Václav Moravec moderátor BBC

Nový zákoník práce je zásadním předmětem sporu mezi odbory a zaměstnavateli. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl na adresu nového zákoníku práce v rozhovoru pro BBC říká:

Jaroslav MÍL (zvukový záznam): Nezlobte se na nás, ten zákoník práce je špatný. Poškozuje vás jako zaměstnance, poškozuje zaměstnavatele, není ve prospěch ekonomiky.

Říká v rozhovoru pro BBC prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl. Nejen o sporech o novém zákoníku práce bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů také senátor Milan Štěch. Přeji vám hezký dobrý den, vítejte v BBC.

Dobrý den. Děkuji.

Do roku 2013 může Česká republika dohnat ekonomický průměr Evropské unie, alespoň s tím počítá strategie hospodářského růstu, kterou ve středu schválila vláda premiéra Jiřího Paroubka. Za jak kvalitní dokument považují strategii odbory?

Tak je to dokument, podle našeho názoru velice ambiciózní. Je to průměr pětadvacítky Evropské unie, není to patnáctky, jak si někteří občané mohou myslet a samozřejmě za určité příznivé konstelace by to mohl být dokument, který by mohl být realisticky jaksi vnímán a naplněn také.

To znamená, že jste takovým mírným pesimistou či optimistou?

Ne, ne, jsem takovým mírným optimistou, ale vidíme tam některé části až klišé, které se tam používají zejména v oblasti, že musíme snižovat dále náklady práce a podobné věci. Ty samozřejmě se nám příliš nelíbí.

To se vám nelíbí tradičně.

S nízkými výplatami asi vysokou životní úroveň bychom nedosáhli, takže některé ty části se domníváme, že nejsou dobře připraveny.

Dosáhnout vysoké životní úrovně, když to bude mít negativní důsledek na ekonomiku? Když příliš vysoké náklady na práci mohou zpomalovat ekonomiku?

To samozřejmě také ne, ale zatím u nás v tom období posledních šesti, sedmi let mzdy i platy rostou, bych řekl, přiměřeně výkonnosti ekonomiky, to znamená, je to kryto produktivitou práce.

Pasáž o příliš vysokých nákladech na práci v České republice je ta, která vám vadí nejvíce, nebo jsou ještě části vládní strategie, které byste raději v tom dokumentu neviděl?

Tak jsou tam ještě části týkající se sociální oblasti. Domníváme se, že v této části Česká republika patří k zemím, která ten svůj systém má ne příliš ekonomicky náročný. Stále ho vylepšuje. Já i poslední studie dokázaly, že náklady do této oblasti jsou v Česku velice dobře rozloženy a že také to přispívá k tomu, že Česká republika je země, která má velice nízké procento chudých a chceme, abychom si tento dobrý výsledek i do budoucna udrželi.

Ona vládní strategie počítá s tím, když to velmi zjednoduším, že by růst HDP byl šest procent. Ten plán vám přijde příliš ambiciózní a je realistický ve svém naplnění?

Je na horní hranici asi možného očekávání. Bylo by dobře, kdyby hospodářská politika a i další ty politiky včetně sociální politiky směřovaly k tomuto cíli a samozřejmě, pokud by se tento cíl podařilo naplnit, tak by to dávalo šanci na obdobný růst životní úrovně. To znamená, i na růst mezd i platů a důchodů.

Hlavní ekonom Raiffeisenbank, exministr financí, Pavel Mertlík, který se na vypracování oné hospodářské strategie podílel, v rozhovoru pro BBC přiznává, že je mírným pesimistou, zda se podaří tento plán strategie naplnit. Hlavní příčinou může být podle něj neochota k dalším reformám.

Pavel MERTLÍK (zvukový záznam): Já osobně jsem v tom trošku skeptický, ostatně asi většina makroekonomů v České republice. Navíc, a to je třeba také podtrhnout, je tam druhý předpoklad a ten spočívá v tom, že i zahraničí se bude ekonomicky rozvíjet příznivě. Například, že nedojde k nějaké globální recesi a podobně.

Hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík ještě v rozhovoru pro BBC dodává:

Pavel MERTLÍK (zvukový záznam): Každopádně ty reformy, které jsou před námi, jako je třeba reforma sociálního systému, jsou reformy, o nichž bych ani neřekl, že budou bolet. Myslím, že to pravda až tak není, ale působí jako určitý sociální strašák a řada lidí a tudíž i politiků se jich bojí a možná i zbytečně.

Konstatuje hlavní ekonom Raiffeisenbank, exministr financí, Pavel Mertlík, který se podílel na vypracování oné národohospodářské strategie do roku 2013. Je předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, host Interview BBC, Milan Štěch přesvědčen o tom, že to nejsou odbory, které přispívají k tomu, že z těch dalších reforem v sociální oblasti je to právě odborová centrála, která přispívá k tomu zbytečnému strašáku, protože ty reformy, jak říká Mertlík, nebudou tak bolet?

My jsme pro to, aby se věci měnily. Můžeme to nazývat i reformy. Teď se přijala nová úprava ve vládě, půjde to do parlamentu, kolem životního minima, kdy se oddělí částky na výživu, částky na bydlení. To jsou věci, které si myslíme, že zabrání zneužívání a nám jde o to, aby lidé, kteří skutečně potřebují pomoct od společnosti, od státu, tak aby ji dostali, aby ji dostali rychle a dostatečnou a ti, kteří mají tendenci dávky zneužívat, tak aby jim bylo kladeno co nejvíce překážek, v tom se shodujeme. Ale nemůžeme souhlasit s tím, aby neustále jaksi volání po co nejnižší ceně práce, po co nejnižší sociální /nesrozumitelné/ bylo tím hlavním nástrojem nebo tím nejvýznamnějším nástrojem, který má přispět k tomu, aby Česká republika byla konkurenceschopná, aby byla úspěšná, protože to by podle našeho názoru vedlo k té polarizaci společnosti a společnost, která je příjmově životní úrovní velice polarizovaná, nemůže být stabilní ani stabilní ekonomicky.

Když jsem pročítal onu národohospodářskou strategii, kterou ve středu vláda schválila, tak tam jsou některé konkrétní body jako například příjmy pojistného na důchodové pojištění by se měly podle strategie přímo propojit s výdaji na důchody a financování důchodů by se mělo úplně oddělit od státního rozpočtu. S tím nemáte problém?

Ne, to my jsme navrhovali už v roce 1993 a 1994 a bylo velkou chybou, že to nebylo učiněno, protože desítky miliard korun skončily, řekl bych, anonymně v jiných kapitolách státního rozpočtu a nepřišly na důchody ani na tu reformu, která už se tehdy mohla započít a ty prostředky by bývaly velice dobrým vkladem do té reformy.

Víte, co mě překvapuje u vás jako u Českomoravské konfederace odborových svazů? Že daleko více nekřičíte, v uvozovkách, v souvislosti s tím, jak vláda chce využít peníze z privatizace Českého Telecomu, tedy že chce oněch šestnáct miliard, které měly být na zvláštním účtu v České národní bance, že je chce prostavět v dálnicích, silnicích a dát je do investic místo toho, aby je použila na důchodovou reformu. Vám to nevadí?

My se domníváme, že po opatřeních, které byly přijaty, je důchodový systém zhruba na dvacet let stabilizován a chceme, aby ta reforma byla dobře připravena nebo ty kroky, které budou v souvislosti s důchody učiněny, aby byly dobře připraveny zejména tak ...

Počkejte, co kdybych vám namítl, že ono alibi, že ten systém je stabilizovaný ještě na dalších dvacet let, vždyť si vzpomeňte, že o reformě penzí se mluví od začátku devadesátých let. Vždy se argumentuje tím, že ten systém je stabilní.

Ale vždyť zákony v roce 1994 ještě za ODS byly přijaty, které měly systém stabilizovat, že se za čtyři za pět let ukázalo, že to nestačí, to je věc další. Ale také musíme říci, že se mezitím pojištění snížilo teď dokonce před dvěma lety mírně zvýšilo a že k tomu hodně přispělo to, že právě nebylo to oddělení těch peněz na důchody od ostatních kapitol státního rozpočtu, že nebyl samostatný fond, respektive, aby vznikla sociální pojišťovna a domníváme se, že v budoucnu hlavní gró pozornosti musí být na to, aby ten systém, který bude zvolen, jestli to bude rozložení do více pilířů, aby byla garance, že lidé, až zestárnou, ty peníze tam najdou. Protože my vidíme to riziko v tom, že je tady velký zájem různých kapitálových společností, finačních skupin, ty peníze obhospodařovat, ale garanci, která by byla pro občany výrazná a podle našeho názoru dostatečná, zatím nikdo nechce dát. A my se obáváme, aby třeba za dvacet, třicet let občanům někdo neřekl, my jsme ty peníze spravovali, támhle jsme bohužel neměli štěstí, byla špatně zvolená strategie nebo špatná operace a peníze tam nemáte.

Vy myslíte, že v případě by byl trojpilířový systém financování penzijní reformy, k čemuž de facto inklinuje i zpráva té Bezděkovy komise, je to návrh občanských demokratů, inklinují k němu lidovci, Unie svobody-Demokratická unie, někteří sociální demokraté, že by měl být pojištěn státem? To znamená, že by ty firmy nebo ony společnosti, které by spravovaly jeden z pilířů, že by tam byla státní záruka?

To znamená, že stát nemůže za soukromo-kapitálové transakce a operace ručit. Ale chceme, aby kontrolní systém oddělení toho nahospodařeného portfolia od těch prostředků, které budou sloužit ke správě, a to znamená, k těm administrativně provozním nákladům byly jasně odděleny, aby se z toho portfolia, které by mělo narůstat pro ty občany, ty peníze nějakým způsobem neztrácely.

A za těchto okolností byste jako Českomoravská konfederace odborových svazů souhlasili s trojpilířovým systémem?

Za těchto okolností samozřejmě je dohoda z naší strany snadnější, a když mluvíte o trojpilířovém systému, nezapomeňte, že v západních zemích většinou ten druhý pilíř tvoří zaměstnavatelsko-zaměstnanecké připojištění. To tady v devadesátém čtvrtém roce už bylo ve věcném návrhu zákona připraveno. Pak bylo tehdejším premiérem jaksi shozeno ze stolu a domníváme se, že to by byla také dobrá forma, kde by se mohlo to riziko na stáří rozložit, protože by tam výrazně mohli přispívat zaměstnavatelé a byl by to i určitým způsobem stabilizační faktor pro to, aby si dobré zaměstnance mohli zaměstnavatelé udržet a aby třeba mohli ocenit a vylepšit i pozici nebo situaci zaměstnanců u těch profesí, které jsou fyzicky a duševně velice náročné, kde je předpoklad dřívější potřeby odchodu do důchodu.

Pokud by tam tedy byly například tyto dvě myšlenky, tak byste se nebránili onomu takzvanému trojpilířovému systému penzijní reformy?

Tak by to byl samozřejmě velice vstřícný krok a u nás by to bylo i velice vážným důvodem pro to, abychom přemýšleli o podpoře takové reformy.

A teď těch šestnáct a půl miliardy tedy onen poměrně velký finanční polštář.

Pane redaktore, když jedete po českých dálnicích, tak si vidíte, po českých silnicích, tak asi vidíte, že ty peníze potřebují všichni občané. Ať mladí, staří ty silnice užívají. A my se domníváme, že je velká škoda, že v období transformace se z našich zemí osm set miliard korun bohužel ztratilo a dovedeme si představit, jak by asi vypadaly naše silnice, co by přibylo dálnic, kdyby ty peníze bývaly byly lepší zpravovaný a nebyly takový potřeba vicenáklady na sanaci bank. Ale to už je pryč.

Počkejte, to znamená, že pro odbory je prioritou výstavba dálnic a silnic, než schovávání peněz na penzijní reformu?

Je to také důležitý a samozřejmě ...

Ale vy jste to teď upřednostnil. Já jsem se vás zeptal na výnosy z privatizace Telecomu, zda vám nevadí, že těch šestnáct miliard, kterých mělo být, nebo které měly být blokovány na tom zvláštním účtu.

Ale nikdy nebylo nikde řečeno, že půjdou na důchody. To bohužel ještě nikdy nebylo řečeno.

Protože ono se vždy a ještě navíc před volbami ty nedostatky projektů ...

Ony by nakonec ty peníze mohly také skončit na úhradě ztráty z nějaké arbitráže nebo něčeho podobného, víte? Známe, jak to v Česku chodí a jak to chodí bohužel i v jiných zemích, kde došlo k obdobným transformačním procesům, a pokud ty země ty peníze budou dány do oblastí, kde je možné zúročení multi, kde je možný z toho nějaký prospěch pro širší okruh, to znamená, i pro rozvoj regionů, kde je vysoká nezaměstnanost, tak si myslíme, že jsou to dobře vynaložené prostředky. My jsme se k tomu konkrétně nevyjadřovali, ale určitě naše dopravní síť potřebuje investice a říkat: Tam to nedávejte a dejte to támhle, když tu důchodovou reformu de facto takto připravenou nemáme, by nebylo asi příliš rozumné.

Další část strategie obsahuje to, že experti v ní navrhují sloučení zdravotního a nemocenského pojištění. S tím také nemáte problém?

Ne, s tím máme problém. To jsme v minulosti odmítli a budeme to odmítat do té doby, dokud nebude garance, že tyto peníze by se v systému zdravotního pojištění prostě ztratily. Víte, že dneska se hodně hovoří o tom, jestli je nebo není dostatek peněz na zdravotnictví. Řada lidí ze zdravotnictví řekne, že peněz je jaksi přiměřeně, ale že je potřeba udělat optimalizaci sítě, že je potřeba nastavit lepší podmínky, aby se prostředky efektivně využívaly. Pokud by tyto prostředky přišly do jednoho balíku, kde by tedy bylo zdravotní pojištění, tak je do určité míry nebezpečí, že by ty peníze skončily zase v tom systému zdravotního pojištění a že by chyběly někde jinde.

Lidově řečeno, dokud bude české zdravotnictví černou dírou, tak je nesystémové a dokonce nebezpečné slučovat zdravotní a nemocenské pojištění?

Já bych neřekl, že je jednou černou dírou. To určitě ne. Ale potřebuje nastavit mechanismy lépe, nově a zabezpečit, aby ty prostředky byly maximálně co nejlépe využívány.

Abych vás nechytil za slovo. Jak vekou černou dírou, nebo jak velká by musela být díra, aby pro vás byla černá, abyste ji nazval černou dírou, když deset miliard ročního dluhu pro vás není černá díra?

Víte, já bych nerad, ono také jde o to, jestli skutečně to nastavení je dobře, jestli je nastaveno tak, že ten deficit je jasný, že bude, anebo je to výsledek ne dobrý v hospodaření uvnitř systému. Určitě jsou velké rezervy v oblasti lékové politiky. Asi ve využívání techniky, možná v té síti. Jsou regiony, kde je hodně zařízení, jsou regiony, kde je to daleko a daleko horší s dostupností takovéto péče. Takže to není možný říci jednou větou, ale potřebuje to určitou revizi. K té má také ten krátkodobý stabilizační program v oblasti zdravotnictví přispět a uvidíme za rok, za rok a půl, zda by to byla dobře zvolená cesta.

Do té doby zásadně proti slučování zdravotního a sociálního pojištění jsou české odbory. Hlavní ekonom Raiffeisenbank, exministr financí, Pavel Mertlík, který se na vypracování národohospodářské strategie do roku 2013 podílel, v rozhovoru pro BBC také naznačuje, jaké další reformy on osobně považuje za zásadní?

Pavel MERTLÍK (zvukový záznam): Tak především se to týká zpružnění podnikatelského prostředí a já se teď pokusím tady konkrétní, byť ta strategie obsahuje asi sto třicet konkrétních bodů, takže to tady uvést vyčerpávajícím způsobem nebudu moci říkat. Jedním z velmi podstatných momentů je trh práce. Česká republika v porovnání s některými jinými členskými zeměmi Evropské unie má trh práce pořád ještě poměrně flexibilní. Třeba Německo může mít příklad země nebo Francie, kde ta situace je asi horší, na straně druhé za poslední roky vývoj u nás jde spíše směrem k určitému utužování určitých rigidit, rigidních předpisů na trhu práce směrem od té flexibility, která je žádoucí. Čili to jsou věci, kde rozhodně nebude jednoduché pro vládu, a podtrhuji pro jakoukoliv vládu, najít odpovídající souzvuk s odbory a dalšími zainteresovanými partnery. Přitom to zpružnění je velmi podstatné a možná je docela zajímavé uvést i tady to, že takové země jako je třeba Švédsko, Dánsko, další skandinávské země, které mají vysoké veřejné a sociální výdaje, tak mají zároveň také velmi pružné trhy práce. Čili ten francouzsko-německý model není jediný možný z pohledu těch zemí, kde redistribuce národního důchodu je významná.

Konstatuje v rozhovoru pro BBC hlavní ekonom Raiffeisenbank, bývalý ministr financí, Pavel Mertlík. Na kolik předsedovi Českomoravské konfederace odborových svazů Milanu Štěchovi, hostu Interview BBC, konvenují výše citovaná slova?

Já jsem pozorně poslouchal a není tam, co bych napadl. Pokud pod stejnými nebo pod těmi pojmy, pod těmi slovy nacházíme stejný obsah, protože flexibilitu pracovní síly nejlépe může vylepšit vzdělání, to znamená, schopnost člověka osvojovat si nové pracovní metody, nové formy práce, samozřejmě bydlení, dostupnost bydlení a kupní síla, abych si to bydlení mohl pořídit, abych šel za prací, pokud je pro mě výhodná a nebylo pro mě k sehnání bydlení, problémem, který nejsem schopný vyřešit.

Ale ekonomové, že teď ...

Dovolte ještě, on tam pan Mertlík mluvil velice dobře právě o Skandinávii. Ano, Skandinávie je ta část Evropy, kde mají velký význam kolektivní smlouvy, zejména odvětvové a tam se právě řeší ty problémy a my budeme velice rádi, pokud zaměstnavatelé a vláda to současná podporuje, ale i příští vlády, aby to podporovaly, aby odvětvové kolektivní smlouvy byly tím pramenem práva, které budou upravovat vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci včetně odměňování a pak si myslím, že skutečně dojde k tomu vylepšení.

Vy si nemyslíte, že je to i pracovní právo a na to ekonomové, ale i včetně Pavla Mertlíka upozorňují, že ono pracovní právo a to, jak je rigidní, složité, komplikované, že nepřispívá k flexibilitě, když to řeknu cizím slovem, k pružnosti pracovního trhu v České republice?

To pracovní právo není o nic víc složitější než je jiná oblast práva v České republice. Naopak, je jednoduší také bohužel i v té oblasti personální se v řadě firem věnuje malá pozornost. A to jsou takové klišé a já jsem to vystoupení pana Mertlíka neslyšel. V Česku výpovědní lhůty, možnost zaměstnance nabrat, propustit, rozvázání pracovního poměru, to je přibližně průměrná míra ochrany, jaká je v zemích Evropské unie. Je většinou nižší než je ve Skandinávii, kde v kolektivní smlouvách jsou dražší ta možnost zaměstnance propustit, takže já se domnívám, že v tomto nám nemůže být kladeno za vinu, že my nějak komplikujeme a zhoršujeme pozici jak českým podnikům tak i zaměstnancům. Naší povinností je slušné lidi chránit, a také lidi mají své rodiny a musí vědět, jak příští měsíc nebo za půlroku je budou schopny uživit.

To si ovšem, pane předsedo, nemyslí prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl. Zvedáte ruku a usmíváte se. Co máte proti Jaroslavu Mílovi?

Nic nemám. Já jsem ten rozhovor četl, co tady u vás měl a bohužel musím říci, že to jenom potvrzuje, že od května roku 1994 se pozice Svazu průmyslu diametrálně změnila, protože do té doby na všech harmonizačních novelách Svaz průmyslu spolupracoval. Vždycky jsme se, i když třeba s obtížemi, dohodli a od roku ...

Počkejte, abychom to nezamluvili. On to není jenom Svaz průmyslu a dopravy, který má zásadní výhrady k novému zákoníku práce, který bude po vládních prázdninách schvalovat vláda a který má schvalovat Poslanecká sněmovna, posléze Senát. Podle Jaroslava Míla mají výhrady právníci, experti Univerzity Karlovy. Také vy kroutíte hlavou?

Helejte se, experti, to jsou lidé, kteří dneska převážně už dělají advokacii, velká část dělá advokacii. Jejich zákazníci jsou významné firmy, které jsou sdruženy ve Svazu průmyslu. A největší část odborníků na pracovní právo je na ministerstvu práce a sociálních věcí a je v odborech. Nikdo nemá tak silnou legislativní radu jako máme my a ti lidi mají praxi.

To je ale právě ten problém, na který upozorňuje Jaroslav Míl, že si zákoník práce, nový zákoník práce, de facto píší odboráři proti zaměstnavatelům. Připomeňme si Mílova slova.

Jaroslav MÍL (zvukový záznam): Tak víte, u odborů, já povím jednu věc, která moc nezaznívá. Šest zaměstnanců ministerstva práce a sociálních věcí jsou bývalí zaměstnanci Ústřední rady odborů. Pochopitelně oni nemohou mít výhrady, protože vyrůstali v nějakém prostředí, a to teď není kritika, víceméně ten zákon tak jak je navržen, odpovídá jejich představám, jejich způsobu uvažování. Je to odborářská lobby, s nadsázkou nechci být teď šeredný. Někdy mám pocit, že vládu řídí spíš pan Štěch než pan premiér Paroubek, ale realita je prostě taková, že ten zákon je špatný i pro zaměstnance, a to je to, co nám na tom vadí. Ten zákon není dobrý pro lidi, není dobrý pro zvýšení zaměstnanosti, což je základní atribut, chcete-li prostě zvýšit výkonnost ekonomiky.

Slova prezidenta Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla pronesená v rozhovoru pro BBC. Co ta námitka, že de facto nepřispěje tento nový zákoník práce právě i ve vztahu k lepšímu zaměstnávání a podobně. Jaroslav Míl také napadl to, že de facto jste si opravdu vy napsali ten zákoník práce vy jako odboráři, proto jste jediní spokojení s ním?

My jsme byli vyzváni, jako byl Svaz průmyslu, abychom napsali nebo navrhli některé kapitoly, které se týkají postavení zaměstnanců, oni zase těch podmínek, které se týkají postavení zaměstnavatelů. Protože to zaměstnavatelé odmítli, tak naše návrhy, tak jak jsme je připravili, byly striktně tak, jak jsme je v deskách předali, tak byly v deskách vráceny a nebyly vůbec použity. Vůbec nebyly použity. Myslím si, že by bývalo bylo dobře, kdybychom se jak my, tak zaměstnavatelé ještě více podíleli na té tvorbě zákoníku práce. Bohužel ...

Zeptám se jinak. Podle vás ten zákoník práce, který je na stole, byť není konsensuálně přijímán, mělo by se na něm pracovat znovu? To znamená, aby ho vláda neschvalovala a aby ...

Ten zákoník se připravuje od roku 1993 ještě za vlády Václava Klause, kdy byl ministrem pan Vodička.

Kdyby se to nezbláznilo, pokud by se to pořád připravovalo.

Pořád na bázi minimaxu. Vláda ho měla v programovém prohlášení. Já si myslím, že má svůj záměr splnit, protože je to jedno velké nebezpečí, že odpůrci samostatného kodexu zneužijí a řeknou, vidíte, nepodařilo se deset let, dvanáct let nový zákoník práce připravit. Je potřeba pracovní právo, zejména tu soukromoprávní část rozpustit do občanského zákoníku. Někteří takové úmysly dávají i ve svých článcích v novinách najevo a my zákoník práce samozřejmě z tohoto pohledu musíme bránit a ta příprava zákoníku práce je po té hmotně právní stránce, myslím si, dobrá a zákoník práce by měl jít do legislativního procesu podle našeho názoru.

Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl v rozhovoru pro BBC upozorňuje, jak on sám říká, na mnoho nesmyslů, které nový zákoník práce obsahuje.

Jaroslav MÍL (zvukový záznam): Víte, ono se to možná také těžko vysvětluje. Ale přeci nemůžete přijmout zákon, kterým se zamezuje zaměstnavateli vydat vnitřní předpis, týkající se úprav mezd lidem, to znamená, například navýšení, pokud nemáte dohodu s odbory. Ale vy tu dohodu nemusíte mít, protože třeba odborové hnutí bude rozhádáno viz České dráhy. To je jeden z mnoha příkladů. To znamená, ty lidi jsou v zajetí ne řadových odborářů, ale řekněme odborářských předáků, kteří ne vždy musí mít stejný zájem jako zaměstnanci. Další příklad, který tam je, souhlas, individuální souhlas s každou služební cestou. To znamená, ne paušálně dohoda, že můžete jezdit, můžete být vyslán na služební cestu podle vaší pracovní smlouvy, ale prostě individuální souhlas s každou cestou. Nemožnost zapůjčení zaměstnance z vaší firmy do jiné firmy po souhlasu jak jedné firmy tak druhé a po souhlasu toho zaměstnance. Jinými slovy si představte, že Škodovka může mít problémy, nebo bude chtít půjčit svého experta třeba Alstomu nebo Siemensu, ale nebude ho moct půjčit, protože ten zaměstnance by musel odejít z pracovního poměru. Takže dohoda mezi Alstomem, Siemensem a dotyčným zaměstnancem, nebo Škodou Alstomem, to už je teď jedno o zapůjčení toho zaměstnance, je nemožná.

Dodává v rozhovoru pro BBC prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl. Jak vyvrátíte tyto konkrétní připomínky?

Snadno je vyvrátím, protože většinou ty úpravy jsou v takovém stavu, jako jsou doposud. Co se týká vnitřního předpisu, tak dneska platí, kde působí odborová organizace, nemůže zaměstnavatel vydat jednostranně vnitřní předpis. To by úplně devastovalo kolektivní vyjednávání. On by prostě nejednal, on by si to vydával jako diktát. Co to je za slovní volnost, když to jedna strana bude dělat svévolně? Vždyť prostě se musí dohodnout kolektivně, k tomu jsou tam odbory, anebo individuálně přes pracovní smlouvu.

Z toho, co říkáte, nejdou například tyto nové úpravy nad rámec těch stávajících?

Prakticky ne, to zůstalo všechno prakticky stejné, jak to bylo doposud. Akorát zaměstnavatelé chtěli v rozporu s tím, že před třemi lety s harmonizačními novelami souhlasili, tak chtěli teď v posledním roce najednou využít nebo zneužít, spíše to použili jako záminku, aby ten zákoník práce mohli celý nabourat. Podle mého názoru a začali otevírat věci, na kterých v minulosti byla shoda, takže takovéto záležitosti, jako aby mohli vedle toho, že tam budou působit odbory, budou tam kolektivní smlouvy, ještě jednostranně, když se nedohodnou o kolektivní smlouvě, si to tedy oni upravit, to by skutečně devastovalo úplně kolektivní jednání. To je cesta, jak mluvil pan Mertlík o Skandinávii, tak to je cesta někam na africký kontinent, to, co navrhuje pan Míl.

A co se týče půjčování zaměstnanců a těch věcí, o kterých Míl mluvil?

To se týká této věci. Prakticky zůstává stav stejný jako byl doposud.

To znamená, že vy z toho pohledu tam nevidíte nějaké zásadní nesmysly, které by nebyly obsaženy v tom stávajícím zákoníku?

Tam nevidím prakticky nic, co by mohlo zhoršit postavení zaměstnavatelů, ale musíme se bránit těm pokusům, které se objevují a ta liberalizace se schovává za to, že liberalizace má být pokles stávající ochrany zaměstnanců. To samozřejmě připustit nechceme. My tu liberalizaci vidíme v tom, že se rozšíří smluvní volnost, že zaměstnavatelům se tyto náklady daňově uznají jako nákladové položky nebo je muset uhradit ze zisku a o těch věcech, že bude možný zejména formou kolektivního vyjednávání případně pracovních smluv jednat, a pokud bude dohoda, tak to také zakotvit, a tím se také řídit.

Vstoupili jsme do druhé poloviny roku 2005, kdy začíná pravidelné vyjednávání o výši platů v roce příštím o růstu platů. Ministerstvo a práce sociálních věcí publikovalo už v květnu prognózu, ze které vyplývá, že se největší pravděpodobností se tempo růstu platů v příštím roce zpomalí. Jste ochotni na to přistoupit jako odbory, že by v příštím roce došlo ke zpomalení růstu platů v České republice průměrného platu v porovnání s rokem letošním?

Tento záměr není v souladu s právě včera nebo převčírem přijatou hospodářskou strategií vlády, kde se počítá s hospodářským růstem do roku 2013 v průměru asi o šest procent a domníváme se, pokud poroste hrubý domácí produkt meziročně více než čtyři procenta, tak by zhruba stejně měly růst reálné mzdy. To znamená, jestli příští rok bychom se přiblížili nebo překročili HDP pět procent, tak nevidím žádné důvody pro to, naopak jako nutnost, aby reálně mzdy a platy narostly obdobným tempem, protože jinak by tady byla určitá disproporce mezi tím hospodářským vývojem a životní úrovní a my si nepřejeme, abychom měli jako jenom dobrý makro čísla a nebylo to podloženo životní úrovní. Takže se domníváme, že by ten růst měl být vyšší, že by měl být minimálně to, co je letos, spíše o něco vyšší.

Pokud se nemýlím, tak letos bude nominální růst platů sedm procent, reálně zhruba o pět procent. To znamená, rvali byste se jako odbory, lidově řečeno jako lvi, pokud by nominálně, což je v prognóze ministerstva práce a sociálních věcí, v příštím roce rostly platy o šest celých čtyři desetiny procenta nominálně, to znamená, že by tam byl víc než půlprocentní pokles oproti letošnímu roku?

Tak to jsou, vidíte sám, poměrně malé nuance, bude záležet, jaká bude inflace, také jak které důležité odvětví si povedou, protože může být výkyv odvětví ve firmách, ale v každém případě znovu říkám, ten růst reálné mzdy by neměl být nižší než v letošním roce, spíše se domnívám, že vyšší, a za to budeme samozřejmě vyjednávat, za to budeme svými prostředky bojovat a předpokládám, že najdeme jak se zaměstnavateli, tak s vládou, co se týká platů, blízko stanovisek.

Vyšší o kolik, číslo, než letos pět procent?

Pane redaktore, teď je červenec. My většinou ty definitivní plány do vyjednávání si schvalujeme na konci srpna začátkem září a tudíž to přesný číslo tady neřeknu. Řekneme ho možná až na tom setkání s Českou národní bankou, které předpokládám, že zase v září bude.

Konstatuje Milan Štěch, děkujeme za rozhovor, někdy příště na shledanou.

Také děkuji, na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.