Václav Moravec moderátor BBC

Spisovatel Arnošt Lustig přirovnává spisovatelství k psychiatrii. Proč? Nejen tato otázka zazní v následujících třiceti minutách. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je spisovatel Arnošt Lustig. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

V jednom z rozhovorů jste učení se psát přirovnal k psychiatrii. Co především spisovatelství a psychiatrie mají společného?

Tak, já vám řeknu postřeh. Za jednatřicet let mám, já mám kurz, který se jmenuje Evropská literatura, James Joyce, Franz Kafka, Milan Kundera, Thomas Mann, a tak dále. Je to seminář, kterej trvá dvě a půl hodiny a v první půlce musejí, jeden student si musí připravit život spisovatele a druhý student si musí připravit referát dílo spisovatele. A když jednatřicet let probíráte život jednotlivých spisovatelů jako Josef Konrád, tak zjistíte, že v životě každýho z nich je něco ne zrůdnýho, ale nenormálního, jo. Třeba Josef Konrád se pokusí o sebevraždu. Lev Tolstoj si oblíkne noční košili a v zimě v noci skončí na nějaký malý železniční stanici.

To znamená, že všichni jsou tedy ...

Že všichni jsou ...

... případem pro psychiatra?

... trošku uhnutý, všichni nějak. Není to nebezpečný, většinou to není nebezpečný ani jim, ani společnosti. Dá se s tím žít, ale objevíte třeba, že Thomas Mann byl skrytý homosexuál, kterej si nemohl dovolit vzhledem jako ke svý společnosti to projevit otevřeně, jako dneska v Americe se tím každej chlubí a vyžaduje veškerá práva, snad i o něco víc, protože společnost je otevřená. Ale Thomas Mann to tajil. A teprve v jeho závěti, kterou směli vytáhnout ze sejfu patnáct set po jeho smrti, zjistili, že se otevřeně hlásil k tomu, že byl homosexuál, a tak dále, a tak dále.

Když vás teď budu chtít v uvozovkách chytit do vlastní pasti. Arnošt Lustig a nějaká zvrácenost, něco společného s psychiatrií. Je něco takového? Třináctá komnata?

No, tak, já vám řeknu, že já mám takovou povahu, která všechno se snaží zlehčit a snaží se najít nějakej vchod do bezstarostnosti, což není možný v týhle společnosti, protože máte starosti, když ne sám se sebou s někým jiným. Máte děti. Máte ženu. Jsou tady nemoci různý. Nemáte třeba peníze. Takže bejt bezstarostnej, není zcela normální, ale co to je bejt normální? Já měl jednoho studenta, kterej pracoval pro CIA. Byl už starší, tedy starší, bylo mu kolem čtyřicítky a jednou mě pozval na večeři s tím, že mně musí představit svou novou známost, psychiatrini. A já jsem se tý psychiatrině zeptal, co to znamená bejt normální a ona mi řekla: "Normální znamená průměr." Ale průměr je nepřítel literatury. Pro nás, my musíme mít člověka, kterej je lepší než dobrej a horší než špatnej, protože jinak je to nuda a čtenář nedovoluje nudu a ani spisovatel si nedovoluje nudu. Čili i to hledat lepší než dobrý a horší než špatný není zcela normální. Je to posun pohledu. Není to objektivní, jo. Nesnaží se ten spisovatel o objektivitu, nýbrž obětuje v dovolené míře ten posun k zajímavosti, protože jinak by to nečetl nikdo.

Když jste v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES 19. dubna roku 2005 popisoval svoji pedagogickou dráhu a učení se spisovatelství, tak jste řekl doslova, teď cituji: "Psaní má své zákony a tajemství a o tom se dá dlouze rozmlouvat." Konec citátu. Které zákony a která tajemství máte především na mysli?

Tak, každý mladý autor, protože si není jist, že bude spisovatelem, protože můžete psát a nemusíte se stát spisovatelem, touží po zkušenostech starších autorů a pak si všechno musí objevit sám, protože spisovatel ve skutečnosti je svým způsobem výzkumník.

U koho vy jste se inspiroval? Po čích znalostech a zkušenostech jste pátral nebo získával ...

U dobrých spisovatelů, ale já vám odpovím na vaši otázku, zákon je tajemství. Každej příběh má své skryté zákony. Jaké, jaký tón si máte zvolit. Když je to o pohřbu, tak nemůžete bejt rozvernej, ale když je to o svatbě, tak nemůžete bejt zase smuteční, čili první zákon je tón. Druhej zákon je odhad proporcí. Je to na povídku, na esej, na báseň, na bajku, na epiku, a to musíte odhadnout. Když ty zákony odhadnete správně, tak se vám ta povídka povede. A když je správně neodhadnete, tak se vám nepovede. A zákony každé povídky jsou jiné. Každá povídka má, zákon povídky je mít začátek, prostředek a konec, ačkoli to zní primitivně, tak je to pravda, protože to nemusí být v tom pořadí. Můžete začít povídku koncem a přes začátek jít k prostředku nebo opačně, jako to dělá William Faulkner. A tajemství je všechno, čemu lidi nemůžou okamžitě přijít na kloub. Tak třeba první tajemství, který si každej autor objeví, je, že lidé najdou v jeho příběhu víc smyslu, než který on tam byl schopen vložit, protože ...

To znamená, že dávají skryté významy tomu, co tam autor ...

To je náznak. To objevil Hemingway, že náznak je víc než sdělení. Že když něco naznačím, že to čtenáře láká víc, než když mu to řeknu polopatě. Čili je to tajemství, polotajemství, odhalené tajemství. Tajemství je vlastnost, o které víme, ale nevíme, kde jsou všechny její zdroje. Jenom se to domníváme. A vy jste se mě ptal nejdřív učení spisovatelství. Je lepší se o tom bavit, než někomu předstírat, že ho naučíte psát romány. To nejde. To nejde, protože jedno z těch tajemství je osobní talent každýho autora. Každej autor má jiný sklony, jiný zkušenosti a jiný záměry a některý jsou vědomí, ty záměry a někdy jsou podvědomí.

Když jsem si, pane Lustigu, pročítal vaše rozhovory, tak je z nich patrné, že vy, než kniha vyjde, než ji dáte vydavateli, tak má několik desítek verzí. Která vaše kniha vám dala, lidově řečeno, nejvíc zabrat, to znamená, dělal jste desítky možná i stovky verzí, než jste ji odevzdal?

Každá.

Každá?

Každá, kromě Kateřiny Horovitzový, kterou jsem napsal od večera do rána, protože jsem měl strašlivej vztek. A ta poslední, která, tedy tvrděj, že je nejúspěšnější, v Anglii toho vydali padesát tisíc, Krásné zelené oči - Lovely Green Eyes ...

Nominace na Pulitzerovu cenu, dodám.

No, tak, ta hlavní cena, kterou jsem za to dostal, jenomže cena má smysl pro autora, jenom když je spojena s penězi, protože ty lehce získá a hned je utratí, jinak ta cena nemá žádnej význam, kromě takovýho uspokojení, který si ten autor nesmí připouštět moc dlouho, protože by si myslel, že už je mistr a že mu všechno půjde a nic mu nepůjde, protože ty zákony platí jenom pro jedno dílo. Takže když Hemingway napíše krásnou knížku nebo Tolstoj nebo Turgeněv včera, tak nemá nejmenší záruku, že ta zítřejší se mu povede taky.

Vy jste doslova také řekl, že spisovatel umírá s každou svojí knihou ...

To je pravda.

... a pak přichází ten zrod.

Znovuzrození, když má sílu, energii, dobrej námět, štěstí.

A prožívá mezi tou smrtí a zrodem frustraci, zda přijde ten zrod, zda bude mít energii, nápad, sílu, ona pravidla?

Záleží na jeho povaze. Já mám takovou bezstarostnou povahu lehkou, takže si ...

To znamená, že vy mezi jednotlivými ...

... nedělám starosti, naopak odpočívám. Já měl výbornýho kamaráda Otu Pavla a my jsme měli takovou, a Aškenazyho, my jsme všechno oslavovali. Že každej člověk má tajnej sklon k tomu dělat si slavnost ze života, jinak je život ubohost, nuda, problémy. Tak my jsme vždycky to mezi oslavovali, ale zároveň ta ctižádost dokázat, že to nebyla náhoda minule, když vás pochválili, vás žene k tomu, abyste udělal něco novýho a kromě toho máte nějakej životní plán. Třeba máte záměr nebo touhu postihnout některé rysy vašeho pokolení, a to nemůžete udělat za rok. Na to potřebujete celej život a nejdůležitější materiál každýho autora je čas, kterej je neúprosnej. Takže záleží na povaze, jak to prožíváte. Někdo je v depresi a někdo to oslavuje tak dlouho, dokud mu stačej peníze, ale ...

Vy patříte k té druhé skupině.

Já patřím, já si starosti nedělám.

Oslavujete, dokud stačí peníze.

Oslavuju, dokud stačí peníze. Tak já taky měl rodinu vždycky. Žena říkala: "Prosím tě, už nemáme peníze." Já jsem říkal: "Počkej, dopíšu povídku, dostaneš peněz dost." A ona říkala: "Tak, víš co, jdi do mlíkárny a řekni jim to, protože já potřebuju chleba a mlíko dneska." Tak jsem musel napsat nějaký novinový články, abychom měli chleba a mlíko.

Když se ještě zastavím u toho množství verzí, které jsou zapotřebí k tomu, než odevzdáte knihu. Já jsem narážel na knihu Miláček, pokud se nemýlím, tu jste dopsal v roce 1968. Měla vyjít, dokonce vyšla. Byla zabavena komunisty, ten náklad, a teď jí dopisujete, jestli se nemýlím nebo pracujete na verzi, která by byla ...

Ona zase každá knížka má, knížka je jako dítě. Má určitý sklony, vlastnosti, osudy. Ten Miláček nebyl hotov, ale napsal, já byl v Izraeli v Kibutzu a napsali mi z Prahy: "Hele, my tady máme jednu verzi Miláčka. Ty tvrdíš, že je nedokončená, nám se líbí ...

Jen pro úplnost. Jde o příběh dvou mužů ...

Zamilovaných do jedny ženy. Jeden je pilot a jeden je ...

Jeden Izraelec ...

... reportér. Oba milujou jednu ženu a žena je senzační, takže ...

A ten druhý je Palestinec, pokud se nemýlím.

Ne, ne, je to ...

Ne? Oba jsou Izraelci?

Je to izraelský pilot a oni, kritika tvrdila, to proto to zabavili, že ten miláček není krásná žena, nýbrž Izrael sám, ale pro mě ta kniha hotová nebyla. Já měl představu, jak má vypadat a oni mi napsali: "Arnošte, nám se zdá kniha schopná vydání. Vezmeme na ní papír pro sovětský učebnice," země byla okupována, čili byl to protest proti okupantovi, "Nech nás, abychom to vydali." To je jediná kniha, kterou jsem vydal vědomě s tím, že ...

Není dokončená.

... není dokončená. No, to není úplnej zločin, protože Kafka má, nedokončil kromě jednoho příběhu, kterej se jmenuje Amerika, kde nikdy nebyl, nikdy nedokončil nic, taky někteří čeští spisovatelé říkali: "Proč je Kafka velikej, když nic nedokončil," ale on je velikej, i když nic nedokončil. Ono se dá knihu nedokončit a stejně klade otázky, který chtěla klást, takže s tím Miláčkem to bylo jinak. Potom jsem odjel z Izraele do Ameriky a Škvorecký mi zatelefonoval a říkal: "Nech nás vydat Miláčka." Tak jsem to trošku vylepšil, ne moc, a on to vydal. A teď bych to rád vydal znova, ale vymyslel jsem si pět intermezz, z nichž každý to intermezzo by mohla bejt samostatná povídka. Ale zatím jsem dokončil jenom jedno intermezzo o izraelským pilotovi, jehož kamaráda Arabové sestřelili. Postavili ke kůlu. Polili medem, aby ho žraly mouchy. Vypíchali mu oči. Uřezali mu pohlaví. No, mučili ho arabským způsobem a ten pilot, jeho kamarád, se proti platným nařízením v izraelským letectvu vzal letadlo a letěl do tý vesnice potrestat ty vrahy toho svýho kamaráda a jediný, co si vzal s sebou do letadla, je pes a promění se v soudce, v mstitele, v soudce. No, a oni ho samozřejmě potrestaj Izraelci, když se vrátí, protože zaprvé si vzal nedovoleně letadlo. Za druhý letěl na štábem nepotvrzený cíl, a to jsem napsal. A z časopisu Koktejl v Ústí nad Labem mně řekli: "Nemáš něco kratšího, co bysme vydali jako přílohu pro naše mladý čtenáře?" Tak jsem řekl: "Mám příběh z letiště izraelskýho." A oni to otiskli jako malou knížečku, kterou dali svým čtenářům jako dárek. Není to knížka, je to jedno z těch intermezz a těch tam chci mít pět.

To znamená, že vám ještě čtyři zbývají?

Jo, ale jestli to bude fungovat. To nevíte. To je, jako když sestavujete stroj a máte představu, že tohle kolo tam patří, ale třeba tam nepatří a vy na to přijdete až teprve, když to kolečko ozubený je ve společnosti jiných ozubených koleček.

To pak ale nebude ten Miláček, který vyšel u Škvoreckého.

No, bude to ten Miláček plus, to je to. Heleďte, podívejte se. To je nesmysl, když vám říkají, že něco předěláváte. Vy to doplňujete. Ono to má samozřejmě jeden problém, že to doplňuje třeba sedmdesátiletej autor, kterej to napsal ve třiceti, takže to doplňujou vlastně dvě etapy jeho myšlení, dvě etapy jeho zkušeností a je otázka, jestli je to fér, nebo ne. Ale protože existuje vždycky první verze, tak je to fér. Mně jedna starší pani teď řekla: "Četla jsem Dům vrácené ozvěny obě verze a líbí se mi líp ta, když jste byl mladší. Zdá se mi v ní víc energie." A to je pravda, protože mladej spisovatel nemá zkušenosti nebo nemá tolik zkušeností, ale má energii, kterou ten starší spisovatel nemá. Zatímco starší spisovatel samozřejmě má víc zkušeností. A teď je otázka, co je lepší pro toho, ale pro mě ...

Co je lepší pro vás? Protože, když opět budu citovat vaše slova, cituju doslova: "Mladí spisovatelé se kromě toho musejí učit historii člověka, sociologii, právo, protože spisovatelství v sobě zahrnuje všechno, co člověk o člověku ví." Konec citátu. Když jsem si pročítal tato slova, nároky, které máte na mladé spisovatele, tak obávám se, že by většina mladých téměř nic nenapsala, protože mít hodně dokonalý rozhled v těch oborech, které jste zmiňoval, historie, sociologie, právo, a tak dále, a tak dále, tak chtějte po dvacetiletém, třicetiletém člověku, aby tyto věci měl, tyto informace.

Na to mám takovou odpověď, která není odpověď vědce, učence, nýbrž domněnka je to, že v mladým člověku je instinkt, kterej často nahrazuje zkušenost. Podívejte se na dvanáctiletou holku. Tý nemusí maminka říkat, že otěhotní, když s někým půjde nebo že může onemocnět. Máte dceru? Nemáte.

Nemám.

Tak, až budete mít dceru, tak zjistíte, že ta holka cítí instinktem některý věci, na který by potřebovala tři semestry v ošetřovatelský škole, aby je získala, a to je, tak je to s mladým spisovatelem. Tolstoj třeba napsal ve dvaceti nádherný věci. Hemingway napsal, to nejlepší, co napsal, mu bylo čtyřiadvacet, vyšlo to, když mu bylo šestadvacet. Mopassant, nejlepší povídku, svý existence, /nesrozumitelné/, napsal jako mladej člověk.

Já jsem teď ale zamluvil tu otázku, kterou jsem vám kladl, co je pro vás, jako pro čtenáře Arnošta Lustiga, lepší, ona energie toho mladého spisovatele, řekněme, s menším množstvím zkušeností nebo naopak ty zkušenosti a menší ...

Ne, ta mladá energie je víc. Ta mladá energie je víc, protože je to energie plus instinkt. A vy vnímáte některý věci jako, já bych to řekl takhle, jako intelektuální nebo jako živočich obdařený rozumem, čili vy ani nevíte, co přesně vnímáte, ale vyjádříte to ve svý povídce. Povinnost mladýho autora je vzdělávat se. Zaprvé musí číst. Musí vědět, co je světová literatura, aby nepsal, co už napsal Gogol.

A může to vůbec při tom množství knih ...

Musí.

Neříkejte, že i vy ...

Musí. Musí.

... jste obsáhl tak velké množství literatury, abyste de facto příběhy nekopíroval. Dokonce klasici tvrdí ...

Musíte.

... že všechny příběhy jsou v knize knih, že jsou v bibli a že ostatní jsou jenom variace.

No, samozřejmě, že to není pravda, vždyť ta bible je taky omezená. V bibli je toho hodně. Jsou tam krásný psychologický příběhy, některý lepší, některý horší, Josef a jeho bratři je nádhernej. Příběh o Abrahámovi, kterej obětuje svýho prvorozenýho, není tak dobrej příběh, taky ho často předělávali, poněvadž pořád jim neseděl konec. Až zavolali Boha, aby zastavil ruku otce, kterej chce podřezat vlastní dítě, ačkoli ta povídka samozřejmě mluví o bezmezném fanatismu, kterej je vlastní člověku. My jsme viděli, co se stane, když ten bezmeznej fanatismus posedne celej národ jako Němce, že jsou pak schopni vyvražďovat Slovany, Židy, Cikány, a tak dále. Je to fanatismus, kterej vygumuje veškerý morální zábrany, ale ten Abrahám, kdyby tam nevstoupil Bůh, tak taky ztratil veškerý zábrany, jen aby dokázal loajalitu k Bohu a je otázka, jestli Bůh to chtěl, nebo to nechtěl a jestli vůbec nějakej Bůh existuje, nebo neexistuje. Čili ten příběh v bibli není tak dobrej.

Ve kterém okamžiku si spisovatel Arnošt Lustig, možná nevědomě, řekl: "Ano, už mám dostatečně načteno, abych příběhy nerecykloval, abych se neopakoval, abych na nikoho nenavazoval."

To je celkem snadný. Nemůžu psát jako Maxim Gorky, kterej předstíral, že je socialisticko-realistickej optimista, přičemž každej v jeho příběhu tragicky zemře nebo něco takovýho. Takže spisovatelům se ani nedá věřit. Je tam vždycky rozpor mezi tím, co tvrděj a mezi jejich dílem a rozhodující je jejich dílo, ne to, co tvrděj. A abych si to řekl, úplně to nejde, ale je důležitý, abych věděl, kteří jsou hlavní spisovatelé mého pokolení, a to byl Hemingway, Faulkner, hlavně to byli Američani, čímž se to zjednodušuje, no, ale byli to zároveň Rusové, Francouzi, Němci, a to se zdá, tady vycházel báječnej časopis Světová literatura v roce 63. To jsou klenoty. Já jsem z toho žil ještě v Americe, protože jsem byl jedinej, kterej ví něco o vietnamský literatuře, o palestinský literatuře, protože to tam všechno bylo. Kromě toho Češi jsou takoví vášniví čtenáři, a když mají knížku, tak tady vycházela Světová knihovna, v níž vždycky byl doslov, z kterýho jako učitel jsem se učil, abych o tom spisovateli, o jeho době a o jeho díle věděl co nejvíc v kostce. Takže nemůžu říct, že jsem získal absolutní přehled, ale získal jsem částečnej přehled a získal jsem pocit, že tohle, tohle je píseček Turgeněva. Tohle je píseček Gorkyho. Tohle je píseček Faulknera ...

A byl to tento pocit, který vám de facto dal tu odvahu začít psát a pustit se do tvorby a nebýt toho pocitu, tak byste se na dráhu spisovatele nedal?

Ne, já vám řeknu, to bylo úplně jinak. Já jsem třeba vyprávěl lidem o tom, co se za války dělo a výsledek toho bylo, že některý mě hladili po hlavě jako takovýho mírně postiženýho člověka, lidi tomu nevěřili. A já jsem zjistil, že, pokud chci sdělit svou zkušenost, tak to můžu jenom psát, že mě nikdo neruší a já můžu napsat absolutně všechno a nemusím se potýkat s pohledy lidí, kteří mě nedůvěřujou, kteří si myslí, že mně přeskočilo, vyprávět o Osvětimi, protože tomu nikdo nerozuměl z normálních lidí. Takže jsem začal psát a pak jsem zjistil, že kromě toho, že člověk sděluje určitou zkušenost, že to má ještě druhou stránku, neobyčejná radost z tvůrčí práce a radost z toho, že se povede najít formu pro určitej obsah, jako najít vázu pro určitý květiny, ale člověk musí najít i ty květiny, pak je zaranžovat. Ta váza a květiny, to je poměrně výstižná, výstižný srovnání a pak, že je tam ohromná radost, když se to povede a ta radost stojí za to. Člověk, protože člověk potřebuje radost z práce, tak kováři, když udělá dobrý podkovy, okove koně, tak má radost, a tak je to se spisovatelem.

Záleží, zda ten kovář nemá onu práci snazší, protože nedělá několik verzí jedné věci.

Dělá. Nejdřív musí odhadnout ...

Že by jich dělal desítky, stovky?

No, já nedělám, žádný spisovatel nedělá desítky, stovky. Hemingway měl tuto metodu. Každej den psát a než začal psát ten příští den, přečetl všechno, co napsal předchozí dny a vyškrtal všechno, co ho nudí.

Vy to používáte také tu metodu, že si přečtete podobně jako Hemingway?

Ne, nejsem Němec jako Hemingway, protože se jmenoval Miller původně, a byl to strašně důkladnej člověk. Já jsem jednou studoval v knihovně v Austinu v Texasu rukopisy všech anglosaských spisovatelů, který jsou tam uložený. No, Faulkner, to Balzac byl proti němu vysloveně spořádanej člověk. Ten Faulkner třeba utrhl z obalu na margarín kousek a tam do toho textu, kterej opsal, ještě něco připsal, a to vlepil do svýho rukopisu, takže to byl postrach ten Faulkner. Ale, a pak jsem byl v jeho domě a našel jsem stěny všech pokojů a ložnic, kde bydlel, popsaný, jo, inkoustovou tužkou, kde si psal jako policejní ředitel vlastnosti jednotlivých hrdinů. Ale Hemingway, ten měl takový rukopisy, že by ho učitelka ve třetí třídě pochválila, jakej je to pořádkumilovnej chlapec, jo. To je až odstrašující čistota jeho rukopisu. Hemingway, no, to byl úředník. Ten si mohl podat ruce s Franzem Kafkou, že všechno napsal velice spořádaně.

A Lustig tedy patří spíš k Faulknerovi?

No, já bych se s Faulknerem neodvážil srovnávat, já se od něj učil samozřejmě, protože mně se líbí, že Faulkner začne koncem a přes začátek jde k prostředku, ale výsledek funguje, jo. Nebo Faulkner řekne ...

To znamená, že ani jste si po sobě ty rukopisy nečetl tak, a nenavazoval, jako Hemingway?

Ne, já mám, každej má svou metodu.

A ta vaše je?

Ta moje metoda je tato. Nechat citově vyhřeznout všechno, co je ve mně, pak si dát pár dní oddych, protože, když je člověk unavenej, tak není ani schopen to objektivně posoudit, co udělal. Buď se mu to zdá blbý, nebo krásný, ale ani jedno nesedí. Musí získat odstup. A pak rozumem to zkontrolovat, jestli to odpovídá tomu, co chtěl. Jestli to odpovídá skutečnosti. Jestli je to dobrá imitace skutečnosti, kterou chtěl napodobit a opravuju to tak dlouho, a teď myslím na čtenáře, protože vy jste sluha, vy jste sluha dvou pánů jako autor. Zaprvé tý povídky, odhalit ty skrytý zákony. A za druhý čtenáře. A vy jste až ten třetí v řadě, jestli jste tedy dobrej autor, nebo ne, ale jste, sloužíte těm dvěma pánům nebo třem, i sobě sloužíte, nechcete si zkazit pověst. Kafka chtěl všechno spálit, protože měl pocit zodpovědnosti, že to není dost dobrý, aby to někdo četl. Ten Brod ho neposlechl, nespálil nic a dobře udělal, ale nesplnil kamarádovo přání, takže já to reviduju s odstupem, jak můžu, abych čtenáři odevzdal to nejlepší podle mýho soudu, protože každej má strop. Ten strop je u každýho autora jinej a nikdo ho nezná než ten autor. Tak já vím, kdy jsem nedosáhl toho stropu a mohl, nebo kdy jsem nedosáhl stropu, protože jsem nemohl. Pak je to kompromis, což je většina knih, protože nikdo, ani Shakespeare, nedokáže vyplnit vidinu svého díla, jak to chtěl. Podívejte se na Shakespeara. Tam není jediná hra, která nedoznala desítek oprav, doplňků, protože to nedokáže z jedný vody na čisto. Někdy se mu to povede, když má veliký štěstí. Mně se to povedlo s tou Kateřinou, na který nemusím vůbec nic měnit, ale na těch Zelených očích jsem pracoval. Tam jsem měl skutečně asi patnáct verzí, z nichž některý jsem si schoval, abych věděl, že to dalo velkou práci, že to nebylo lehký, ale nemá smysl čtenáře unavovat tím, jak to bylo těžký. Co je čtenáři do toho a proč já bych někomu vykládal, jestli je to těžký, nebo lehký? Mou jedinou povinností je odevzdat to nejlepší, a to je kompromis.

Konstatuje , host Interview BBC. Já děkuji, že jste do BBC přišel a těším se opět někdy příště u mikrofonu BBC na shledanou.

No, to jste strašně hodnej, pane Moravec. Já vám taky děkuju. Nebavili jsme se o tom, jak učím, ale to příště, jo?

Děkuju tedy za další rozhovor ...

Díky.

... někdy příště. Díky a na shledanou. Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.