu. To jste napsal třicátého května v jihlavské příloze Mladé fronty DNES. Zároveň jste pak byl ale ve výběrové komisi, která hledala nástupce. Když jste za prvé šel do obhajoby šéfa jihlavské zoo, zároveň jste šel do komise, bylo to pro vás těžké jít do té komise? Když jste se postavil na obranu.

Nebylo, nebylo vůbec. Je v tom určitý rozpor, protože radnice se se mnou pustila do určité války, pan primátor to těžko skousl, že jsem takhle ostře se za jihlavského ředitele se postavil, ale to je přesně ten důvod, o kterém si někdo myslí, že může být důvodem k odvolání a já si to nemyslím a bojuji za to. Já si nemyslím, že pan Jiroušek v Jihlavě udělal něco, co by bylo důvodem k odvolání. Já si spíš myslím, že někdo zneužil situace, která s ohledem na celek je úplně standardní a šla ...

Vy tedy počítáte s tím, že klidně se i ve vašem případě může stát, že nějaký takový audit, zpráva o hospodaření, protože jste napsal, že v zoo máte při podobných kontrolách standardně několik stran takových chyb, že se může stát.

Ředitel příspěvkové organizace je nikdo. Mně může vyjet fax, že mě odvolávají, protože našli stokorunu v účetnictví, protože špatně skladnice spočítala hrábě. A už porušuju zákon o účetnictví, protože ty hrábě jsou tam špatně zaúčtovaný. Nebo v inventarizaci to visí a kdo za to odpovídá? V příspěvkové organizaci za všechno odpovídá ředitel. Úplně za všechno. Tam neexistuje dělba pravomoci vzhledem k dodržování zákonů. Takže, a já to považuju v uvozovkách za hrábě, naše auditorský zprávy, nebo zprávy z průběhu kontroly odborem vnitřní auditové kontroly, nebo vnitřního magistrátu. Standardně obsahují chyby, nedostatky a dostaneme je uložené odstranit a my je odstraníme. Důležité je, jak jsem tam napsal obecně, loajalita k majetku a k poslání zahrady. Ta zahrada je vynikající, nekrade se tam, našli nějaké chyby, když se bude chtít, je to, jako když vás zastaví policista s autem. Když bude chtít vám dát pokutu, tak vám ji najde, nikdy nemůže být nic v pořádku na tom autě. V žádném podniku není všechno v pořádku, aby auditor něco nenašel. A opravdu se hlásím k tomu a netajím to, ať toho klidně někdo zneužije, poslední naše zpráva kontrolního odboru měla osm stránek. Normálně můj příkaz k odstranění měl čtyři stránky a právě příští týden přijde kontrola na to, jak jsme to odstranili. To je přeci úplně normální spolupráce zřizovatele s organizací a já na tom nevidím nic špatného. Důvod k odvolání je podle mě to, že se krade, že se neplní poslání, že se někdo obohacuje, že nejsou lidé, a ředitel za to může, když to tak je, že nejsou lidé loajální k tomu, co se zavázali dělat.

Konstatuje ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk. Já děkuji, že jste byl třicet minut v Interview BBC a těším se na dalších třicet minut.

Děkuji za pozvání. Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.