Václav Moravec moderátor BBC

Blanka Říhová ve studiu BBC

"Opatrnost a střízlivost je na místě," říká přední český onkolog Pavel Klener o zprávách v médiích, které se věnují hledání léků na různé druhy rakoviny. Je možné odhadnout, kdy se takové léky objeví?

PAVEL KLENER (zvukový záznam): Částečně se to odhadnout dá, ale nikdy ne na sto procent, protože i lék, který například v experimentu účinkuje velmi dobře, tak při klinických zkouškách a ještě může účinkovat dobře i při klinických zkouškách, ale pak v širokém použití se ukáže, že není o nic lepší než stávající konvenční léčba.

Říká v rozhovoru pro BBC přední český onkolog Pavel Klener. Nejen o léčbě rakoviny bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky Blanka Říhová. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Dovolte, abych začal citátem vašeho kréda, které jste vepsala ke svým životopisným údajům v knize Kdo je kdo, cituji doslova: "Život je třeba prožít ne propozorovat." Konec citátu. Kde jste k tomu krédu přišla? To je vaše vlastní nebo od někoho jste si ho vypůjčila?

Tak, to jsem si skutečně nevypůjčila, to je skutečně moje a myslím si doslova, že stát někde opodál a pozorovat nebo propozorovat, co se děje nějakých pár metrů nebo kilometrů ode mě, není dobře.

Není ale práce vědce o tom pozorování, dokonce propozorování?

No, tak, já si myslím, že to jsou dvě různá, dvě různé věci. Pozorování je, skutečně práce vědce je pozorování. A pro mě to propozorování, já nevím, jestli to tak opravdu zní, je pasivní. Já myslím, že práce vědce je aktivní pozorování. Slovo propozorování je pro mě pasivní postoj odněkud.

A aktivní pozorování souvisí s prožíváním?

Aktivní pozorování souvisí strašně moc s prožíváním, protože vy pozorujete život, pozorujete pokus, a když ten pokus vychází dobře, tak z toho máte úžasnou radost. A když to nevychází, tak jste většinou strašně smutný.

Obrazně řečeno, se ošíváte při používání sousloví žena-vědec a říkáte si vědma. Kdy jste začala používat slovo vědma na místo slova vědkyně?

Já myslím, že je docela dost brzo. Tak určitě už na začátku kariéry jsem si začala říkat vědma, protože já jsem kariéru začala brzo. Já jsem na ústav přišla v jednadvaceti, v šestnácti jsem šla na fakultu a v těch jednadvaceti, když mi začali říkat žena-vědkyně, tak jsem si připadala hrozně nepatřičně, protože tehdy jsem byla taková holka docela k světu a ten život jsem ráda užívala. A když se řeklo vědkyně, tak jsem si najednou připadala jako o padesát let starší a šedivá a zaprášená. Tak, a když se řeklo vědma, tak jsem měla pocit, že už možná mám na rameni tu kočku a už ...

Že jste i méně zaprášená ...

... jsem méně zaprášená, méně patřím k nějakému inventáři a zdálo se mi to takový veselejší.

Mají to opravdu mladé ženy, které vstupují do vědy, do nějakých vědeckých ústavů těžší ve vybudování si kariéry a pozice mezi muži-vědci?

No, to bezpečně.

Jak se to projevovalo ve vašem případě?

Takhle, já bych řekla, těžší to mají pouze v momentě, pokud se také zamilovávají, chtějí se případně provdat a mít děti. Tak, pokud třeba se žena rozhodne, že ten život té vědě věnuje, tak si myslím, že rozdíl mezi muži vůbec není. Ty možnosti jsou stejné. Jakmile ale se rozhodnete, že budete mít rodinu, tak je to složité, protože máte doma dva prcky a o ty se musíte postarat a uvařit teplou večeři a někde vám běží pokus. Čili já myslím, že je to o schopnosti organizační.

Vy shodou okolností v rozhovorech s novináři jste velmi pravidelně, dovolím si tvrdit vždy, dotazována na tuto otázku, cituji doslova: "Jak je pro, řečeno vašimi slovy, vědmu obtížné skloubit rodinu a vědu?" Vy na tu otázku pravidelně odpovídáte, a teď opět následuje doslovný citát: "Když byly holky malé, musela jsem pro ně ve čtyři odpoledne a k práci jsem se vracela v noci. Ale tehdy jsem si řekla: ´Odejdu, až budu horší než ti chlapi kolem mě.´" Konec citátu. To se za celou dobu, byť řekněme vzdáleně, neobjevil ten okamžik, kdy jste si říkala: "Začínám se zhoršovat, chlapi kolem mě jsou lepší, než jsem já."

No, neobjevil. Skutečně neobjevil. Ale já můžu říct, že to je dáno asi dvěma věcma. Jednak já mám, zaplať pánbůh, dost vrozené energie. Energie mám dost. A pak jsem měla ku pomoci maminku. Maminka se o děti starala právě tak nějak do těch půl čtvrtý. Ony byly po školkách, ale tak jenom do oběda. Po o chodily domů. Maminka i s nima podepisovala úkoly. Já jsem je přebírala v půl čtvrtý pravidelně. Chodila jsem dokonce s nima i třeba do Sokola. Uvolila jsem se dělat cvičitelku, protože v Sokole nebyly cvičitelky, vy nesete dvě holky s sebou, dobře, tak já povedu družstvo, abych s těma holkama byla. No, pak jsem pravidelně vařila teplou večeři a pak jsme si s holkama povídaly, no, a pak kolem tý devátý jsem se občas vrátila. Ale měla jsem tu maminku, která mi, jako já měla naprostou jistotu, že ty holky do těch půl čtvrtý jsou v dobrých rukách. Ona tak je odvodila na všelijaké ty zpěvy a klavíry, tak to ona zajistila.

Byly tam ale okamžiky, kdy jste si říkala, je to de facto pro ženu nespravedlivé, že je to žena, na jejíž bedrech je starost o rodinu a měl by být vztah mezi mužem a ženou v tomto případě vyrovnanější. Muž by se měl víc starat o děti.

Já, možná, že to zní, já v tomhle směru si myslím, protože nedávno jsme o tom diskutovali na Sociologickém ústavu, že jsem se narodila jako žena i s trochou pokory. Já si myslím, že jsem pokorná. Já prostě ten fakt, že chci dělat vědu a zároveň chci mít děti, jsem brala ten fakt, že s sebou musím víc hodit.

Nikoli tedy, že byste žehrala na to, že jste žena, že to máte tudíž složitější, protože muž nechce přijmout část té zodpovědnosti, která je na bedrech ženy?

Já, víte co, tak já zase si myslím, že to, že jsem žena, má řadu výhod nebo já jsem ráda, že jsem žena. Já jsem nikdy žádnému muži nezáviděla, a také nemám moc ráda rozhovory, kdy mi, když někdo třeba říká jako: "Nezdá se vám, že ty mužský by měli dělat víc?" Já bych řekla, že ty úlohy jsou rozdělené. Muži mají své životní cíle, své životní představy, a protože my s nima nechceme bojovat, my je máme rády, no, tak, my automaticky vzít své životní, to nám prostě příroda dává tu možnost mít ty děti a starat se o ně. No, když se já rozhodnu, že ještě k tomu budu dělat vědu, tak si to musím prostě zorganizovat.

Když jsem si pročítal rozhovory, které jste v uplynulých deseti letech poskytla, objevil jsem v nich i ten, který jste dala deníku Mladá fronta DNES 2. července roku 2002. Pod titulkem "Říhová a práce" je následující citát a cituji doslova: "Práce je pro mne důležitá, ale na první místo jsem vždy kladla rodinu a děti." Konec citátu. Tudíž neexistoval ve vašem životě okamžik, kdy jste si říkala: "Bude muset jít rodina stranou, protože teď je tady práce a věda."

No, já se musím přiznat a možná, že mi to budou kolegové mít za zlé, ale nebyla. Já jsem skutečně vždycky měla na paměti to, aby v rodině bylo veselo, aby v rodině byl pořádek. Vařila jsem teplý večeře, podobně jako Helena Eldnerová vždycky říká, vaří dodneška. Já jsem skutečně vždycky měla největší starost o ty dvě holky. Ale ...

A v rodině nebyl ten okamžik, kdy vy jste si řekla: "Budu muset opustit aktivní vědu kvůli rodině."

To nebyl, já myslím, že v rodině byly momenty nebo pro mě osobně byly momenty, který jsem diskutovala i s manželem, který byl původně mým školitelem, že jsem měla pocit, že už nemůžu. To přiznám. Měla jsem pocit, že už to prostě nemůžu zvládnout, že už je toho na mě tolik, že budu muset nechat tý vědy.

V kterém okamžiku to bylo a co bylo těmi hlavními důvody? Toho, že jste psala disertační práci?

Ne, ne, ne, to si přesně pamatuju. Já jsem byla doma s dětmi skoro pět let. Já jsem byla dva roky s první, pak jsem osm měsíců byla na ústavě a dva roky s tou druhou a byla jsem doma, já jsem si našla tolik aktivit. Já jsem opravdu neměla pocit, že se nerealizuju. Já jsem se realizovala i doma. Vracela jsem se na ústav, já dělám imunologii. Imunologie je věda, o které se říká posledních padesát let, že je to zlatý věk imunologie. Z toho plyne, že těch poznatků je tolik, že se těžko dají stíhat, pokud jste normálně zaměstnán a já jsem těch pět let občas něco přečetla, to je pravda, ale že bych studovala, to už vůbec ne. Takže já jsem se vrátila po těch skoro pěti letech a řada věcí, která platila před těmi pěti lety, vůbec neplatila a byla tam spousta novejch poznatků, bylo toho strašně moc a nikdo nebral v úvahu, já jsem občas si tak jako povzdechla, ale moc ne nahlas, a říkám: "Tady nikdo jako nebere v úvahu, že oni ty chlapi mají jenom tu vědu a já mám ještě teda dvě malý děti." A nikdo to teda v úvahu opravdu nebral. Tak tam byly momenty, že jsem měla pocit, že prostě to nestačím dostudovat, to, co musím, a ty dvě děti. Ale netrvalo to, právě to byl ten moment, já si dokonce pamatuju přesně, jak jsme s manželem, tehdy ještě se vytahoval, já si úplně pamatuju, jak jsme vytahovali prostěradlo prostě, abych ho mohla dát na mandl a říkala jsem mu takhle: "Ivane, já asi už nemůžu. Asi budu muset z toho ústavu odejít." A on vám, byť tedy byl vědec, mi na to řekl: "No, jo, no, tak asi budeš muset." A to já jsem dostal vztek a říkám: "Tak, to teda ne, já ...

Namíchl vás touto větou a byla to ta věta, která vás udržela v ústavu.

Namíchl. To si dokonce přesně pamatuju to místo, kde jsem v tom pokoji stála a ono by to asi se možná bývalo odvíjelo jinak, ale pamatuju si přesně ten moment, jak mi řekl: "No, to asi budeš muset," a já už jsem tehdy patřila mezi, myslím, že docela i mě jako ve světě citovali. Ten moment, kdy on připustil, že já bych teda mohla odejít, abych tu rodinu, tak jsem opravdu dostala trošku vztek, a to byl ten moment, kdy jsem řekla: "Jo, ale já odejdu, až uvidím, že na tom oddělení ti chlapi kolem mě jsou horší. To bude jedinej moment." Nebyla jsem.

Opět si dovolím citovat slova profesorky Blanky Říhové, ředitelky Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky, hosta Interview BBC. Tentokrát pocházejí z rozhovoru pro magazín Mladá fronta DNES ze 16. června roku 2005. Cituji doslova: "Oslňujících úspěchů jako třeba Einstein dosáhnete obvykle do třicítky. Říci něco na první pohled, co vypadá jako úplná blbost, to potřebuje drzost a odvahu mládí." Konec citátu. Byla nějaká, řečeno vašimi slovy, blbost, která se později ukázala jako inspirativní ve vašem vlastním výzkumu?

Mockrát. Mockrát.

Ale to opravdu do těch třiceti?

Ne, já jsem tím chtěla říct, že do těch třiceti snad lidi řeknou něco, co skutečně tu vědu převrátí úplně, to znamená, že to je poznatek, který, vždyť i Einsteinova teorie speciální relativity prvních pár let také nebyla úplně brána jako vážná. Já jsem tím chtěla říct, že do těch třiceti je člověk schopen definovat blbost, prostě říct: "To je prostě opravdu něco ...," ale v životě nebo v tom vědeckém životě po tom se vám mockrát stane, že vám vyjde pokus úplně jinak, než jste očekávali a moje laborantka, paní Hanka Semorádová, s kterou pracujeme celý život, která je naprosto úžasná, ví, že nikdy se nestalo, když přišla a říkala mi: "Hele, ono to vyšlo úplně špatně," takže já jsem vždycky říkala: "Počkej, možná, že to je naopak velmi dobře." A můžu říct, ty nejlepší výsledky, které jsem získali nebo hodně z nich, bylo tím, že ty výsledky dopadly ale úplně jinak, než jsem naplánovala.

To znamená experiment a ...

Když jste si jistí, že je to technicky v pořádku, protože ty přírodovědné pokusy, dneska imunologie jsou technologicky nebo technicky skutečně velmi náročné, když si můžete být naprosto jist, to znamená, máte spolupracovníky, o kterých jste si jist, že, když se něco nepovede, tak ten pokus nebude pokračovat. Oni ho přeruší, přijdou za mnou a řeknou: "Já jsem tam něco dal blbě," a já se určitě nikdy nebudu zlobit a řeknu: "Počkej, zkusme to ještě dotáhnout." Anebo: "To vyhoď, to nemá smyslu." Tak velmi často se stane, že si něco naplánujete, předpokládáte, že to nějak vyjde a ono to vyjde úplně jinak, a to je to úplně nejlepší.

Vy jste o vědě, v již jednou citovaném rozhovoru pro magazín Mladá fronta DNES 16. června, řekla, opět doslovný citát: "Věda je především dobré řemeslo. Postupem času získáte zkušenosti, které vám umožní nezoufat, když něco nevychází." Konec citátu. V těch jednadvaceti letech, kdy jste přicházela do Mikrobiologického ústavu, byla jste netrpělivá a prožívala jste, řekněme mnohá nebo velká, zklamání z toho, když něco nevycházelo?

Já si, pane redaktore, tohle nepamatuju. Já si myslím, že řada věcí nefungovala tehdy nebo mi nešla, ale já těch prvních pár let, ani to nebylo moc dlouho, první rok nebo dva, tak, když to nevycházelo, tak já jsem si uvědomila, že technicky nejsem dokonalá, že toho prostě z tý fakulty umím sice hodně, ale většinu těch metodik, s kterými jsem se dostala do styku na tom imunologickém oddělení, jsem nikdy předtím neviděla. Takže, když to nevyšlo, tak jsem to nebrala jako kapric přírody, ale jako prostě, že technicky na to zatím nemám a že to časem se vylepší.

Trvalo to rok, dva, říkáte.

Já bych řekla, že za ty dva roky už jsem technicky, možná za rok, technicky na tom byla natolik dobře, že jsem byla schopná přijímat další metodiky už z literatury, aniž došlo k velkým kolizím.

"Chudoba cti netratí." Tato slova českého prezidenta Václava Klause, když byl i u vás v Mikrobiologickém ústavu, teď se usmíváte, pobavila vás, nebo spíš naštvala?

Nenaštvala. Já, víte co, pan prezident navštívil celý krčský areál, nebyl jenom u nás na ústavu a skutečně začal v podstatě s tím, že by měl filosofa /nesrozumitelné/ s tím, že, když je někde nadbytek peněz, tak to vede k útlumu intelektuálních schopností, ale já musím říct, že já jsem to brala jako že od pana prezidenta a myslím, že i celé auditorium se zhluboka, tedy skutečně srdečně zasmálo, protože, jak vysvětlil pan prezident akademie, profesor Pačes, my rozhodně nejsme, ani se neblížíme tomu plató a potom plató teprve je ta křivka, která jako stoupá, jestli si dovedete představit, pak je tam určitá taková, takové plató, že jo, kdy se neděje nic, kdy jako peníze jsou podobné, výstupy jsou podobné a pak to jde rapidně dolů, to znamená, další nadbytek peněz znamená, že ti vědci, místo, aby pracovali, spí. Tak my opravdu u té křivky jsme úplně na tom začátku, tak k té opulenci máme daleko, tak se všichni spíš bavili.

Ano. Když právě budu citovat ta slova: "Chudoba cti netratí," která se objevila v titulcích českých deníků, když referovaly o návštěvě prezidenta Václava Klause koncem června v Akademii věd České republiky, on se vyjadřoval k postavení českých vědců a jejich finančnímu ohodnocení. Vicepremiér Martin Jahn poměrně často zase opakuje, že vláda a výzkum jsou hlavní prioritou české vlády. 29. června 2005, když vláda projednala zvýšení peněz do vědy a výzkumu, Martin Jahn uvedl:

MARTIN JAHN (zvukový záznam): Vláda považuje tyto výdaje za velmi důležité pro zrychlení hospodářského růstu a snažíme se tím také plnit cíle Lisabonské strategie. V příštím roce by ty výdaje měly stoupnout na osmnáct celých dvě miliardy korun s tím, že v letech 2007 vzrostou na dvacet dva a půl miliardy korun a v roce 2008 na dvacet pět celých osm miliardy korun. Tím bychom se měli v roce 2008 dostat na více než nula celá sedm procent HDP a snažíme se tím dosáhnout závazku vlády, ve kterém jsme řekli, že do roku 2010 se přiblížíme tomu doporučenému jednomu procentu HDP výdajů na výzkum a vývoj.

29. červen 2005 a slova českého vicepremiéra Martina Jahna. Profesorka Blanka Říhová, ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky, host Interview BBC, přednáší i na univerzitě v americkém Salt Lake City. Opravdu jsou hlavním problémem české vědy peníze, jak se z novinových článků občas může novinovému čtenáři zdát, paní profesorko?

Tak, já bych řekla, že ty peníze jsou problémem. Já vím, oni to už lidé neradi slyší a pan prezident říkal také už: "Nemluvte mi o penězích," ale já bych ...

Že to říkal zrovna pan prezident, který říká, že peníze jsou na prvním místě, že?

Ale podívejte, ať si udělá posluchač nebo divák sám úsudek. U nás, když doktorand nastupuje, to znamená, je to student, to je absolvent vysoké školy, například absolvent medicíny. Takže jistě hodně práce už věnoval tomu svému vzdělání. Když má stipendium, tak má šest tisíc korun. Když ho přijmeme na pracovní poměr, tak je ve dvanáctce a má něco kolem čtrnácti tisíc hrubého. Když obhájí, to znamená, máte před sebou člověka, který má za sebou třeba fakultu, medicínu nebo jinou z fakult, tři až čtyři roky toho vědeckého bádání, mezitím musel složit zkoušku z jazyků. To, že mluví každý plynule anglicky a umí na počítači, to už ani nebereme, to už bereme opravdu jako základní vzdělání a složil rigorózní zkoušku, která je skutečně velmi, velmi namáhavá, tak nastupuje na sedmnáct tisíc pět set hrubýho. Víte, ale to jsou, já nevím, to jsou skutečně talentovaní lidé, ale jsou taky normální, mají lásky, mají manželky, chtějí mít rodinu. To je složitý.

Když to bylo za vás, když jste vy začínala vědeckou kariéru a podíváte se na současné, začínající vědce ve vašem ústavu, mají to oni těžší, nebo naopak jednodušší?

Podstatně jednodušší. Dneska při vších, při všech potížích, které ta věda má, tak se po té revoluci udělal obrovský kus práce. To je třeba přiznat. Já celý život jsem pracovala tak, že celé oddělení mělo jakýsi finanční rozpočet, do kterého jsme se museli vejít a měli jsme devizy přidělované jednou za rok, vždycky v březnu a seděli jsme kolem stolu jak Alibaba a čtyřicet loupežníků a každej říkal, co by potřeboval koupit z tý Sigmy nebo jiné zahraniční firmy, aby mohl nějaký pokus udělat a vždycky to bylo o tom, o dohodě, o kompromisu, bylo to složité, pak "pézetka" vyškrtla prostě pět položek a tu šestou ...

"Pézetka" je ...

To byly vlastně ty organizace, které dovážely ty chemikálie a tam se potom stalo, že třeba, já jsem potřebovala pět chemikálií na pokus a oni, poněvadž nebylo dost peněz, tři klidně vyškrtli, tak já ty dvě jsem si, když prominete, klidně mohla mazat na chleba, protože už nebyly na nic. Tak to se stávalo. Ale přitom, když se podíváme zpátky, já teda můžu mluvit jenom za přírodovědné obory, tak laboratoře, které pracovaly za totality nebo které teď třeba mají mladé lidi, ale mají, tak pracovaly za totality a ty okna tam svítily v noci za totality a zas teď je to prostě, je to o nasazení. Udělalo se stejně hodně práce. Teď ovšem po revoluci já musím říct, že ta situace je úplně o něčem jiném. Ty laboratoře se velmi diferencovaly na základě toho, jak kdo dokáže na ten výzkum sehnat peníze, a protože sehnat peníze je přímo úměrné, aspoň v našich oborech, publikacím v zahraničních časopisech, čili recenzovaným z venku, tak si troufám tvrdit, že ty peníze dneska v naprosté většině případů jdou do dobrých rukou.

Jaké máte vysvětlení pro to, že vůbec vědě se v České republice nedostává takové pozornosti jako vašim kolegům v zahraničí? Když to člověk srovná například s Velkou Británií, se Spojenými státy americkými, ať už jde o postavení vědy ve vztahu k politikům, například i k médiím, že výsledky vědeckých výzkumů se v zahraničí objevují v předních částech zpravodajských relací. Existují specializované přílohy hlavních deníků věnovaných vědě a postavení české vědy patnáct let po nějakém zlomu?

Já si myslím, že je to také otázka médií a jsem pro to ráda, když se média zajímají o naši práci. Ono je to skutečně o tom, že jakmile jednou se utvoří taková tradice, je to vždycky o tradici, to znamená, že se bude pravidelně někde o té vědě mluvit a ty výsledky se budou uvádět, najdou se posluchači, najdou se diváci, protože já jsem velmi často překvapená, že je někde třeba krátký pořad v televizi a těch reflexí zpátky slyším spousta. A myslím si, že dneska je u nás i celá řada lidí, kteří dokonce té vědě rozumí nebo aspoň těm podstatám rozumí. Čili je to otázka toho, kolik budou mít vědci prostoru i v těch médiích. Jinak máte pravdu v těch Spojených státech, já bych řekla, ve Spojených státech je tam víc nebo možná určitá publicita, ale tam bych si nemyslela, že je to tak dobrý. Kde je to skutečně dobré, je Velká Británie, ale to je, ta je, já bych řekla, že ale oni stojí někde úplně někde trochu mimo v těchhle jejich snahách a BBC a celá řada těchhle vzdělávacích pořadů tam je, ale tak, jak já mám možnost sedět i v různých evropských společnostech, jako je European Science Foundation nebo /nesrozumitelné/ a podobně nebo někde prostě sedím, tak ona celá Evropa trošku má problém s tím přesvědčit veřejnost, že ta věda je k něčemu. Ono totiž ...

Že to nejsou vyhozené peníze, že každá investovaná koruna do vědy se de facto třikrát, čtyřikrát vrátí.

No, ale za dlouho. Ono je to totiž, já jsem o tom přemýšlela. Teď jsem byla zrovna na Leibnitzových dnech v Berlíně, a tak jsem přitom taky takhle přemýšlela, taky se tam mluvilo o vědě. Paní ministryně prostě slibovala ty biliony eur, to já už se poztrácím v těchhle množstvích peněz, ale přemýšlela jsem o tom. Ono totiž, protože my jsem tam také vedli nějaké interview s někým, že, víte, ono, bych řekla, koncem předminulého a začátkem, teď mluvím, konec devatenáctého a začátek dvacátého století. Tam byly takové základní objevy vědy, které se téměř okamžitě projevily v tom, co společnost, to znamená telefon, potom televize, kino, zvukový film, to byly všechno, elektřina samozřejmě, to byly všechno věci, které ta společnost vnímala jako úspěchy vědy, které jí ten život velmi usnadnily a zpohodlněly, a tak jako ten život byl lepší. Dneska ta věda doinvestuje do toho nebo ti lidé investují do toho spoustu práce, ale už se to nedá tak snadno ty věci aplikovat do praxe a společnost na to reaguje tím, že začíná být jako trošku nedůvěřivá k vědě a řekla bych, že si dokonce hledá takové ty alternativní medicíny, možná i homeopatii, prostě začíná ...

To například doktor Grygar nazývá pavědou nebo nevědou.

Co například Juraj Grygar nazývá pavědou? To máte úplně pravdu, a já ale chápu tu veřejnost, že já před ní předstoupím a řeknu: "Děláme lék a bude k dispozici za patnáct let." No, to jí přijde strašně dlouho a řekne si: "Co tam děláte?" Vzpomene si na seriál Sanitky a tam, když umíral Bartoška jako představitel, tak tam někdo řekl: "Co ty vědci, jak se flákají na těch ústavech?" Je to, není to jenom v České republice. Obecně třeba těch patnáct let se prostě přijímá, čili nikdo na světě není lepší, aby to udělal rychlejc.

Když jste vy mluvila, paní profesorko, o médiích, tak vy si rozhodně nemůžete stěžovat na nezájem médií. Velký zájem médií vás provázel například na jaře, kdy jste prezentovali výsledky výzkumu jednoho z preparátů, který by pomohl v boji proti rakovině. Jak komplikované je pro vás prezentovat výsledky své práce nedávat pacientům nebo jejich příbuzným falešnou naději?

To je, pane redaktore, vůbec nejsložitější, a to snad, když jste to zmínil, jsou jediné momenty, kdy si někdy říkám: "Já snad už v týhle oblasti nebudu pracovat," protože je to někdy, je to hodně. Takhle je složité rozhodnout, co máte říct, aby veřejnost věděla, že i u nás se dělá dobrý výzkum a že i nemocní věděli, že budou mít naději, ale neříct toho zas tolik, abyste dával tu falešnou naději, protože, víte, já také vím, o čem mluvím. Víte, že jsem měla v rodině problém. Ono se potom pochopitelně, a teď nepoučený nebo divák, který je laikem v oblasti, si samozřejmě z toho rozhovoru vybere to, co on chce slyšet. To není jenom o těchhle rozhovorech i v jiných rozhovorech i přeci v novinách a rozhovorech každý trošku vybere z toho rozhovoru, co on chce slyšet. A teď na tom se staví a teď se dostáváme do složité situace vysvětlovat lidem, že to ještě nějakou dobu potrvá a teď mluvíte s někým, kdo už ten čas nemá a je obtížné mu to vysvětlit. Tak to bych řekla, že, pokud vůbec něco považuju za obtížné v mé profesi, jsou právě tyhle momenty. Čili my to moc nevyhledáváme, nějak zvlášť rádi o tom nemluvíme. Snažíme se tomu vyhnout. Ale zase takové to striktní odmítání těch rozhovorů taky není v pořádku, nehledě na to, že většinou to celé vždycky, ono je to v takových těch intervalech. Já bych řekla, není zájem, pak je zájem, není zájem, je, a ten důvod je většinou, že také přijde někdo z kolegů nebo někdo, kdo je zodpovědný za finance a řekne: "Když ono je potřeba tomu parlamentu a tý vládě dát najevo, že i u nás jsou laboratoře, a nejsme sami, těch je řada, kteří mají takové výsledky a že by ty peníze se do toho, do tý vědy a do toho výzkumu dát měly."

Závěrečná, poměrně stručná, otázka. Je ten váš preparát, o němž média referují, opravdu natolik výjimečný v rámci srovnávání i s jinými laboratořemi na světě, které také pracují na vyhledávání preparátů nebo objevování preparátů, které by pomohly v úspěšném boji proti rakovině?

Tak, pane redaktore, teď jenom řekneme, že mluvíme o preparátech, které jsme, nebo o preparátu, my jich máme, jak už jsem někde říkala, už šest set třicet, tak o tom, o kterém mluvím, ten jsme zkoušeli zatím jenom na myších modelech, ale na řadě myších modelů. Velmi agresivních nádorů, které zabíjí ty myši do čtyřicátého dne. My nemůžeme mít nic pomalejšího. My jsme schopni vyloučit sto procent myší. Já bych řekla, že, pokud budeme mluvit té úrovně, že je to preparát zkoušený na experimentálních zvířatech, tak nikdo nemá nic lepšího.

Říká profesorka Blanka Říhová, ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky. Děkuji, že jste do BBC přišla. Vážím si vašich třiceti minut, které jste nám věnovala a těším se na dalších třicet minut. Někdy příště na shledanou.

Jestli mohu, tak já velmi poděkuju za pozvání.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.