Václav Moravec moderátor BBC

Miloslav Fiala ve studiu BBC

Katolíci na celém světě se loučí s papežem Janem Pavlem II., který zemřel v sobotu ve věku čtyřiaosmdesáti let. Z posledního kázání, které si Jan Pavel II. na nedělní mši připravoval, četl poutníkům na vatikánském Svatopetrském náměstí arcibiskup Leonardo Sandri. "Lidstvu, které se občas zdá ztracené a ovládané silami zla, egoismu a strachu, nabízí vzkříšený Pán Ježíš Kristus dar své lásky, která odpouští, usmiřuje a otevírá mysl lidí a naději." Nejen o odkazu papeže Jana Pavla II. bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl . Přeji vám hezký dobrý den.

Dobrý den.

Které okamžiky budete mít vy osobně navždy spojené s Janem Pavlem II.?

Především to první setkání. To první setkání bylo poměrně nepřímé, protože jsem za rozhlasovým mikrofonem stál na kruchtě královské kaple v katedrále svatovítské, tlumočil posluchačům, kteří poslouchali, první návštěvu papeže v katedrále svatovítské v devadesátém roce v dubnu, dole v presbytáři jsem viděl v pozoru stojící naše biskupy, většina z nich nově jím právě jmenovaných před několika týdny, a bílá postava papežova. Takže to byl takový okamžik, na který jsme léta čekali, okamžik takového jasného prozření, otevření nových perspektiv, nových nadějí a naplňování těch nadějí, o kterých jsme nevěděli, kterým směrem se budou ubírat. Nicméně byl to okamžik přímo strhující a myslím, že na něho, určitě na něho do smrti nezapomenu.

Říkal jste ale, že to byl okamžik de facto zprostředkovaný, nikoli okamžik přímý. Pokud byste měl zmínit ten okamžik přímý?

Pak to bylo setkání po skončení té návštěvy někdy na Velehradě, kdy jednotlivé činovníky, kteří se zúčastnili nějakým způsobem příprav a průběhu té papežské návštěvy historické a první u nás, nás představoval tehdejší nuncius Giovani Coppa. Takže tenkrát jsem měl možnost přece jenom během několika minut vysvětlit hlavě katolické církve, čili svému nejvyššímu šéfovi, náplň své práce. A tam jsem zdůraznil, že velice v té zpravodajské a rozhlasové činnosti vůči němu spolupracujeme tehdy s novou polskou tiskovou agenturou /nesrozumitelné/, což papež jaksi přivítal. Samozřejmě říkal ber to dobře. A pak jsem mu popsal tu práci rozhlasovou a trochu i kněžskou a bylo to velice takové přátelské setkání. Čili to byla tečka za tou první návštěvou.

Nedělal jste někdy rozhovor s papežem Janem Pavlem II.?

Rozhovor jsem nedělal, jenom jsem o něm několikrát hovořil v rozhlase a v televizi.

V uplynulých hodinách jsme slyšeli bezpočet hodnocení Jana Pavla II. Je nějaký způsob hodnocení, který podle vás neprávem zapadá?

Já myslím, že postava Jana Pavla II. je nesmírně komplikovaná, že patří k lidem, kteří měli obrovské rozvinuté ego v tom nejlepším slova smyslu, nikoli v tom freudovském, a že to byl člověk, který, jehož podstaty osobnosti a složitosti jeho myšlení a jeho cítění se dobrat, že bude trvat poměrně dlouhou dobu. Při těch prvních setkáních, o kterých jsme spolu hovořili teď právě, tam jsem měl vždycky dojem, že on se díval jaksi na člověka, on vnímal jaksi tu tvář, vnímal pozorně, co mu ten druhý partner rozhovoru říká, nicméně díval se jakoby skrz. Vždycky jsem měl dojem, že neregistruje podrobně jaksi ty tahy obličeje a tu náladu toho partnera v rozhovoru, ale že se dívá někam dál. A bylo to typické pro velké osobnosti, s nimiž jsem měl možnost se nikdy v životě setkat. Na vysoké škole obchodní, kterou jsem studoval kdysi, tak tam to byl, patřil k nim také doktor Josef Macek, který byl vynikajícím národohospodářem takového sociálnědemokratického směru a který mě právě oslňoval tou takovou snahou, takovým tím vidět za obyčejným člověkem, tenkrát studentíkem začínajícím studovat, vidět prostě celou tu obrovskou rozlohu těch ekonomických problémů. U papeže jsem viděl, jak vnímá prostě to nejpodstatnější z člověka, jak se mu dívá jakoby do duše, do srdce. Čili to si myslím, že se dost opomíjí v těch současných takových těch hodnoceních. A Jan Pavel II., tedy jsem o tom pevně přesvědčen, patřil k lidem, který, kteří byli, byli přímo přetíženi vlastním já a kteří vyrovnávali právě tou obrovskou důvěrou v Boha, vyrovnávali to, s čím se setkával, střetával, s čím byl konfrontován, kvůli čemu byl kritizován a napadán v tom, v tom horizontu těch běžných událostí a běžných jednání.

Jakých chyb se podle vás člověk dopouští, když je přetížen vlastním já, pokud mohu použít vaši formulaci, a jaké chyby v této souvislosti s papežem Janem Pavlem II. vidíte?

Může ... Velice snadno sklouzne na takovou, na takovou rovinu, že podle, a tam se odvolávám ani ne tak na Freuda ani na Adlera, ale na Carla Gustava Junga, že sklouzne do takového egoistického jednostranného pohledu na svět a na lidi a má určité klišé, dovolte to slovo, které jste použil vy, abych zopakoval, má prostě jednostranný, jednostranné měřítko. A podle jednotného metru, který nebývá, nepostihuje všechny eventuality a všechny, celou tu rozlohu a rozvláčnost a rozsáhlost lidského ega nebo lidského jednání a lidských možností, tak prostě ten člověk se dívá z toho svého pohledu, a vidíme to bohužel na některých třeba současných představitelích třeba z politického nebo z ekonomického světa, dívá se jednostranně a všechno hodnotí jenom podle vlastního. Není přizpůsobivý, nevmýšlí se, není schopen se vmyslet do podstaty věci, která bývá někde úplně jinde.

U kterých věcí se to u Jana Pavla II. projevovalo především?

Já si myslím, že při hodnocení nejenom celkové takové globální situace, ale i při styku s obyčejnými lidmi, že vystihl, co ten člověk právě potřebuje, jestli to dítě, které s k němu v náruči matčině naklání, jestli potřebuje pohladit, jestli ten člověk, který třeba v Brazílii, ten chudý nebo ten Indián, který k němu přichází s prosbou o zastání, jestli potřebuje vlídné slovo a nějaký takový příslib, byť i vzdálený, člověka, který je v Římě, a Brazílie se svými sociálními problémy je na tisíce mil daleko. Tak prostě vystihnout to, co momentálně je třeba, a aby ten člověk našel sám sebe, protože Jan Pavel II. stále hledal své místo ve společnosti a svou nejvhodnější roli, kterou má hrát. A bylo to stálý svár. Věřím, že stále, stále uvažoval a nikdy nebyl zřejmě spokojen s tím, jak tu situaci vidí a řeší. A to je obrovský klad jeho právě.

Podíváte-li se na největší klišé v tom negativním slova smyslu, která se s hodnocením života a odkazu Jana Pavla II. nyní objevují, která klišé to jsou?

Já myslím, že je to právě nejenom ta jeho taková jednostranně viděná politická, politický vliv na, na, na události ve světě, ať je to pád železné opony, ať je to snaha o pozvednutí těch chudáků, třeba jak jsem se zmínil v Latinské Americe, ať je to pozvání třeba těch obrovských miliardových mas lidí z Číny do takové té rodiny těch, té světové kultury a samozřejmě ruku v ruce s tím takové to osvobození katolické církve, ať té státně povolené v Číně anebo té podzemní do z toho určitého područí režimu. To jsou všechno momenty, které se sice vidí, ale které mají daleko hlubší, hlubší zdroj papežova uvažování. A tam je především ten personalistický takový zájem o každého posledního človíčka na této zeměkouli.

Muž prolamující tabu, je to jedna z charakteristik, která se nyní opakuje při hodnocení pontifikátu Jana Pavla II., považujete tu charakteristiku za přiléhavou? Muž prolamující tabu?

Já si myslím, že do jisté míry ano. Ono už to první prolomení bylo také v tom, že přece jenom se snažil navázat a navázal na ducha, nikoli jenom na literu druhého vatikánského koncilu. To slíbil tedy už v těch prvních svých projevech. A myslím si, že pro něho bylo charakteristické to, čeho se neodvážil vlastně žádný papež, pokud se pamatuji /nesrozumitelné/ dvanáctým počínaje, že ten první takový ten historický úvodní projev, kterým se prezentoval církvi a světu dvaadvacátého října 78, kdy řekl ta odvážná slova: "Nebojte se, otevřte svá srdce Kristu," že to bylo takové nastartování, takový projev, takový, řekl bych taková prezentace jeho, jeho směřování a jeho hlavního zájmu osvobodit člověka po všech stránkách, nejenom sociálně, nejenom politicky. To se velice snadno vidí a hodnotí. Ale především duchovně a vnitřně postavit toho člověk na to místo, na kterém si přál stvořitel, aby ten člověk stál. Čili osvobodit ho po všech stránkách.

Pro úplnost, Jan Pavel II. jako první papež veřejně uznal historickou diskriminaci Židů křesťany. Navštívil římskou synagogu, setkal se s rabínem. O rok později, tedy v roce 2001, při pobytu v Sýrii bezprecedentně pak navštívil mešitu. Která tabu, především tedy jejich prolomení, se kterými podle vašeho názoru měl největší problém uvnitř římskokatolické církve jako instituce samotné?

Já myslím, že tam šlo o to, že prorazil takovou do jisté míry strnulou tvář nejenom té oficielní, oficielních představitelů církve, že se jaksi schyloval k lidem ve své, při svých sto čtyřech zahraničních cestách, ale i po těch desítkách cest po italských farnostech a městech, ale že zároveň jaksi nastolil takový nový styl jednání, který nespočíval jenom v tom, že se opakovaly nebo zdůrazňovaly určité katechismové poučky. Tam se omlouvám tedy za tenhleten termín, který jsem jako kněz použil, nicméně jeví se mi to tak, ale že se snažil to zdůvodnit, aby to každý člověk, pokud chce chápat, pokud má uši k slyšení, aby to jaksi přijal. Vycházel právě z toho, jak jsem tady zmínil, z toho jeho personalistického /nesrozumitelné/ takového chápání, že člověk není jenom, jenom to, co má, dejme tomu, na bankovním kontě anebo zaměstnání nebo jeho rodina, ale že člověk je také komplexem obrovských jaksi možností a sil, které se v něm často sváří. A tímto způsobem, že se snažil k tomu člověku jako reprezentant určitého křesťanského směru přistupovat. Čili to bylo něco nového, o co se pokoušel zdárně Jan XXIII., ale co nebylo vlastní a bohužel není vlastní ani dnes některým představitelům naší církve.

Chápu to správně, že tato striktnost a řekněme až rigidnost církve jako instituce na straně jedné a chápání složitostí komplikovanosti, nesvazovatelnosti na straně druhé? Je to ono?

Myslím, že jste to vystihl, že to je, že to je, když to takhle schematicky jaksi upravíme do dvou krajností, tak Jan Pavel II. se snažil pohybovat se někde uprostřed. On razil zásadu, že církev je církví středu, že ... Prostě uznával určité konflikty, určité třeba názorové, názorovou problematičnost, takový ten rozptyl uvnitř katolické církve a samozřejmě ho to velice bolelo, když viděl na jedné straně ultrakonzervativce a na druhé straně neoliberály. Ale snažil se jaksi mít takový ten středový postoj, protože uznával, že člověk má právo na to, aby se jednak mýlil, na druhé straně jedna z prvních jeho myšlenek, které vtělil do své encykliky, myslím první, bylo právě to milosrdenství. Milosrdenství stvořitele vůči člověku. A on se snažil být milosrdný na všechny strany. Ale právě to milosrdenství neznamená kompromis uznání nebo odečet nějakých takových základních principů, které souvisí s pravdou. On hájil tu pravdu, ale hájil ji lidsky. Čili nemlátil, když považuju, použiju hodně vulgární výraz, tou pravdou nebo zákoníkem o hlavu těch svých odpůrců i z vlastních řad, ale snažil se jim vysvětlit a byl nesmírně trpělivý. A k té trpělivosti vedl také své podřízené. Dovolte ještě, než ..., už jste se nadechl, ale abych se zmínil o jedné takové kontroverzní osobě, osobnosti v naší církvi Hansu Kingovi, který, se kterým se léta jednalo. A Jan Pavel II. osobně instruoval kardinála Ratzingera, také Němce jako King, k tomu, aby neustával v těch pokusech o smír. Totéž se týkalo předtím s arcibiskupem Lefebvrem, který byl později exkomunikován, ale byl exkomunikován až po dlouhých vyjednáváních a po velkém váhání. Čili v tomhletom Jan Pavel II. skutečně hledal takovou tu středovou smírnou milosrdnou pozici.

Když mluvíte o středové smírné pozici, bylo to to hlavní, co v roce 1978 po čtyř set padesáti pěti letech rozhodlo o tom, že papežem byl zvolen Neital, že to byl právě Polák, že to byl Karol Wojtyla? Jako člověk středového názoru, člověk smírčí, na kterém se Konkláve byla schopna shodnout?

Já myslím, že tenkrát převažovaly takové názory v kurii tedy a v tom Konkláve kardinálů, že je třeba hledat nějakou novou cestu. Novou cestu, kterou nastolil Pavel VI., kde to bylo takové jaksi nesmělé vyhlédnutí. Byly tady obrovské problémy a největším problémem byla železná opona a prostě tady ta bipolarita dvou bloků. A co s tím dělat? Takže tady, myslím, převážela taková ta zdravá, zdravý názor a velké zkušenosti vídeňského kardinála Franze Königa, který trpělivým vyjednáváním, jak nám po návratu z Konkláve líčil velice barvitě pan kardinál František Tomášek, přesvědčoval, že teď je čas zvolit někoho, kdo zná tento východo a středoevropský prostor a kdo pomůže tomu západu v tom dobrém slova smyslu nějakým způsobem prolomit tuto bariéru. Čili nabourat, navrtat tu železnou a kamennou a nelítostnou zeď, kterou postavilo určité impérium, sovětské tedy, jako obranu proti západním vlivům? Čili tahleta myšlenka patrně zvítězila, bylo to uvažování částečně politické, velice s ním souhlasili američtí kardinálové, kteří byli nakloněni právě takovému tomu revolučnějšímu řešení, a přidávali se k nim, byť i váhavě další, především, především představitelé, pokud pan biskup Tomášek jaksi to správně pochopil, představitelé rozvojových zemí. Takže tyhlety, tyhlety tendence nabíraly prostě jaksi váhy a potom před tím osmým kolem hlasování v Konkláve už bylo celkem jasno, že asi tento experiment, který patrně není jenom z tohoto světa, že tento experiment by bylo dobré jaksi ho podstoupit a toho Wojtylu jaksi pověřit. A to se stalo.

Mezi řadou světových státníků, kteří zesnulému vůdci římskokatolické církve vzdali hold, byl například francouzský prezident Jacques Chirac.

Jacques CHIRAC, francouzský prezident (zvukový záznam): Rád bych jménem Francie vzdal poctu muži, který přinášel lidem celého světa slova naděje s horlivostí, přesvědčením a odvahou jako nikdo jiný. Francie, jíž Jan Pavel II. projevoval obzvláštní náklonnost, je jeho ztrátou pohnuta. Jeho neúnavná činnost pomohla změnit běh dějin. Byl věrným zastáncem dialogu, usmíření a míru.

Slova francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Když se, pane Fialo, podíváte právě na hodnocení přínosu Jana Pavla II. k pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě, nepřeceňuje se příliš?

Já myslím, že ne, že politici mají právo na to, aby to viděli ze svého hlediska. Jacques Chirac, zástupce tedy nejstarší dcery církve, jak se říká, to už dávno samozřejmě neplatí, nicméně je to politik, který se shodoval s Janem Pavlem II. v tom smyslu, že je třeba vybudovat silnou Evropskou unii, čili silnou Evropu, která by oponovala tak trochu těm Spojeným státům, ale především by se postavila jako taková vůdčí síla jednadvacátého století do čela těch snah o demokratizaci, obrodu, pomoc v rozvojových zemích a tak dále. Čili v tom si velice rozuměli a z tohoto hlediska si myslím, že Chirac takto pravdivě zhodnotil Jana Pavla II. Ostatně zemřelý papež velice opatrně postupoval při jmenování biskupů pro Francii, aby to byli biskupové, kteří by nebyli příliš sice konformní současnému etablovanému režimu, tedy politickým poměrům, ale přece jenom aby to byli také lidé středu. A myslím, že se mu to dost podařilo.

A podle vás opravdu ten vliv Jana Pavla II. od vzniku solidarity v Polsku až po pád komunismus v Československu, je podle vás opravdu tak silný, jak je nyní interpretován, že nebýt papežovy návštěvy v Polsku, pravděpodobně by nevznikla vzpoura v loděnicích, nevznikla by solidarita?

Vliv, papežův vliv na polské poměry byl enormní a samozřejmě zůstává i po smrti, protože Poláci jsou národem, z nichž pětadevadesát procent z nich se hlásí ke katolictví, jiná otázka je, jak jsou konfrontováni s konkrétními otázkami, viz dejme tomu přerušení těhotenství a tak dále. Čili to je věc praktické církevní politiky a praktického života. Nicméně v Polsku to do značné míry platilo. Ovšem nesmíme zapomínat na to také, že to byla souhra i těch dalších vnějších tlaků, sílicího západu, přece jenom určitého drolení toho, toho monolitu sovětského a připravované střídání na tom, na tom stranickém trůnu v Moskvě. Takže to všechno hrálo roli. Čili pro Poláky bych řekl, že tam asi ten, ten podstatný impuls založení solidárnosti a takové té obrodě ekonomicko-politicko-kulturní a duchovní, že Jan Pavel II. dal, že tou svou první návštěvou v devětasedmdesátém, ze které měla tehdejší vláda velký strach, takže nastartoval určitou obrodu. Především v srdcích těch lidí, nikoli ve vnějších strukturách, v srdcích těch věřících Poláků.

Bylo komplikované, řekněme, uskutečnit poměrně narychlo návštěvu Jana Pavla II., jeho první návštěvu Československa? To znamená v roce 1990.

Ta se očekávala. Samozřejmě, že takové ty, ty síly, které čekaly jednak z podzemí a potom i síla veřejného mínění, že byly velice nakloněny tomuto radikálnému nečekanému řešení. To řešení byl určitý problém dostat do přeplněného kalendáře a cestovní mapy Jana Pavla tehdy i Československo. Nicméně se to podařilo, takže to byla také ..., nebyla to zásluha jenom jednoho dvou lidí, ale vyplývalo to z celkového takového obrozujícího ustavení se a konstituování tedy československé státnosti v tehdejším vydání. Čili bylo to velice, velice dobré a odpovídalo to očekávání převážné většině našich lidí.

Jakou roli v tom hrál osobní papežův zážitek, když byl, tuším, ještě Karlem Wojtylou navštívil? Byly to, tuším, Litoměřice.

Litoměřice při pohřbu kardinála Trochty. Tam jsem blízko také seděl nebo stál, oni tam tři kardinálové ze západu tedy a on tedy z Polska a východoberlínský kardinál Benksch, takže a kardinál Franz König z Vídně tam seděli skromně na postranní lavici a nebyli, nebyli připuštěni ke koncelebraci. Takže to byla taková, taková odveta našeho režimu, že vůbec je museli sem připustit a viděli v celé té nahotě, viděli tu realitu, jak je církev a národ na tom v konfrontaci s následnickým tehdejším režimem.

Nakolik podle vašeho názoru sehrál roli v tom, že papež poměrně rychle navštívil Československo v roce 1990, právě tento okamžik, kdy si asi uvědomil, že totalitní režim v Československu je daleko tužší než totalitní režim v Polsku?

Ale arcibiskup Karol Wojtyla světil tajně v Krakově ve své rezidenci, ve své kapli řadu našich tajně studujících kleriků a budoucích tedy kněží. A nehledě k tomu, že měl velice čilé a čerstvé zprávy od svého osobního přítele, hradeckého arcibiskupa Karla Otčenáška, takže byl velice zpravován z českých, slovenských pramenů a zdrojů, jezdil tam jen ten, kdo se mohl do Polska dostat. Takže tam ta, ty kontakty byly velice čilé.

V jedné z kritických poznámek na adresu zesnulého papeže zmínil jihoafrický anglikánský arcibiskup Desmond Tutu konzervativní postoj Jana Pavla II. v otázkách rodinného plánování.Desmond TUTU, jihoafrický anglikánský arcibiskup

Byl poměrně odhodlán držet se tradičních římskokatolických názorů na antikoncepci a používání kondomů, a to i v době pandemie HIV AIDS.

Řekl v rozhovoru pro BBC jihoafrický anglikánský arcibiskup Desmond Tutu. Považuje Miloslav Fiala, katolický kněz, bývalý mluvčí České biskupské konference a host Interview BBC tuto kritiku za oprávněnou?

Do jisté míry zvenku, z venkovního hlediska, z externího hlediska viděno je oprávněná, ovšem já jako aktivní člen tedy církve, který působí mimo jiné také v duchovní správě, vím, že je to problém, který není uzavřen. Čili katolická církev, jsem jist, že neřekla poslední slovo. A určité dispozice, které jsme jako zpovědníci dostali před několika lety právě od Jana Pavla II., které se týkají mimo jiné také antikoncepce, ty do jisté míry umožňují řešit složité osobní otázky, které se týkají intimního soužití muže a ženy v manželství, řešit, řekl bych lidsky. Snad se na mě kvůli tomu výrazu nebude nikdo zlobit. Prostě tak, abychom ... Papež tam zdůraznil, že musíme vycházet ze skutečnosti, ze složité situace toho, kdo k nám přichází o radu. My ho nemůžeme odmítnout, my ho musíme nějakým způsobem vcítit, vžít se do jeho situace a hledat řešení. Hledat řešení, které by odpovídalo jeho duchovnímu chápání, čili intenzitě jeho víry a přitom jeho osobním postavení v manželství, v rodině, počtu dětí, sociální situaci a tak dále. Čili on zohlednil to, co trochu opomenula encyklika Humanae vitae z osmašedesátého roku, vzpomněl si patrně na to, že když byl v Krakově arcibiskupem, tak ustanovil komisi, která se zabývala těmito otázkami. Ta komise přispívala svým takovým poměrně aktuálním materiálem na jednání té poradní komise Pavla VI. Sice ty argumenty polské nebyly přijaty, nicméně ve Wojtylovi jako i v papeži zůstal právě tady tahleta vzpomínka a některé ty praktické, praktická doporučení, která v Krakově jeho spolupracovníci, jeho morální teologové, jeho lékaři, jeho psychologové, jeho sociologové připravili. Takže ...

Odmítáte tedy námitku, že to byl právě Jan Pavel II., kvůli němuž římskokatolická církev nebyla schopna říci to poslední definitivní slovo ke kondomům plánovanému ...

Víte, to jsou otázky, které se týkají života, které jsou velice jaksi složité a které, kde Jan Pavel II., ne že by nenašel odvahu, ale zřejmě tam v tom vedení církve působily také síly, které namítaly do jisté míry oprávněně nebo do značné míry velice oprávněně, jak není právě vhodná doba. Čili snad je to otázka důrazu, aspoň tak to vidím, a čeká se na určitou, určitou, určitou vhodnou chvíli. Snad něco vyřeší biskupská synoda, která se může tímto, i těmito problémy zabývat. Snad by něco mohl vyřešit, a to už je odvážné tvrzení, tvrzení, za které se omlouvám, třetí vatikánský koncil.

Postoj k celibátu?

To je podobná otázka. Tu je potřeba ovšem vidět jaksi zevnitř, zevnitř. Jan Pavel II. právem zdůrazňoval to, že celibát jaksi osvobozuje tvůrčí síly v člověku a dává mu určitou, určitý takový netušený rozměr, jak se může víc angažovat pro věci, které jsou záležitostí jeho srdce, abych tak řekl. Takže z toho důvodu jaksi byl naprosto přesvědčen o oprávněnosti tohoto zařízení. Co nám přinese příští vývoj, na to si musíme počkat, ale ...

Mluvíte-li, že vstoupím do vaší řeči, o příštím vývoji, tak v postmoderní době se, řekněme, stává až téměř tipovací, kdo po Janu Pavlovi II.? Je to podle vašeho názoru možné, aby se příštím papežem stal člověk, který může být liberálnější, než byl Jan Pavel II., a nezůstane částečně i v myšlenkovém schématu Jana Pavla II., protože bude svázán tím odkazem papeže, který je vydáván za největší osobnost dvacátého století?

To v každém případě. Ten odkaz ho bude do jisté míry blokovat, ale v každém ... Myslím si, že teď už v řadách těch volitelů probíhá takový ten profil a respektive, že analyzují vnitřní situaci církve a uvědomují si, že zatímco Jan Pavel II. byl globálně otevřen celému světu, takže teď bude potřeba upřít pozornost na upevnění vlastních řad věřících. Čili ty problémy, o kterých jste, které jste naznačil, se týkají právě toho budoucího vládce v katolické církvi, čili týkají se toho, toho profilu, o kterém už teď se uvažuje. Do jaké míry tedy ten nástupce bude mít jaksi odvahu a do jaké míry vycítí, že je třeba s určitými takovými zatím neměnnými organizačními nebo strukturálními principy hnout, to je ovšem otázka.

Myslíte si, že Konkláve toto skutečně cítí, že církev se musí zmodernizovat?

Podívejte se, to je, to je po úmrtí, po změně na papežském trůně vždycky. I když třiatřicetidenní Jan Pavel I. zemřel, tak se řeklo, co budeme dělat dál? A Jan Pavel I. měl ten dar, že vystihl takovým tím svým živelným optimismem ty problémy církve. Na to se do jisté míry navázalo a řeklo se: "Je ten jeho ..., byl ten jeho styl ten nejlepší?" A hledala se nová forma a zvítězil tedy Wojtyla.

Konstatuje host ranního vydání Interview BBC Miloslav Fiala, katolický kněz, bývalý mluvčí České biskupské konference. Děkuji, že jste přišel. Děkuji vám za návštěvu, děkuji za třicet minut.

Děkuji vám taky, na shledanou.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.