Václav Moravec moderátor BBC

Štěstí a dřina, to jsou podle herce, vysokoškolského učitele Borise Rösnera hlavní předpoklady pro úspěch herce.

Boris RÖSNER, herec, vysokoškolský učitel, (zvukový záznam):

Herecký pánbůh existuje, jak my říkáme, a v týhle branži se nedá nic okecat, ošulit, nahradit. Tam prostě kdo neumí, tak letí.

Říká v rozhovoru pro BBC herec Boris Rösner. Nejen o štěstí a dřině v herectví bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes herečka Daniela Kolářová. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Začnu citátem vašich slov, která pocházejí z rozhovoru pro deník Lidové noviny z dvacátého čtvrtého března letošního roku, cituji doslova: "Za dva roky jsem ale skončila absolutně zdevastovaná. Viděla jsem, že to jde úplně jinam, než jsem si představovala," konec citátu. Vzpomenete si, v jakém kontextu jste pronášela ta citovaná slova?

Já jsem odcházela, vlastně poslední moje takový střet v České národní radě byla interpelace kvůli Rakoně, kvůli prodeji Procter & Gambel českou vládou.

Rakona byl státní podnik vyrábějící prací prášky tehdy.

Ano, ano, ale patřil před válkou rodině Ottů a ještě vlastně do konce války a pak ta kauza byla zajímavá v tom, že ministerstvo pro privatizaci prodalo tuhle firmu v termínu, kdy si ještě ani rodina Ottů nestačila zažádat o navrácení. Takže z toho byla velká nepříjemnost. A jaksi byla jsem ukřičena, chtěla jsem, aby se teda vytvořila alespoň poslanecká komise, která by se tím problémem zaobírala, ale už bylo před volbami, už to byl konec května, začátek června a už se nikomu do toho nechtělo.

To znamená, tato interpelace, tento příběh byl završením té absolutní devastace, o které jste mluvila v rozhovoru pro Lidové noviny?

Ano, protože já měla najednou skutečný dojem, že jde tedy o něco úplně jiného, že jde třeba o politické gesto směrem, já nevím, k nějaké firmě, aby už se konečně něco prodalo, a že se budou obcházet zájmy českých občanů. A já mám takový pocit, že když se něco špatně začne, tak to prostě špatně skončí. A já mám, teda ne v živé paměti, protože jsem se narodila v roce čtyřicet šest, ale tehdy to začalo, tehdy už se začaly zabírat právě menší firmy, a to se stalo rodině Ottů, když jsem četla a probírala se všemi těmi lejstry, a začali jim postupně komunisti, protože už byly, byla některá ministerstva komunistická, tak už začínali některým podnikům, některým teda specielně těmhle středně velkým firmám zabírat kus, třeba část toho nějakého provozu nebo výroby a až to v roce čtyřicet osm potom bylo definitivně posvěceno, prostě kdy se zestátnilo všechno. Takže s tímhle tím jsem odcházela jako naprosto vyčerpaná, s naprostou beznadějí, s tím, že byla ze strany ODS a ODA, ale i KDU-ČSL odmítána vlastně jakákoliv reálná legislativa proti kradení, rozkrádání a tak dál. Byla nastartovaná malá privatizace, kdy se řeklo, že vlastně to bude prodej pouze českým občanům. Čeští občané nakupovali pro ruské občany a italské občany, nikde to prostě nebylo ošetřeno alespoň pro ten počátek tak, aby to fungovalo nějakým férovým způsobem.

Když se podívám na to, že jste v roce devatenáct set devadesát vstoupila do politiky, byla v ní dva roky jako poslankyně České národní rady, šlo tehdy politiku opravdu dělat poctivě v těch letech?

Ale já měla pocit, protože tam byla spousta nadšených lidí a ze začátku se všichni zdravili, a měla jsem takový pocit, že je tak jasné, o co jde, a mě třeba ohromně zajímá ekologie a byli tam takoví chytrý lidi jako Martin Bursík a bylo to strašně zajímavé vlastně, protože ta devastace krajiny z éry prostě té totality je strašná. Vlastně se s ní potkáváme ještě pořád dodnes, i když se jistě spoustu věcí povedlo a udělalo, ale ten odpor některých lidí proti tomu, aby se přímo do těch zákonů určitých, které se týkaly výrobních provozů, už zaváděla ta ekologická pravidla na šetření prostě vzduchu, vody a, já nevím, celého okolí, tak to bylo tak, je to vlastně dodnes, těžký boj s tou průmyslovou loby. A já jsem říkala: "Bože můj, vždyť je to tak jasný, my nejsme Amerika, my jsem přece hrozně malinká zemička, kor po rozdělení, no, tak to už jsme úplnej trpaslík..."

Jak se lobovalo v Poslanecké sněmovně, respektive v České národní radě na začátku devadesátých let, v letech devatenáct set devadesát až devadesát dva, lobovalo-li se nějak?

No, tak počátky tam určitě byly, protože já jsem se shodou okolností ocitla v rozpočtovém výboru České národní rady a tam se toho odehrávalo mnoho. Já jsem viděla samozřejmě jenom ty směšné pokusy, protože správný lobing se neodehrává jaksi veřejně, ale někde vzadu, ale to pokušení pro spoustu lidí je, protože jsme plebejci, všichni tam přišli s malinkatými platy odněkud a to pokušení je samozřejmě veliké. Mně nabízeli taky, abych, já nevím, šla do nějakých dvou správních rad, ale já svým vlastním pocitem jsem říkala: "No, to přece nemůžu, když musím tady bejt jaksi férová, objektivní, tak nemůžu skočit někam a pak vlastně bych byla dotlačená a tak dále," ale zažila jsem tam opravdu pána, který přišel lobovat za nějakou firmu na hrací automaty, a protože na to ještě nebyl vytvořený, já nevím, nějaký přesný zákon, tak se tam objednal do toho výboru k nějakému jednání a teďko prostě tam hrozně prosazoval ty svoje hrací automaty. Já jsem byla proti a on aby mě usmířil, nebo nás všechny nějak jako si získal, tak nám rozdával takový škaredý zapalovače a versatilky.

Lobing, český lobing let devadesátých, začátku devadesátých let v praxi. Byli to známí a populární herci, kterým se v listopadu devatenáct set osmdesát devět dostávalo obrovské přízně veřejnosti, a posléze část z těch herců a populárních tváří vstoupila do politiky. Herec Rudolf Hrušínský například devatenáctého listopadu vystoupil v Československém rozhlase s následující výzvou ke studentům.

Rudolf HRUŠÍNSKÝ, (zvukový záznam):

Jak je vám známo, probíhají poslední dobou v celé naší republice různá shromáždění odsuzující to, co se přihodilo na Národní třídě sedmnáctého listopadu. Rádi bychom vás upozornili, že průběh těchto shromáždění konaných v celé republice mohou narušit skupiny provokatérů. Kolují v celé republice letáky vyzývající k násilí a my vás vyzýváme, abyste se zdrželi za jakýchkoliv situací jakýchkoliv projevů násilí a čehokoliv, co může být za násilí pokládáno. Vaše mladé životy republika potřebuje. Apelujeme na váš zdravý rozum, morálku a projev politické kultury. Zabraňte krveprolití, nenechte se vyprovokovat.

Vyzýval studenty devatenáctého listopadu roku devatenáct set osmdesát devět ve vysílání Československého rozhlasu herec Rudolf Hrušínský. Později se Hrušínský stal poslancem Federálního shromáždění, herečka Daniela Kolářová, host Interview BBC, byla dva roky poslankyní České národní rady, v letech devatenáct set devadesát až devatenáct set devadesát dva. Začalo se už v prvních letech, nebo dvou letech po listopadu osmdesát devět, kdy jste byla poslankyní, začalo se vám ukazovat, že vaše představy o politice se v mnoha směrech ukazovaly jako naivní?

Určitě, určitě, jenomže člověk v tom byl až po uši a moje představa je naprosto konkrétní, věcná, ale kolikrát to utíkalo do takových obecností, až ideologických jakoby, ale zprava, kdy se to vymezovalo jenom proti tomu hodně zleva, a ten střed, to, co se mělo udělat, to důležité prostě zůstávalo ladem. Docházelo k takovým hloupým slovním přestřelkám a já jsem...

Co byly ty zásadní problémy, na kterých byste to ilustrovala? Byl to ten právní rámec?

Bezpečně, bezpečně, utíkalo se od toho právního rámce právě do takových obecností, jako že já našim lidem, našim občanům věřím, že..., a tak dále. Po těch čtyřiceti letech, kdy se lidi naučili strašně jenom krást, takže to bylo směšný. Nebo výrok federálního ministra financí, že ekonomie nezná špinavé peníze. A teď se to k tomu vždycky odvíjelo, co kdo řekl, a někdo to téma ještě rozvinul, ale odbíhalo se absolutně od konkrétnosti, mlžilo se. A mě to teda strašně rozčilovalo. Já jsem pochopila, že tam nepatřím.

Jak se ta absolutní devastace, o které s odstupem zhruba třinácti let mluvíte v souvislosti s vaším působením v České národní radě, projevuje v roce dva tisíce pět? Znamená to, že se například o politiku nezajímáte?

Zajímám, zajímám, ale ne samozřejmě už tak intenzivně jako tehdy v těch letech. Teď to dělám úplně, teď si to dávkuju. Vlastně hlavní zpravodajské...

Jak vypadá dávkování politiky v podání Daniely Kolářové?

Tak čtu nějaké noviny, co manžel koupí, buďto Lidovky, nebo Mladou frontu, protože to střídáme, anebo poslouchám vaši hlavní zpravodajskou relaci o páté, nebo ráno, když to zvládnu, anebo Radiožurnál, taky hlavní zpravodajskou relaci. Někdy nejsem vůbec s to už vyslechnout debaty s politiky na určité téma, ale...

Z jakého důvodu?

Obecnost, obecnost, obecnost, utíkání od konkrétních otázek redaktorů, tak to vypnu, ale dávkuju si to tak, aby mě, abych už nebyla, aby mě to emotivně nevtahovalo, protože já jsem strašně emotivní člověk, hrozně se rozčílím a bouchá mně srdce. Jak se to posunulo...

To znamená, že to, co vy jste zažívala v České národní radě v letech devadesátých, na začátku devadesátých let, ty malicherné spory, tak neměly tak velké rozměry jako nyní, když se díváte na politiku jako vnější pozorovatel, jako herečka?

Podívejte, to byly dva roky, byly to první dva horečnaté roky, kdy se mělo jaksi udělat cesta spoustě věcem, které se měly potom řešit dál, ale už tehdy bylo jasné, že, jak jsem řekla, jde to někam úplně jinam. Utíká to od vzdělání, od humanitních, od kultury, od zdravotnictví prostě někam úplně jinam. Takže ten zásadní rozpor byl, že tady převážila absolutně nějaká materialistická spotřební politika, a já bych ve státě, který prošel komunistickou érou, nebo socialistickou érou tak, jako jsme ji prošli my, byla strašně opatrná třeba na sociální oblast. Dávala bych velký pozor, protože já se skutečně domnívám, že ty všechny průšvihy, krádeže, podvody těm komunistům tak strašně nahrávají. A když pak vidíte v Lidovkách titulek, že dnes by každý čtvrtý Čech volil komunisty, tak mně se teda sevře žaludek hrůzou, ale oni jenom takhle můžou sedět a čekat, protože jim to všechno, všechny ty maléry, lži, podvody, rozkradenej majetek, ukradený peníze, to jim tak nahrává a lidi jsou z toho otrávený a naštvaný.

I vy v těch rozhovorech, které poskytujete, když se vás novináři zeptají na politiku, tak je z vás cítit, ostatně i v uplynulých deseti minutách, jistá frustrace z té politiky. Co možná námitka, kolikrát vy osobně jste si řekla, že nadávat na politiku a na politiky nevede k ničemu, a proto by se člověk měl nějak veřejně angažovat?

Já se o to trošku snažím, pracuji pro Nadaci Duha, pro společnost dospělých mentálně postižených lidí, a skutečně musím říct, že jako člověk má jistý druh uspokojení, že aspoň trošičku může někomu přispět k zlepšení životních podmínek, ke skutečné integraci do normálního života. A mám z toho, cítím se tím vlastně obdarovaná. Je to naprosto, není to placený, je to skutečně z naprosté lásky, nebo z čistoty, to není žádná zištná záležitost.

A na které problémy pak člověk naráží, když se angažuje v té, jak to Václav Havel nazýval, občanské společnosti?

No, psal o to krásně Karel Čapek, že je to všechno demokracie od případu k případu. Každý případ se od sebe liší, každý potřebuje něco jiného a člověk má hroznou radost, když třeba tam píšou lidi do té nadace, že potřebují to, či ono pro své postižené dítě, nebo dospělého syna, a my prostě dojdeme těch pár lidí, kteří se tím zabývají, k tomu, že můžeme vyhovět třeba v plném rozsahu, já nevím, na počítač, nebo na nějaké pomůcky, které těm lidem výrazně usnadní studium a tak dále, prostě rozvíjení schopností těch lidí. Občas se s těmi lidmi setkáme a je to úžasný, protože oni prostě můžou normálně existovat s náma, mezi náma, ve školách, prostě v práci, tak z toho mám radost.

Myslíte, že přibývá lidí, kteří jsou schopni finančně i jinak se angažovat v takových věcech, které je možné označit slovem neziskový sektor?

No, ten, to nadšení z těch počátečních let opadlo, protože taky mnoho nadací, které se tak deklarovaly, podvedlo občany, ale...

Stále se setkáváte s nedůvěrou?

Je tam nedůvěra, ale teď už to vlastně ani nejde, protože musí být každý rok proběhnout audit, musí proběhnout veřejná zpráva, protože tam nejsou třeba, nechodí jenom peníze od soukromníků, ale taky, já nevím, z ministerstva práce a sociálních věcí, z pražského magistrátu, no, a to se samozřejmě všechno musí dokládat. Takže musíme působit naprosto věrohodně.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je herečka Daniela Kolářová. Další téma - divadelní svět Daniely Kolářové. Dovolte, abych opět citoval z novin, tentokrát to bude ze zápisníku kritika deníku Mladá fronta DNES Josefa Chuchmy, který šestnáctého října roku dva tisíce čtyři napsal, cituji doslova: "Možná svoji životní roli dostala herečka Daniela Kolářová v pražském Divadle Komedie v inscenaci rakouského dramatika Thomase Bernharda U cíle. Její podání Matky, majitelky slévárny, která už třiatřicet let jezdí s dcerou do přímořského nizozemského města Katwijku, je vynikající," konec citátu. Je podle vás na místě sousloví o životní roli?

Ne, já to, já to nemám ráda, stejně tak, jako nemám ráda, když někdo natočí film, a já vím, že se to tak všude ve světě dělá, a když vám někdo předem říká, že je vynikající. Já pak většinou bývám strašně zklamaná. Já tyhle ty...

To znamená, že odmítáte taková sousloví a superlativy o životní role, životní výkon?

Protože nevím, nevím, ono už mohlo by to být třeba i něco, v čem já jsem se cítila dobře a pan Chuchma to neviděl, jo. Takže já to, já se vždycky trošku leknu.

Ale předpokládám, že v této roli se cítíte velmi dobře.

Cítím se v ní dobře, protože je velkolepě napsaná. Bylo to moc krásné zkoušení a jsem ráda, že vůbec jsem se s tímhle tím autorem měla šanci setkat.

Za svůj herecký výkon v inscenaci U cíle Thomase Bernharda v pražském Divadle Komedie jste získala koncem března Cenu Alfréda Radoka. Před udělením ceny jste v rozhovoru pro týdeník Televize konstatovala, a opět cituji doslova: "Jsem starý skeptik a na ceny moc nevěřím. Proč nevěříte na ceny?

Protože specielně, a ono se to jistě týká všech možných činností, ale pokaždé, když člověk začne něco zkoušet, a obzvlášť text, který je výrazně dobrý a dělá vám radost, tak v životě člověk na nic nepomýšlí, na to, že by měl být za to nějak oceněn, nebo chce to prostě udělat co nejlíp, protože mně to přináší radost, a pak vlastně když se to povede, celé představení, tak to může přinášet třeba radost lidem, kteří se na to přijdou podívat. To je vlastně ten celý základní princip divadla, proč to člověk dělá, je to mizerně placené, takže pro peníze to není a děláte to z tisíce věcí, že vás to pořád obrozuje, že vás to nutí přemýšlet, že vás to inspiruje, že každý dobrý autor vás pootočí ještě směrem, kudy jste se neměl možnost nikdy podívat, nebo...

Stává se vám to u mnoha autorů, jejichž inscenace jste nazkušovala, že vás posouvali?

Je to výjimka, protože prostě těch vynikajících, nebo dobrých autorů je daleko méně než těch, takových těch středně průměrných, což ještě taky nemusí být žádná hrůza, ale těch situací, proto si jich člověk tak strašně váží, že jich je nepoměrně míň než těch střednědobrých, až taky jsem hrála i v hodně špatných věcech.

A ti klasičtí autoři herce neposouvají, když de facto většina z nás ty hry studovala nebo četla jako povinnou literaturu na gymnáziích, na základních školách?

No, tam strašně moc záleží, protože ty příběhy jsou známé, Hamlet, já nevím, Romeo, Julie. To je známé. Tady záleží strašně moc na překladu, dobrém překladu a pak prostě musí přijít režisér, který to inscenuje pro lidi dneska. Má-li důvod tím představením cosi vyslovit, nutkání, něco, co ho týrá, nebo čím chce vyburcovat prostě obecenstvo, a zná způsob, nebo má vymyšlený způsob, jak to inscenovat, aby to bylo strhující, nové, i když vlastně ten příběh je známý jako staré boty, ale o to nejde. Tam jde o nějaké sdělení, které vznikne ve spolupráci režisér s herci. Tam to je...

Ale co možná úskalí toho, že pak už to není Hamlet, to znamená nebezpečí experimentu? Asi víte, na co narážím.

Rozumím, rozumím, o čem mluvíte. No, to je ta hranice...

Národní divadlo, například Dalibor, bučení, pískání.

Já vím, ale specielně snad ta opera je u nás tak strašně konzervativní, nebo diváctvo, diváci oper, já jsem o tom četla, mám pana Pitínského strašně ráda, to je velice tvořivý člověk. A sáhl prostě na rodinné zlato, ale já to bohužel neviděla, takže by se mi o tom těžko hovořilo.

Znamená to, že před experimentem v divadle a, řekněme, modernějším kontextu děl, které je možné označit slovem klasický, klasická, tak před nimi nevarujete?

Ne, to je na vkusu, vkusu tvůrce a vedení divadla a dramaturgů, kteří by to mohli do jisté míry také ohlídat. Podívejte, Petr Lébl byl velice kontroverzní osoba, ale nemusíte se všemi jeho představeními souhlasit. Ale já třeba, Strýček Váňa, to je fascinující představení, které mám strašně ráda. A můj muž mi říká, že na to chodí, na to vodí školy, střední školy na dopolední představení a že ty děti jsou, no děti, už to nejsou děti, ale že jsou naprosto fascinovaní a naprosto pozorní, kde by člověk čekal hrůzu, jo, a že jsou třeba tím představením úplně očarovaní. Takže jak vidíte, může to být ku prospěchu věci a žádný klasik není nedotknutelný, řekla bych, pokud se do toho nesáhne opravdu nějakým nevkusným způsobem.

Dovolte, abych se ještě vrátil k cenám, Ceny Alfréda Radoka vycházejí z hlasování divadelních kritiků. V rozhovoru pro Lidové noviny jste dvacátého čtvrtého března mluvila o jiných cenách, Českých lvech, které uděluje Česká filmová a televizní akademie. Opět budu citovat doslova: "Teď jsem s mužem absolvovala České lvy a byl to otřesný zážitek. Doufám, že jsem tam byla poprvé a taky naposledy. Pokud je něco v této oblasti absolutně zamlžené, tak pro mě jsou to právě lvi," konec citátu. V jakém slova smyslu jsou pro vás zamlžené?

No, protože podívejte, tam došlo k situaci v kategorii, tuším, mužské herecké výkony, kdy když to člověk porovná s Oscary, tak Oscaři mají pro americkou produkci své Oscary a pak udělují Oscary zahraniční tvorbě mimoamerickým filmům. Tam jsou jasná pravidla, tomu rozumím, ale tady se stalo, že dvě kategorie v mužských hereckých výkonech získali dva úplně cizí herci a jeden chlapeček dokonce, jeden muž a jeden chlapeček. A na celém tom filmu, který vůbec není český, je český jenom režisér. A vlastně touto nominací, když teda těmito cenami odebrali nominace třeba dvěma českým kolegům. Proto mi to přišlo hrozně nefér. To nechť se teda vytvoří kategorie pro zahraniční produkce, nebo koprodukční filmy, já nevím, s českým režisérem, nebo to je jedno, vždyť může být skutečně mimo českou tvorbu...

To znamená rozmlženost pravidel a...

Nemám ráda, já mám ráda jasný pravidla hry.

Herec, vysokoškolský učitel Boris Rösner letos získal ceny v čele s Cenou Alfréda Radoka a Thálií, ostatně byla jste to vy a Boris Rösner, kteří jste získali cenu Alfréda Radoka, on v mužském hereckém výkonu, vy v ženském. A o herectví Rösner říká, že je především o štěstí a o dřině. Před třemi lety v deníku Mladá fronta DNES Boris Rösner uvedl, a opět doslovný citát: "Po třiceti letech u divadla už vím, že ty opravdové úspěchy vydají sotva na všechny prsty jedné ruky, dejme tomu pět rolí za sta. Ostatní je služba, služba a zase služba, služba divadlu," konec citátu. Přijdou vám ta citovaná slova jako trefná, nebo máte z divadla jinou zkušenost?

Ne, já bych řekla, že tohle je velice výstižné. Je to to, o čem jsme mluvili. Těch dobrých autorů je pár, těch je vždycky míň. Ty svátky jsou skutečně na prstech, na pěti prstech třeba, ale i to stojí za to a je to třeba zcela zásadní, opravdu zcela zásadní. Pootočí vás to, říkám, dozvíte se něco třeba zásadně nového, co vás zase obohatí, nebo vyzbrojí na ty služební cesty.

Když před těmito mikrofony seděl osmadvacátého března letošního roku Boris Rösner, tak krom jiného ke štěstí a službě divadlu ještě dodal:

Boris RÖSNER, (zvukový záznam):

Víte, to štěstí je taková ošidná věc. Já si myslím, že to, když člověk jaksi poctivě pracuje a tu službu nebere jako trest, ale jako výuku, no, tak potom snad se nějaké ty úspěchy dostaví, nebo aspoň sebeuspokojení. Já si stejně myslím, že ty ceny, který jsem dostal teď, jsou spíš vyjádřením toho, že já mám to štěstí, že tu roli hraju, že je na to narváno, na to představení, že se to líbí, dá se říct, všem generacím, což je u nás velmi složitý, v Národním divadle, my máme veliký hlediště. A tam když přijde prostě šest set, nebo devět set lidí, tak to složení těch lidí je velmi různorodý. A to představení má tu kliku, že se líbí jak skoro dětem až po ty nejkonzervativnější diváky, kteří do Národního divadla chodí, a to je to, co je největší cena za ten výkon asi, víte?

Konstatoval osmadvacátého března herec, vysokoškolský učitel Boris Rösner. Jeho slova pronesená v Interview BBC. Vzhledem k tomu, jak jste pokyvovala, asi není mnoho, co byste k tomu dodala, ale přemýšlel jsem v souvislosti s těmito slovy, kde je hranice mezi službou divadlu a mezi podbízením se publikem, když se podíváte na současné české divadlo?

No, to je zase od případu k případu. To je...

Není možné mluvit o trendu?

Ty trendy byly vždycky, protože jsou lidi, kteří se snaží urvat svoji parketu a jsou pro to, aby se jim někdo zasmál, ochotni na tom jevišti udělat cokoliv. To je bohužel něčí taková osobní potřeba na úkor kolegů, na úkor hry. Já, mě to hrozně rozčiluje. Když něco takového vidím, tak mám deprese a mám pocit, že to divadlo vůbec nemá smysl. To je celý způsob myšlení o divadle.

Kdy jste naposledy měla deprese a říkala jste si, že to divadlo jako takové nemá smysl?

No, viděla jsem jedno představení, nebudu se, nechci o tom mluvit konkrétně, a prostě najednou jsem říkala, tak tomu člověku není ani rozumět a pořád usiluje o to být nějak vtipný, i když už kdyby udělal jenom to, co napsal autor, a dokázal to naplnit, tak by to stačilo, dobře to udělat. Ono taky nemusí bejt ničeho víc ani míň. Ta míra je vždycky strašně důležitá, ale je to individuální a navíc je to věcí režiséra. Prostě režisér je hlídací pes představení, jeho úrovně, ručí za ni a nesmí dovolit, aby herci zešíleli a začali vyvádět, prostě jenom aby měli za každou cenu úspěch, lacinej smích.

A co dramaturgové, kteří mohou posouvat to, co se hraje v českých divadlech, řekněme, k zábavě, k zábavě pasivnější, kde nedochází k dialogu mezi herci a mezi publikem?

No, je to strašně složitý, protože podle průzkumů v jakémkoliv divadle zjistíte, že se lidi chtějí především bavit, že nechtějí nějaký problém řešit, nebo o něčem přemýšlet. Takže a pak jsou tady divadla, která dostávají peníze od magistrátu a musí vykazovat návštěvnost. A teďko ta dramaturgie a vedení toho divadla se ocitá v těžké situaci. I když by chtěli výš, tak jak vyvažovat ten repertoár, aby vyhověli i těm, co se chtějí jenom smát, a přitáhli lidi, kteří chtějí tu laťku posunout výš. To je ta alfa omega.

Říká herečka Daniela Kolářová. Děkuju, že jste do BBC přišla. Někdy příště na shledanou.

Díky, na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.