Václav Moravec moderátor BBC

Na kolik musí být dirigent dobrým psychologem a diplomatem při práci s orchestrem? Šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal na tuto otázku v rozhovoru pro BBC odpovídá slovy:

ZDENĚK MÁCAL, šéfdirigent České filharmonie, (zvukový záznam): Podívejte se, někdy řeknete úplně něco nevinného a při sto dvaceti lidech tam může sedět někdo, kdo je souvztažný a kdy úplně nevinnou věc si otočí nějak jinak a máte z toho problémy.

Říká v rozhovoru pro BBC šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal. Jaké metody používá při práci s orchestrem šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek? Nejen o tom bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dirigent, zakladatel Pražské komorní filharmonie, šéfdirigent symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Dovolte, abych začal citátem z vašich slov, která jste pronesl pro deník Lidové noviny a to 22. dubna. Cituji doslova: "Ta profese vyžaduje kromě talentu a odborných schopností i základní lidskou přesvědčivost," konec citátu. Jak byste popsal lidskou přesvědčivost ve vztahu k tělesu, k hudebnímu tělesu k orchestru?

Já si myslím, že to je kvalita, o kterou člověk usiluje dnes a denně a demonstruje se především tím, že člověk předchází před ten kolektiv orchestru dokonale připraven, že improvizuje na základě už jaksi docílených kvalit, docílených vědomostí, docílených jasných představ a že člověk skutečně zůstává svůj v každé chvíli, v každém okamžiku, protože není neznámé, že při tvůrčím procesu, při zkouškách dochází k nejrůznějším kvalitám vztahů, protože je to vlastně spolupráce, kdy jeden přesvědčuje kolektiv, větší celek o určitých svých pravdách, nebo pravdách objektivních, daných partiturou a které ten dirigent vyžaduje určitý způsob interpretace. Snaží se hráče o své pravdě přesvědčit a dělá to nejrůznějším způsobem. Jsou typy dirigentů, kteří sází na tvrdý postoj a jaksi až generálskou přísnost. Jsou lidé, kteří naopak tuhle tu sílu v sobě nemají a někdy dokonce se snaží být jaksi až servilní vůči orchestru, neustále chválí, všechno je báječné a i to samozřejmě i také to může přinést určitý výsledek. Já si myslím, že ta pravda je někde v té zlaté střední cestě, kdy dirigent má dostatek pevnosti, aby uměl svou představu sdělit a vyžadovat ji, ale zároveň má dostatek empatie, aby uměl reagovat na citlivou situaci, která může nastat.

Vy jste si tu zlatou střední cestu vyzkoušel od začátku nebo jste, řekněme, zkoušel i jiné postupy a ke zlaté střední cestě jste se až dobral později?

Řekněme, že jsem se k ní dobral, protože samozřejmě jako novic a mladý třicetiletý šéf pražských symfoniků jsem spíš měl tendenci toho přísného a nekompromisního vůdce.

Kde se to podepsalo na té práci s tím orchestrem, že jste ustoupil od té první cesty, řekněme, autority, se kterou se ne vždy diskutuje?

Já myslím, že v mém případě já jsem ustoupil od trvání na něčem, co je vlastně vyloučeno. Jestliže mám hráče, který doskočí dva metry, tak ho nemůžu nutit, aby skákal dva metry padesát, abych použil takovouhle metaforu.

Ale vy můžete vyměnit hráče?

Ano, to mohu. To je velmi obtížná operace. Já jsem třeba v těch dobách právě pražských symfoniků jsem o to usiloval ve dvou případech. V jednom případě jsem nebyl úspěšný, ve jednom jsem byl úspěšný a byla to kombinace. Šlo to jedině proto, že to byla kombinace jaksi v umělecké nedostatečnosti s kombinací s alkoholismem a tak dále. Čili tam ten, nedělám si žádné iluze, že kdyby tam ten poklesek v tom chování, nebo v tom společenském vystupování nebyl takhle silný, že asi bych těžko byl pouze s uměleckou nepřesvědčivostí, prosadil ten odchod, ale já si myslím, že je možno skutečně vlastně pracovat s ansámblem takovým, jaký člověk dostává. Jenom je potřeba jaksi upravit ta kritéria.

Není to ale tak, že vstupuji do vaší řeči, pane profesore, musí slevit dirigent ze svých požadavků, že dochází ke kompromisům, které pro něj jsou obtížně, řekněme, přijatelné?

To je pravda. Někdy dochází ke kompromisům, které člověk, má-li vizi nějakou delší, má-li vizi jaksi vývoje po několik let, tak může, dejme tomu, v určité chvíli polevit a říci, to se vyřeší jinou cestou nebo vyřeší to tak a tak nebo vyřeším to tak, že toho člověka nedostačuje, nebudu nasazovat na ty nejobtížnější situace, ale samozřejmě, že může nastat situace, také může nastat okolnost, kdy ta neschopnost naplnit tu představu je tak vážná, že skutečně to prostě nejde a že ten dirigent se dostane do situace, tak já prostě s tímhle tím člověkem už to dál nemohu zkoušet, zejména, když, protože to se samozřejmě snadno k tomu připojí, že, je-li tenhle tlak na toho kumštýře výrazný, tak se z toho stane vlastně vzájemná animozita všeobecná a pak už je to velmi obtížné nějakým způsobem to uvést do společného koryta.

A dovede takový člověk a napětí mezi dirigentem a jedním hráčem, řekněme, rozložit orchestr jako celek?

Já myslím, že dovede. Já myslím, že je to možné. To se může stát. Je to velmi nešťastná situace, která se velmi obtížně pak jako žehlí.

Vy jste ji zažil?

Zažil jsem ji ano.

V kterém orchestru?

Právě ve FOKu jsem ji zažil a bylo to obtížné a vlastně až tím, kdy skutečně se nám podařilo se toho člověka zbavit, tak zase začala určitá obroda. Protože samozřejmě určité ty vztahy v orchestru nejsou jenom profesionální, ale jsou lidské. Ti lidé spolu žijí, někteří hráči jsou třeba v orchestru dvacet let i třicet let.

Musí ten člověk ovládat pravidla psychologie a vy jste dobrým psychologem?

Ten dirigent? Já si myslím, že ano, že vlastně úspěch působení dirigenta je z velkého procenta záležitostí psychologickou.

Vy jste studoval, pokud se nemýlím, AMU, obor dirigentství v roce 1972 jste absolvoval. Učí se psychologie práce s lidmi u dirigentů?

Učí se a není to jaksi přímý předmět, respektive, není to psychologie jaksi na nejvyšší úrovni toho vědního oboru, ale je to taková ta praktická psychologie, která se vyučuje, ale mohu říct, že stejně ta největší škola psychologie je až ten praktický život, až ten praktický kontakt s lidmi.

Jak se říká, šedá teorie - košatý zelený strom života. Když jste nastoupil do Státní filharmonie Brno po vašem absolvování Akademie múzických umění, existovaly momenty, kdy jste si nebyl jist, zda ve vztahu k orchestru máte onu přesvědčivost, o které jste mluvil v Lidových novinách?

Já myslím, že v té době jsem si byl zcela jist, že mám absolutní přesvědčivost, protože jsem byl skutečný mlaďoch a šel jsem jaksi do toho s velikou energií a co se podařilo, podařilo se. Také v Brně jsem zažil situaci, že se na mě shlukla veškerá kritika a dostával jsem jaksi velmi tvrdě za vyučenou.

Z dnešního odstupu oprávněně?

Já si myslím, že asi částečně oprávněně, určitě částečně oprávněně, ale pak se to jaksi transformovalo až do osobní animozity nebo zášti a vytvořilo to vlastně, vytvořilo to pravý opak. Vytvořilo to vlnu solidarity hráčů nebo členů orchestru, kteří dokonce mě přemlouvali, nebo dokonce psali nějaké petice. Já jsem to tenkrát odmítal a říkal jsem si, že to není správný postup, že lepší bude, když společně jaksi budeme tvořit a že je přesvědčíme časem výkony, což se skutečně asi, já myslím, od druhého roku, nebo nejpozději od třetího roku mého působení jaksi tam se to proměnilo a ten vztah nebo ten zájem veřejnosti přesvědčil i ostré pány kritiky, že nemusí být všechno úplně špatně.

Když byl před čtvrt rokem hostem před těmito mikrofony šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal, popisoval, jak se sžíval on jako šéfdirigent s Českou filharmonií.

ZDENĚK MÁCAL, šéfdirigent České filharmonie, (zvukový záznam): To bylo strašně důležitý, že těch tři a půl měsíce skoro denně jsme se viděli, že místo, aby člověk byl přesycený, každým dnem ten vztah byl lepší, protože oni mě znají lépe a lépe. Já dneska přijdu, dneska jsem dopoledne zkoušel Brahmsovu čtvrtou symfonii a tam jsou věci, které já bych si před rokem nemohl dovolit. Víte proč? Protože oni už čtou moje myšlenky. Oni přesně reagují na moje gesta, což před rokem mě ještě neznali. Já se jen dneska už podívám a oni ví přesně v očích, co se podívám. Teď jsem byl moc silně, teď jsem byl moc slabě. Já nemusím ani zastavit, a nemusím nic říct.

Konstatoval před čtvrtrokem v Interview BBC šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal. Jak dlouho trvá Jiřímu Bělohlávkovi, než se on sžije s orchestrem, s tím uměleckým tělesem?

Já myslím, že je to velmi individuální od tělesa k tělesu, protože jestliže člověk má takovou tu dráhu často hostujícího dirigenta, tak skutečně se setkává během jednoho měsíce třeba se čtyřmi různými ansámbly a každý ten ansámbl má svůj charakter, svoji tvář, svůj způsob, kterým reaguje na dirigenta.

Který ansámbl byl z těch, máte je spočítány? Protože pravděpodobně z toho, co jsem studoval, tak to jsou desítky ve vašem případě. Který z těch ansámblů byl opravdu nejobtížnější, najít s ním společnou řeč tu komunikaci, nejen tu univerzální, kterou vy, jako dirigent, máte ve vztahu k hráčům?

Já si myslím, že takovým obtížným orchestrem byla berlínská harmonie, protože jsem tam přišel velmi mladý a ještě jsem udělal si právě z toho psychologického hlediska jeden nešťastný krok, protože jsme zkoušeli Janáčkovu Symfonietu a já jsem si vymyslel dopředu, že tedy začnu, dělám to zpravidla tak, že začínám druhou větou, kde je celý orchestr se prostě hraje. Zatímco skladba začíná větou první, kde hraje pouze přídavné žesťové nástroje. A protože jsem to neřekl dopředu, tak jsem měl nastoupený orchestr, celá žesťová banda byla připravena a já jsem nevěděl nic chytřejšího, než říct, ale já vás teď nepotřebuju, já začnu druhou větou, takže tím jsem je prostě naštval hned na začátku

To jste to pravdu tak tvrdě formuloval?

Ne, já jsem řekl, pánové, teďka máte pauzu, děkuju, budu tu famfáru, nebo ty famfáry si zahrajeme, až budeme my mít pauzu, takže jsem je připravil asi hodinu a půl čekání na zkoušku a vím, že opouštěli, už když jsem viděl, jakým způsobem opouštějí to pódium, tak bylo vidět, že to věru nebyl psychologicky správný tah.

Projevilo se to pak na té komunikaci s tím ansámblem?

Trvalo to podstatně déle než normálně. Já samozřejmě jsem to také vnímal jako chybný krok, čili jsem se sevřel a prostě ten první den, ta spolupráce byla velmi trudná.

A co se týče ne těchto chyb, kterých se vy, jako šéfdirigent nebo dirigent, můžete dopustit, ale, řekněme, prvky, které jsou obtížné nad rámec té univerzální komunikace, kterou dirigent má ve vztahu k orchestru, tak jaké by to byly národní odlišnosti národních ansámblů?

Nemohu říct, že bych si vybavoval nějaké zvláštní národní odlišnosti. Možná, že je určitá, že se dá vypozorovat určitá kvalita ležérnosti nebo jaksi tíhnutí k takovému ležérnímu způsobu vedení té zkoušky a rozhovorům mezi hráči u francouzských orchestrů, že jo, také v Itálii je známo, že prostě ti lidé už svým vlastním habitem, že jsou velmi temperamentní a čili tam snadno dojde k takovým ruchům, a pokud člověk by na to asi reagoval nějak zlostně nebo velmi negativně, tak si myslím, že by to nepřispělo k tomu všeobecnému cíli nebo respektive k té snaze. Ale myslím si, že ta obecná, ten obecný dorozumívací kód, který existuje mezi dirigentem a orchestrem, je převažující složkou toho vztahu. Čili v zásadě to funguje velmi dobře a spíš je důležité, aby to, co dirigent chce hudebně, aby mělo smysl a aby to oslovilo ty hráče. Pak už, jestli to říká nafialovo, nazeleno, to už nehraje takovou roli.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je dirigent, zakladatel Pražské komorní filharmonie a šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek. Když jsem si pročítal vaše portréty v novinách, narazil jsem na text v deníku Mladá fronta DNES z 5. Prosince roku 2003, který byl nazvaný titulkem: "Jiří Bělohlávek stále na cestě vzhůru," konec citátu. Co kdyby vám v tom roce 2003 řekl, že v roce 2005 se stanete šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC? Co byste mi tehdy na to odpověděl?

Asi bych vám na to řekl, to jste asi Pýthie, protože v té době jsem ještě o tom skutečně neměl nejmenší ponětí. Dokonce v té době jsem byl ve velkých námluvách se slovenskou filharmonií a čili já jsem samozřejmě s tím orchestrem už od dob mého hostujícího kontraktu, který jsem měl od roku 1995 do 2000, čili po té stálé spolupráci jsem měl i jednotlivé koncerty v každé sezóně, ale o takovémto jaksi dalším vážném spojení nebyla vůbec řeč.

Kdy začínají námluvy do takto významné pozice pro člověka, který diriguje, státi se dirigentem zavedené instituce, zavedeného orchestru BBC. Kdy začnou ona jednání před samotným oznámením, časový rámec, prosím?

Já jsem pak dodatečně zjistil, že ten proces přímo v BBC Symphony byl dvouletý a že to prošlo skutečně nejrůznějšími mlýny názorů a nejrůznějšími komisemi včetně členů orchestru, včetně všech vedoucích složek BBC a se mnou prakticky ten první kontakt, ta první nabídka přišla zhruba půl roku předtím, než se to oznámilo.

To znamená, že se konají zhruba půlroční jednání o něm bez něm a pak přichází?

Já myslím, že to bylo rok a rok a půlroční, jeden a rok a půlroční jednání o něm bez něm. To znamená o mnoha jiných také. Jaksi ten způsob, jak se takováhle pozice obsazuje, bývá ten, že se vytvoří nějaký panel, nějaká komise, která jaksi uvažuje v nejširším okruhu zájmů toho tělesa a zpravidla to začíná opravdu velmi široce, že je nějakých dvacet kandidátů a pak se postupně to síto prosívá.

Pak jste byl vy, který zůstal, a ze síta ostatní vypadali. Dovolte, abych se zastavil u toho půlročního vyjednávání s vámi. Které překážky a která rozhodnutí to vyjednávání komplikují? I to, že Jiří Bělohlávek řekne nakonec ano? Jaké tam jsou myšlenkové pochody?

Tak objektivně to moje rozhodnutí komplikovaly moje závazky, moje stávající závazky, protože ten návrh byl, již od roku 2005, to znamená od nynějšího, v létě se stal už přímým šéfem a už jaksi v plné pracovní zápřeži, ale to jsem právě nemohl přijmout, protože jsem měl už závazků příliš mnoho a nenašel bych dostatek času, který bych měl tělesu věnovat. Ve shodě s panem dirigentem Mácalem se domnívám, že skutečně ta doba, kterou šéf stráví se svým tělesem, je určující pro celý vývoj toho vztahu a také pro úspěch těch idejí, s nimiž tam ten člověk jde. Čili proto jsme našli potom takové řešení, které nakonec jaksi se uskutečnilo, že vlastně jsem nyní, mám titul šéf designovaný a ve skutečném jaksi plném nasazení to začne prvním koncertem v roce 2006.

Dovolte, abych se teď opět vrátil k vašemu rozhovoru pro deník Lidové noviny z 22. dubna roku 2005, když se bavíme o tom půlročním vyjednávání. Na otázku, v čem se především liší práce například s Českou filharmonií na straně jedné a Symfonickým orchestrem BBC na straně druhé jste odpověděl, teď cituji doslova: "Pro mě je to v Londýně poněkud namáhavější, protože musím mluvit anglicky. A já moc rád své představě říkám do jemných detailů," konec citátu. Které jemné detaily je pro dirigenta, nebo šéfdirigenta velmi složité říci v jazyce, který není jeho jazykem národním, když pracuje s orchestry?

V mém případě to jsou skutečně už ta vyjádření metaforická, kdy chci požádat o to, aby, já nevím, flétnová fráze zněla jako bublající potůček s jarním vánkem a takhle. Rozumíte? Protože já mám rád, nebo vytvořil jsem si takový styl, že se snažím kombinovat technické návody velmi přesné, které jsou sice, které vedou rychle k cíli, ale nicméně, kdybych používal jenom ty, tak je to po chvíli unavující a vlastně by to ubíjelo toho ducha té hudby. Čili já se snažím to kombinovat právě těmi dvěma extrémy. Na jedné straně ta velmi přesná informace technického rázu ať již slangového nebo frázovacího a vedle toho se pokouším vytvořit obraznost, nebo podnítit právě obraznost těch hráčů, aby jejich fantazie pracovala naplno a aby právě tenhle ten moment v té fantazijnosti, té se v angličtině mě zatím pořád ještě říká obtížněji.

Vy, jak jste říkal, jste designovaným šéfem Symfonického orchestru BBC. Až se naplno ujmete své funkce jako šéfdirigenta, budete rozhodovat o věcech obsazení orchestru, o turné, o repertoáru orchestru, o dramaturgii, což s tím repertoárem souvisí. Jak velkým limitujícím faktorem pro člověka, který přichází z České republiky do BBC, do zavedené, téměř národní instituce, kterou Symfonický orchestr BBC je, jsou limitující faktor toho, že je to instituce národní pro jiný národ a já si asi nemohu dovolit udělat až zas takové kroky, které bych udělat chtěl, protože jsem na cizím teritoriu.

Já myslím, že to tak není. Já myslím, že si budu moci dovolit mnoho nového pro britský hudební život, nebo britskou hudební scénu, protože to je přesně to, na co oni čekají. To je přesně, to byly v našich diskusích, my jsme samozřejmě o těchto otázkách dopředu hovořili, protože jsem chtěl mít jasno, co se ode mě očekává, protože například charakter nebo relativně velká část náplně, náplně programové toho orchestru je také služba soudobé hudbě a služba britské hudbě, což je pro mě nóvum a svým způsobem. Nechtěl jsem to, abych tuhle celou nálož najednou dostal na svá bedra. Čili v této věci jsem velmi bedlivě s nimi diskutoval, ale dohodli jsme se, že skutečně mají zájem o to, abych já se staral a pečoval o takzvaný /nesrozumitelné/. To znamená, abych se staral o klasický repertoár a abych přinášel nové podněty právě z českého teritoria s českou soudobou hudbou, českou hudbu, kterou oni neznají. Britská hudební veřejnost a britská hudební scéna má velmi pozoruhodnou kvalitu v tom, že se prakticky již od let Dvořákových se velmi o českou hudbu zajímá a dost o ní vědí. Čili to je potěšující, ale zároveň jsou zvědaví a chtěli by vědět víc, a to je dvojnásob potěšující.

Bude to jenom česká hudba, ta dejme tomu, Bělohlávkova revoluce v rámci symfonického orchestru BBC nebo budou ještě další nové prvky?

Já nemyslím, že to bude evoluce, že to nebude revoluce, ale právě směrem k českému repertoáru a jednak jaksi znovu navštívení klasického repertoáru všech velkých symfonických těles.

Jaký je hlavní rozdíl? Protože sám jste zmínil časové údobí 1995 až 2000, kdy jste hostoval pravidelně se symfonickým orchestrem BBC. Jaké jsou hlavní rozdíly v práci s anglickým orchestrem a orchestrem českým?

V zásadě není v té práci není příliš mnoho rozdílu. Rozdíl bývá v tom, co ten orchestr přinese už jaksi samozřejmou kvalitu. Britské orchestry jsou zvyklé na neustálý nedostatek času. Oni jsou schopni skutečně, ta schopnost rychlého přečtení partitury, přečtení nové hudby, je omračující, pro mě chvílemi až děsivá, protože to skutečně znamená, že ten dirigent musí být absolutně pevný v kramflecích, protože jakékoliv představy, že by ještě něco mohl čekat na tvorbu vlastního názoru až poté, až to uslyší z první vody jaksi šup na plot, to je iluzorní, protože shoří jak papír. Ta představa musí být jasná a jaksi dispozice dirigentova musí být stoprocentní, čili to je věc, kterou samozřejmě u nás tady samozřejmě neoplývají, protože u nás máme stále ještě, jsme velmi pohodlný život proti ve srovnání s londýnským orchestrem, naše orchestry bez výjimky mají jaksi velmi krásné podmínky pracovní. Nemají dobré podmínky finanční, ale ta relativní jaksi finanční dobré ohodnocení, které v tom Londýně je, je tedy zaplaceno skutečně krvavou dřinou.

Když, jak bylo řečeno už v první části Interview BBC, byl před čtvrt rokem hostem Zdeněk Mácal, šéfdirigent České filharmonie, tak přišla řeč i a stírání rozdílů zvuků jednotlivých orchestrů, že se velmi obtížně pozná, jestli hraje symfonický orchestr BBC nebo jestli hraje vídeňská filharmonie nebo německý orchestr. Zdeněk Mácal odpovídal na otázku, čím podle něj tento trend je dán?

ZDENĚK MÁCAL, šéfdirigent České filharmonie, (zvukový záznam):

Tím, že jednak šéfové tráví míň a míň času, protože, když si vezmete před čtyřiceti roky /nesrozumitelné/ byl skoro celý rok ve Philadelphii. Dneska ti šéfové tráví pár týdnů, jestli, a jinak jsou to hosté. Z jedné stránky nemůžeme tomu zabránit, protože se žije mnohem rychleji, takže já tady nemohu stát prostě celý rok před obecenstvem jako mohl třeba tenkrát Talich. To obecenstvo žádá změnu, změnu, změnu. To je to. Ale jde o to, aby prostě ten šéf strávil většinu času nebo větší část roku s tím orchestrem a dělal tu denní nepříjemnou, takzvaně nepříjemnou práci prostě to abc.

Konstatoval v únoru v Interview BBC šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal. Za jak velký problém Zdeněk Bělohlávek, host Interview BBC designovaný šéfdirigent symfonického orchestru BBC považuje právě tento fenomén stírání rozdílů zvuků mezi jednotlivým zvučnými tělesy?

Já si myslím, že to je kromě toho, co řekl kolega Mácal o tom vlivu šéfů,to jistě je pravda. Myslím si, že další objektivní příčina toho je to skutečnost, že informace, prostě zasáhla celý svět, globální informace se samozřejmě tknula také hudby. Máme CD máme prostě přenosy koncertů po celém světě, čili ta možnost srovnání a slyšení těch vynikajících výkonů, samozřejmě tlačí tu laťku vzhůru. To má i tenhle ten pozitivní moment. To stírání, určitý nedostatek, který to nese, že se stírá charakteristika jednotlivých orchestrů, je samozřejmě také pravdou, ale zase je to způsobeno vlastně růstem vynikajících nástrojových kvalit. Jestliže třeba v době Mravinského měli velmi problematické dechové nástroje a tudíž ta ohebnost frázovací a ohebnost tónová byla limitována, ale dohromady to utvářelo určitý drsný charakter toho dřevěného ansámblu, který dneska už ani prostě v tom Petersburgu dneska nemají, protože mají lepší nástroje a čili se to smazalo. Nevím, jestli je potřeba nad tím ronit slzy, protože ...

Vy vidíte pozitiva?

Já vidím relativně víc těch pozitiv než těch negativ.

Konstatuje Jiří Bělohlávek. Děkuji, že jste do BBC přišel. Děkuji za třicet minut. Za toto Interview a těším se na další.

Děkuji a na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.